Esej: Válka o artyčok

Bitva o budoucnost prezidenta Trumpa je jen předehrou finále, do něhož dospěla kulturní válka o duši Západu. Střežme se touhy po vítězství.

Esej: Válka o artyčok
ilustrace Vojtěch Velický

Donald Trump šel celý prkenně vzpřímený, jako by právě polkl trojitou dávku viagry. V ruce držel knihu, jejíž smysl mu zůstává skryt, totiž bibli. Ušel z Bílého domu necelých tři sta metrů přes Lafayettovo náměstí a zastavil se před kostelem svatého Jana. Podezřívavě si knihu prohlédl – odhadem týdeníku Hrot ji držel v ruce zhruba potřetí v životě – a zvedl ji nad hlavu. Pak se sebral a zase odkráčel vládnout. 

Po všem, co za jedenačtyřicet měsíců svého prezidentování Donald Trump natropil, stěží dává smysl, že by právě nepochopitelná procházka k zavřenému kostelu měla začít psát jeho politický epitaf. Tedy – smysl by to nedávalo, nebýt kontextu. Jak záhy uvidíme, právě nedostatek kontextu je společným jmenovatelem mnoha dramatických událostí, jež během posledních tří týdnů pořádně zahýbaly Spojenými státy a s nimi celým svobodným světem.

Pro pořádek – a s omluvou za opakování věcí dopodrobna mnohokrát popsaných – se tedy hodí ony události rychle zrekapitulovat. Pětadvacátého května krátce před osmou hodinou večer zašel šestačtyřicetiletý George Floyd v centru největšího minnesotského města Minneapolisu do obchodu s potravinami. Měl aterosklerózu, dojezd z nedávné dávky pervitinu, naopak čerstvou dávku opiátu fentanylu, chuť na cigaretu a falešnou dvacetidolarovku. Co by se mohlo pokazit?

Dva vyhazovači

Leccos, a netrvalo to dlouho. Floyd zaplatil cigarety falešnou bankovkou, vyšel z krámu a sedl si ke dvěma kolegům v přistaveném SUV. Vzápětí vyšli dva zaměstnanci obchodu a chtěli cigarety zpátky, což Floyd odmítl. Přivolaní policisté přijeli za dalších sedm minut. Floyda vytáhli z auta, a protože se bránil, nasadili mu pouta. Za další chvilku jej chtěli posadit do auta, ale Floyd si lehl na zem a řekl, že sice neklade odpor, ale že do auta nechce, protože trpí klaustrofobií.

V tu chvíli přijelo další policejní auto se dvěma policisty. Starší z nich, Derek Chauvin (shodou okolností Floydův známý z vyhazovačského melouchu v tamním nočním klubu), převzal velení. Jeho kolegovi se podařilo Floyda dostat na zadní sedadlo jednoho z policejních vozů, kde nastala asi minutová potyčka. 

Chauvinovi to bylo dlouhé. Vytáhl Floyda z auta zase ven (ačkoli do té doby jeho kolegové usilovali o opak) a když Floyd ležel na břiše, nasadil mu Chauvin koleno zezadu na krk a přitlačil. Další dva policisté nalehli Floydovi na trup a nohy. Za chvíli vstali; Chauvin držel.

Mezitím se na místě shromáždili lidé, kteří si přes snahu dalšího policisty natáčeli výjev na telefony. Několik z nich žádalo Chauvina, aby nohu sundal; Floyd tou dobou říkal, že umírá, a že nemůže dýchat. Tak to bylo dalších osm a půl minuty; poslední tři Floyd neříkal nic. Pak jej přivolaná záchranka odvezla do nemocnice, kde lékaři těsně před půl desátou konstatovali smrt.

Bez dalšího kontextu by to bylo celkem jednoduché. Právě jsme se stali svědky střetu dvou lidí, z nichž ani jeden nebyl andílek, jak už tak lidé bývají. Ten, jehož prohřešky střet vyprovokovaly, to odnesl zbytečnou smrtí. Reakce druhého měla čerpat motivaci ze snahy hájit obecné blaho; byla však podle všeho projevem sadismu. Jak správně poznamenal jeden z přihlížejících, Chauvin vypadal, že mu víc než o dodržování zákona jde o působení fyzického utrpení. Podle všech myslitelných měřítek spáchal zločin a způsobil škodu podstatně větší, než jaké měl ze své funkce v daném případě zabránit. 

Systematické bezpráví

Kontext však říká něco jiného: Chauvin je bílý, Floyd černý. Z fatálního setkání dvou omylných lidských bytostí to v očích značné části Američanů činí projev systematického bezpráví namířeného proti černochům, proti třinácti procentům obyvatel USA. A tady se vnímání onoho kontextu štěpí do dvou obtížně smiřitelných zorných úhlů, o nichž bude řeč vzápětí. Na druhý den ráno, aniž by o minneapoliské tragédii věděl, sedl Donald Trump k twitteru. Poslal do světa lež o tom, že korespondenční hlasování je semeništěm volebních podvodů, pročež je bude chtít v listopadových prezidentských volbách zakázat.

Až sem nic nového: Trump lže, kudy chodí, a chce pro sebe ve volbách získat každou myslitelnou výhodu. Zákaz korespondenčního hlasování, jež využívají více demokraté (zejména při selektivním vyhlášení výjimečného stavu v demokraty obydlených městech kvůli koronaviru), by patřil k těm výrazně nepoctivým.

Nová byla jiná věc. Po několika minutách od Trumpovy dezinformační salvy došla trpělivost Jackovi Dorseymu, šéfovi Twitteru, jenž je na rozdíl od prezidenta vybaven schopností zvažovat následky svých činů. Nechal prezidentský tweet opatřit upozorněním na spornou pravdivost a odkazem na faktické informace o bezpečnosti korespondenčního hlasování. To je twitterový způsob, jak vyjádřit, „bacha, je to lež jako věž“.

Trump se namíchl a řekl, že by bylo nejlepší Twitter zavřít. Pak se mu doneslo, že to nejde, a rozhodl se pro možnost nechat všem sociálním sítím otravovat život žalobami za šíření nepravdivých informací.

Začaly se dít věci na obou frontách souběžně. V Minneapolisu začaly demonstrace proti policejnímu násilí obecně a vůči černochům obzvlášť. Obživlo formálně neorganizované (a podporované mimo jiné ruskými internetovými trolly) hnutí Black Lives Matter, jehož cílem je vylepšit postavení černých Američanů ve vlastní zemi. Část demonstrantů se chovala civilizovaně, část začala rozbíjet výlohy a rabovat.

Vojáci jsou proti 

Zároveň vystoupil bývalý ministr obrany James Mattis s důkladným odsudkem Trumpovy politiky. Byla to nejtvrdší kritika úřadujícího prezidenta USA z úst exministra (navíc v tomto případě konzervativně smýšlejícího vysloužilého vojáka), jakou dějiny pamatují.

Ve středu večer se demonstrovalo i před Bílým domem. Trump o něco později zatweetoval, že by byl potěšen, kdyby na protestující někdo „poslal ty nejstrašnější psy a nejhrozivější zbraně“. (Následky případného jaderného útoku pár desítek metrů od prezidentské ložnice by jistě stály za zvláštní rozbor, který však nyní necháme stranou.)

Dorseyho Twitter zareagoval pokusem o kompromis mezi vzájemně protichůdnými požadavky na dodržení svobody slova a na omezení šíření škodlivých zpráv. Nepěkný tweet nesmazal, ale zamezil jeho šíření pomocí sdílení. Trump poté okousal futra Oválné pracovny (ne, to pravda není, ale zhruba to vystihuje prezidentovo rozpoložení).

Demonstrace se mezitím začaly šířit do dalších amerických měst. Mnohde byly pokojné, mnohde destruktivní. „Kde se začíná rabovat, tam se začne i střílet,“ ocitoval Trump v reakci na to nechvalně proslulý výrok policejního šéfa ve floridském Miami z roku 1967. Navrhl guvernérům jednotlivých států, aby začali demonstrace potlačovat nasazením jednotek Národní gardy; sám začal mluvit o povolání pravidelné armády.

To byl moment, kdy se k rozhodné kritice prezidenta přidali další prominentní vojáci. Exministr zahraničí Colin Powell, řekl, že se Trump „vzdálil ústavě“. Z úst špičkového vojáka, uvážlivého diplomata (a republikána) to muselo Trumpa obzvlášť zasáhnout. 

Zeď republikánské loajality, již kolem sebe Trump vybudoval (a která jej podržela u moci při impeachmentu), se začala drolit. Ministr obrany Mark Esper výslovně odmítl Trumpovu spekulaci o nasazení armády. Bývalý šéf prezidentské kanceláře John Kelly a senátorka Lisa Murkowská se připojili k Mattisově odsudku Trumpových metod vládnutí. Guvernéři, jichž mají republikáni těsnou většinu, bez výjimky odmítli Národní gardu nasadit.

Sousto pro ultralevici

Následující pondělí pak Trump uskutečnil procházku ke kostelu svatého Jana, o níž byla řeč v úvodu, když předtím nechal Lafayettovo náměstí vyklidit pomocí slzného plynu a gumových projektilů. Washington vypadal jako Latinská Amerika počátkem 80. let. Prezident se zjevně domníval, že jeho návštěva kostela, jejž protestující předtím vypálili, mu pomůže zapsat se do myslí Američanů jako ochránce víry (a tedy implicitně zastánce tradičních hodnot, jako je právo a pořádek, což si zase vypůjčil od Richarda Nixona).

Je možné, že to tentokrát nezabralo. Protesty minulý týden zasáhly 75 amerických a řadu evropských velkoměst včetně Prahy, kde za práva černochů (asi těch deseti, kteří na Kampě prodávají lístky na projížďku lodí po Vltavě a na Václaváku zvou nepřítomné turisty do nevěstinců?) demonstrovaly dvě či tři stovky lidí.

Bylo by snadné to odepsat jako další z módních výstřelků radikální levice. Té je každou sezonu třeba něčeho nového. Jednou Black Lives Matter, po druhé MeToo, po třetí LGBTQATD, po čtvrté Greta. Pokaždé je kolem toho humbuk, jehož většinu do příštího sněhu milosrdně odnese čas. Tentokrát to tak být nemusí.

Trump totiž začal ztrácet podporu i mezi svými stoupenci. V květnu se začalo zdát, že nejhorší náraz pandemie má země za sebou, což mu zajistilo bezprecedentních 49 procent podpory (ano, během prvních tří let se Trump nikdy nepřehoupl přes polovinu). V prvním červnovém týdnu hlásily průzkumy propad na 39 procent. V průzkumech voličských preferencí ztrácel minulý týden prezident na vyzyvatele Joea Bidena až 14 procentních bodů (v květnu na tom byli v podstatě stejně). Komentátoři začali upozorňovat na to, že žádný prezident, který měl v červnu volebního roku pod 40 procent podpory, ztrácel na vyzyvatele přes 10 bodů a byl v ekonomické recesi, na znovuzvolení nedosáhl. (Na druhou stranu není zkoumaný vzorek příliš bohatý: druhé období uteklo po druhé světové válce pouze Lyndonu Johnsonovi, Jimmymu Carterovi a Bushovi staršímu.)

Znamená to, že Trumpovy volební vyhlídky jsou dnes nejhorší od chvíle, kdy do Bílého domu vstoupil. Osud jednoho prezidenta, jakkoli škodlivého, však představuje pouze jednu bitvu v daleko širším konfliktu. Ne nadarmo se mu říká kulturní válka; jejími dílčími projevy jsou střety o pravidla veškerých věcí sexuálních, o výši daní, o prioritizaci svobody a bezpečnosti – běžná politická agenda, byť zhusta dramatická. 

Černobílý problém

Boj o podstatu duše Ameriky však sahá hlouběji, přes vztah jednoho člověka k druhému nahlížený právě rasovým sítem. Reakce na banální, jakkoli tragický střet v Minneapolisu dokazuje, že černí Američané – nebo alespoň dost z nich na to, aby to vydalo na kardinální problém – se skutečně cítí být systematicky poškozováni. Dosud většinová bílá populace je v názoru na věc beznadějně rozdělena. Je vinen systém, rozuměj bílý systém? Poškozují se černí Američané sami? Odpověď je v obou případech kladná.

Tady přichází řeč na zmiňovaný kontext. Připomíná to proslulý artyčok Ludwiga von Wittgensteina: odloupnete jednu jeho vrstvu ve snaze dopátrat se podstaty artyčoku, ale namísto toho získáte jen další vrstvu, kterou lze odloupnout stejně snadno (a stejně bezvýsledně).

Američané – a jak zjišťujeme, nejen oni – se nejsou schopni shodnout na tom, kde končí slupka a začíná „skutečný“ artyčok. Fakta jsou nejasná. Studie harvardského sociologa Rolanda Fryera z roku 2016 říká, že tvrzení o policistech disproporčně často zabíjejících černochy není pravdivé. Z policejních zpráv vyčetl, že diskriminační jednání vůči černochům a hispáncům skutečně existuje v případech, kdy se jedná o mírné použití síly (rozdělené do sedmi kategorií, z nichž nejmírnější je „vztažení ruky“), a to i po úpravě parametry jako typ interakce, četnosti výskytu trestné činnosti v dané rasové kategorii atd.

Naopak v případech, kdy dojde na použití smrtící síly, tedy obvykle střelbu, se rozdíl v policejní interakci s okolím podle rasové příslušnosti stírá. A nejen to – po úpravě parametrem výskytu trestné činnosti dokonce klesá o více než čtvrtinu pod průměr. (Abychom nezapomněli na kontext, Roland Fryer je černoch.) Vysvětlovat to dceři George Floyda bych ale nechtěl.

Proti tomu stojí jiná studie, o jejichž výsledcích informoval The Economist (jenž rasovým vztahům v USA věnoval minulý týden zvláštní vydání). Předsudek se obtížně definuje per se; proto se autoři z University of Maryland soustředili na statistiku. Vybrali si počty rozsudků za držení cracku. Zjistili, že od roku 2010, kdy federální zákon stanovil minimální desetiletý trest za držení 280 gramů a více, stoupl počet odsouzených za množství těsně přesahující řečenou míru několikanásobně výrazněji u černých obviněných než u bílých. Podle studie to má na svědomí zhruba 20 až 30 procent soudců působících v jižních státech Unie – tedy těch, kde je rasové napětí historicky nejsilnější. 

Slovo proti slovu

Tak by bylo lze pokračovat až na konec artyčoku. Mnoho „pročerných“ argumentů je věrohodných. Jestliže ve Spojených státech klesá sociální mobilita/šíří se koronavirus/děje se jiná obecná nepravost, nejcitelněji to vždy dopadne na nejchudší obyvatele. Černé domácnosti mají průměrně sedmkrát nižší příjem než domácnosti bílé, ergo koronavirus poškozuje černé Američany více než bílé. Proč to tak je? Artyčok.

Paradoxně různým aktérům bílého establishmentu nelze vyčítat nedostatek snahy o vstřícnost. Minneapoliský starosta navrhl reformu policie; odpovědí mu bylo bučení davu, protože jediná správná reakce na Floydovu smrt je přece rozpuštění policejního sboru. Komicky pak působí zákaz používání kravaty (ve smyslu judistického úchopu soupeře, nikoli doplněk pánského obleku), jež si na sebe uvalil policejní sbor. Ještěže Chauvin nesrazil Floyda autem, napadá čtenáře; museli by dnes minneapolicisté chodit pěšky.

Spoluzakladatel internetové firmy Reddit Alex Ohanian odstoupil minulý týden z představenstva. Učinil tak však pouze pod podmínkou, že jeho místo zaujme černoch. Meritokracie, říkal někdo?

Televizní společnost WarnerMedia Entertainment stáhla z programu HBO Max multioscarový film Gone with the Wind, protože obsahuje rasistická zpodobnění minulosti. Jak přesně se mají Američané učit vlastním dějinám? Artyčok.

Staleté animozity nelze vyléčit sérií dobře míněných nařízení (tím méně sérií ještě lépe mířených kulek). Naopak lze nechat každý spor, aby ztratil na důležitosti. Evropané takto přestáli spor mezi katolíky a protestanty. Francouzi nechali odplout půl tisíciletí nepřátelství s Angličany. Drtivá většina Evropy dnes nevidí v Němcích Hitlerovy pohrobky. 

Bezpráví a křivdy se nemohou odestát; lze na nich však donekonečna nebazírovat, nechat je usnout. Když se to ovšem někomu hodí do krámu, jako Donaldu Trumpovi, radikální levici nebo Marku Zuckerbergovi, pak je naděje na takové usínání minimální. Kolik že zbývá z toho artyčoku?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Miliardáři letí na Letňany
  • Narcos: Pomáhat a pálit
Objednat nyní