Kam se vytratila vůně švestek

Kdysi se čas nehýbal z místa a donekonečna se cyklicky opakoval. Pak se kupci nakazili tempem a rychlostí a nakonec nemoc času zachvátila celý svět.

Kam se vytratila vůně švestek
ilustrace Vojtěch Velický

Ve čtvrtek 21. října 1920 jel krátce po poledni rolník Josef Adámek z Holubic na pole. Zrovna v tu chvíli kolem prosvištělo auto a nezvyklý hluk poplašil hříbě uvázané k vozu tak, až se utrhlo. Adámek, jak psaly Lidové noviny, vcelku v poklidu „zahnul se silnice na svoje pole, opatřil tam koně“, což mu zabralo několik minut, a teprve pak šel chytit splašené hříbě. Mezitím ovšem „přihnalo se auto druhé a hříbě vyskočilo pod ně na silnici“.

Šofér brněnského magistrátu Alois Batrla zachytil zvíře pravým blatníkem, auto sjelo do příkopu a převrátilo se. Když se chvíli poté Batrla probral z mrákot, pokusil se vstát, ale slabostí zase upadl. Vedle něj leželi tajemník magistrátu Edvard Šebek s roztříštěnou lebkou a v agonii chroptící stavební rada Vladimír Rybka. Zbylí členové osádky vozu – náměstek starosty Ludwig Luniaczek a dva členové brněnské městské rady – byli těžce zranění, ale stejně jako Batrla přežili. O pár okamžiků později na místo dorazili vesničané a začali se starat o sražené zvíře. Zraněný řidič poté poprosil majitele hříběte, aby zavolal pomoc, ale nepochodil – „rolník začal hrozně spílati, a když zjistil číslo automobilu, odešel“.

Podobných příhod – byť většinou ne tak tragických – se dá ve 100 let starých novinách najít spousta. Zevrubně se třeba věnovaly „prudké jízdě na automobilu“, kterou člen panské sněmovny hrabě Rudolf Černín splašil v červnu 1906 koňské spřežení, a pak se před soudem úspěšně hájil tvrzením, že „znaje animositu některých vrstev obyvatelstva proti automobilu“, jezdí pomalu a „úzkostlivě dbá, aby do žádného konfliktu nepřišel“.

Všechny tyto konflikty měly jedno společné – naprosto odlišné vnímání času jejich aktéry. Na jedné straně stál venkov a jeho tradiční, stále ještě cyklicky běžící čas, ve kterém se nedá nic uspěchat, protože nejdřív je třeba zasít, pak čekat na sklizeň; a každý přece ví, že po dni přichází noc a po jaru léto. Na druhé straně město, se všemi svými „čertovskými“ vynálezy, ve kterém se čas řítí zběsile kupředu, a co se nestihne za dne, může se díky elektrickému osvětlení udělat v noci. 

Lhostejnost vůči času

Staré zemědělské vnímání času je pro dnešního západního člověka takřka nepochopitelné. Skutečně důležité události neměly v raném středověku definitivní začátek ani konec, protože se pořád dokola opakovaly. Běh času se řídil přírodou a pohybem nebeských těles. Měřit ho nebylo jak a koneckonců to ani nebylo potřeba. Než slunce vystoupalo na nejvyšší bod své pouti bylo dopoledne, poté odpoledne, a když padla tma, tak se šlo spát. Kratší časové jednotky – hodiny, minuty, sekundy – vznikly až ve vrcholném středověku či novověku a filologové tvrdí, že čím je časová jednotka kratší, tím se objevily později.

Pokud se mělo něco odehrát v nějakém delším časovém horizontu, postačila, jak v knize Legenda o Ostojovi píše archeolog Zdeněk Smetánka, vyjádření typu „před seny“ nebo „po žních“. V březnu se rok co rok oralo a silo („Na svatého Řehoře, líný sedlák, který neoře.“), a také umíralo („Ide marec, poberaj sa starec.“). V červnu se sekala tráva, v červenci byla sklizeň a v srpnu bylo třeba vymlátit. Práce bylo dost až do listopadu – to se chodilo na dříví a v lese se nechala vykrmit prasata – následující tři měsíce ale příroda spala, a tak se odpočívalo, dokud svět na jaře zase nevstal z mrtvých. 

Lidé chápali čas cyklicky, a když měli vyprávět o minulých událostech, vršili na ně mýty a lineární posloupnost vyprávění pro ně nebyla důležitá. Poučná je v tomto ohledu příhoda, kterou popsal rumunský religionista Mircea Eliade. V jedné marmarošské (severozápad Rumunska) vesnici místní vyprávěli legendu o tom, jak před dávnými časy svrhla víla ze žárlivosti do propasti muže, pak ho donesli mrtvého k nevěstě a ona nad ním naříkala. Jenže realita byla poněkud jiná. K neštěstí nedošlo dávno pradávno, ale před 40 lety, nešťastníka neshodila víla, ale ujely mu nohy a nezemřel hned, ale až později. Vesničané ale při konfrontaci dál neochvějně trvali na své podobě příběhu s tím, že nevěsta – v té době stále „čupr stařenka“ – si to nemůže pamatovat, protože ji tragédie připravila o rozum.

Čas kupců

Ve středověkých městech samozřejmě čas běžel poněkud jinak. Pořád ale šlo o líně plynoucí tok, kde vlastnosti jako pomalost, rozvážnost a důkladnost byly synonymem důstojnosti, kdežto uspěchanost ukazovala na nestálost povahy. Hezky je to vyjádřeno v cechovní listině města Toruň z roku 1523: „Žádný řemeslník nesmí ani vymýšlet, ani vynalézat, ani používat cokoli nového, nýbrž naopak musí z občanské a bratrské lásky následovat bližního a své řemeslo provozovat, aby mu nezpůsobil škodu.“ 

Zrychlování času nezačalo ve městě, ale – jak v knize Virus času píše německý historik Peter Borscheid – mezi městy. „Nedostává se mi času, celých jedenadvacet hodin jsem na nohou, a ještě jsem ani nejedl, ani nepil,“ zapsal si někdy na přelomu 14. a 15. století Benátčan Francesco Datini, kupec se specializací na dálkový obchod. Jeho branže je už v té době plná konkurence, a tak se kupci musejí otáčet – začínají používat podvojné účetnictví, vyžadují úroky (vyjadřují znehodnocení peněz v čase) a jejich čas měří skutečné hodiny. Jen o něco později vydala Velká obchodní společnost v Ravensburgu svým agentům doporučení, ve kterém je nabádala, aby si uvědomili, že čas jsou peníze: „Dorazíte-li první lodí, prodáte místo 15 balíků celých 50.“

Rozkaz to byl hezký, ale narážel na tragický stav tehdejších cest. Koneckonců ještě na konci 18. století mínil pruský král Bedřich II., že úspěšná obrana země spočívá mimo jiné ve špatném stavu silnic, což brání cizím vojskům v pohybu. Pomalost cestování byla frustrující, a navíc se v čase příliš neměnila. Jestliže za Římské říše se z Paříže do Říma cestovalo zhruba deset dní, kolem roku 1400 to trvalo 26 dní a teprve v době Velké francouzské revoluce Evropané vyrovnali staré římské časy. Tradičně rychlá byla rakouská štafetová pošta spravovaná šlechtickým rodem Taxisů. Ovšem skutečným zjevením se stala až britská Královská pošta, která dokázala průměrnou cestovní rychlost 6,5 km/h zvýšit v letech 1750 až 1830 na 16 km/h, což někteří z pasažérů považovali za zbytečně uspěchané tempo.

Tragédie telefonních spojovatelek

To už ale přišel říjen 1829, kdy Stephensonova lokomotiva Rocket vyhrála závod na jednu míli a dosáhla úžasné rychlosti 56 km/h. Nešlo přitom jen o absolutní rychlost, ale také o množství přepravených lidí a zboží. Když se v roce 1837 otevřela trať Paříž – St. Germain, svezlo se vlakem za pouhých 20 dní 400 tisíc lidí, což před tím dostavníkům trvalo celý rok.

Lidem se železnice líbila i nelíbila. Dánský „pohádkář“ Hans Christian Andersen byl první jízdou vlakem nadšen: „Díváš se z okna a zjišťuješ, že uháníš jako kůň v trysku. Vlastně víc: Máš pocit, že letíš. Necítíš však žádný tlak vzduchu, nic, z čeho jsi měl obavy.“ Naopak stařičký Goethe si stěžoval, že vlakem cestuje člověk zabalený jako zboží a už ani netouží poznávat ty nejkrásnější krajiny: „Vůně švestek se vytratila.“

Paralelně se začaly budovat telegrafní linky, a tak už v roce 1870 trvalo předání zprávy z Londýna do Indie pouhých 28 minut. Roku 1876 si Bell patentoval telefon a o pouhých šest let později fungovala v Praze první linka, kterou si z domu do cukrovaru „natáhl“ továrník Bedřich Frey. Byla to událost, a tak se zastavili i zástupcové pražské městské rady a nadšeně konstatovali, že „slova mluvená, zvuky i zpěv sděluje telefon přesně, věrně a úplně jasně“. Všechny tyto vynálezy zase o něco zkrátily svět, ale lidi nejspíš neučinily o nic šťastnějšími. Lékaři diagnostikovali stále více případů neurastenie a nervových zhroucení, přičemž nejrizikovějším povoláním byla – vedle tiskaře a železničáře – telefonní spojovatelka.

Posedlost rychlostí a rekordy

V průběhu 19. století se velká část (západního) lidstva infikovala čímsi, co se dá nazvat posedlostí časem. Týkalo se to takřka všech aspektů každodenního městského života. Od práce v továrnách a kancelářích přes rodinný život až po sport a kulturu. Původem středověká klání, která spočívala v různých siláckých kouscích a rvačkách, se transformovala v moderní – stopkami a metrem – přesně měřitelný výkonnostní sport. Nejdřív šlo o dostihy, veslování a atletiku, později o cyklistiku a automobilové závody.

V nich lidi kromě zběsilé rychlosti fascinovalo všudypřítomné nebezpečí a vědomí blízké smrti. Dokonale se tato kombinace zhmotnila v září 1928 v Monze, když Emilio Materassi vyletěl v dvousetkilometrové rychlosti z trati a vzal sebou na onen svět 22 přihlížejících. Na závody ovšem dál chodily statisícové návštěvy a nebezpečí bylo pro pořadatele tou nejlepší reklamou.

„Jak dlouho mohou vůbec při těchto šílených rychlostech a očekávaném horku vydržet pneumatiky? Co se asi stane, když se na této úzké dráze, lemované desetitisíci diváků, dostane některý z vozů do smyku a jako bludná střela se nekontrolovatelně povalí vpřed?“ stálo v letáku, který roku 1932 lákal na závody pořádané na berlínském okruhu AVUS. Tenkrát to dopadlo vlastně ještě dobře, protože se zabil pouze jeden z báječných mužů na čtyřech kolech – Čech Jiří Kristián z Lobkowicz.

V rytmu psacích strojů

Tempo a rytmus bylo ale třeba dát i lidskému snažení, a tak se na počátku 20. století objevilo na obou březích Atlantiku hned několik velkých „racionalizátorů“ práce. Nejvlivnější z nich byl Američan Frederick W. Taylor, který se stopkami v ruce pitval práci dělníků, vylučoval všechny neefektivní pohyby a sestavoval dokonale přesné časové plány, ve kterých bylo pamatováno i na detaily, jako je poškrabání se za uchem.

„Řekne-li vám, abyste zvedl železnou tyč a šel s ní dál, pak ji zvednete a půjdete s ní dál! Řekne-li vám, abyste se posadil a odpočinul si, posadíte se a budete odpočívat! Tak to budete dělat celý den. A ještě něco – žádné odmlouvání!“ vysvětloval Taylor „lidským strojům“, jaká je jejich úloha v dějinách. Henry Ford dovedl o něco později strojově přesnou pásovou výrobu k dokonalosti a evropští průmyslníci – Baťa či Werner Siemens – začali jezdit do Ameriky na zkušenou.

Rytmus nové doby se samozřejmě prosadil i na úřady. „Skřípání per přešlo záhy v tzv. melodii psacích strojů, telefon řinčí dnes o překot, koncepty se píší jen ve velmi složitých věcech, téměř vše se diktuje do stroje nebo do stenogramu, na vše je spěch, nade všechno jsou lhůty, lhůty, lhůty a pak tempo, tempo, tempo,“ popsal ruch, který na počátku 20. století zachvátil jeho kancelář, úspěšný plzeňský advokát Ludvík Pompe.

Jede traktor

Přejetým hříbětem jsme začali a rozporem mezi vnímáním času ve městě a na venkově také skončíme. Propast mezi venkovským a městským vnímáním času nebyla zřejmě nikdy hlubší než na začátku 20. století. Velkoměsta se dokonale proměnila, ovšem zemědělství stále živilo většinu obyvatel a pořád víceméně postaru. Již zmíněný historik Borscheid připomíná, že teprve v roce 1954 se při obdělávání polí začalo používat v (západním) Německu více traktorů než tažných zvířat. U nás v té době zničila tradiční venkov kolektivizace a stejně jako jinde v Evropě začalo ubývat lidí živících se zemědělstvím – v roce 1948 jich stále ještě bylo 1,3 milionu, dnes 100 tisíc. Výdobytky rychlé městské civilizace – osobní auta, letecká doprava, televize atd. – byly navíc stále levnější, a tak demokraticky „uspěchaly“ i venkov.

Ne že by tu rozdíly nebyly (vidíme je třeba ve volbách), ale neustále se stírají. V západním světě už zkrátka starému cyklickému vnímání času definitivně odzvonilo. Vůně švestek se vytratila.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Chytrá karanténa pro hloupé lidi
  • A teď Česko zezelená
Objednat nyní