Světlík jede bomby

Už nemusím lítat po 35 firmách a řešit jejich průšvihy, říká ostravský podnikatel Jan Světlík

Světlík jede bomby
Jan Světlík | foto Tomáš Novák týdeník HROT

V jedné z rozlehlých místností vítkovického zámečku jsou na stěnách rozvěšena díla známých českých mistrů. Průmyslník Jan Světlík si v potemnělé komnatě sedá do koženého křesla. „Podívejte se,“ říká. Do nosu si strká konec průhledné plastové hadičky, která vede k malé bílé bombě. Světlík otáčí kohoutem. „Je to kyslík, skvěle to pomáhá regenerovat, nastartovat mozek,“ vysvětluje. 

Světlík je patrně nejvýraznějším ostravským podnikatelem. V posledních letech ale přišel o část svých aktiv, především o nejcennější firmy ve vítkovickém holdingu, mimo jiné Vítkovice Heavy Machinery a Vítkovice Power Engineering. Naopak druhé části jeho podnikání, uskupení firem kolem Cylinders Holdingu, který se zabývá mimo jiné výrobou ocelových lahví, se krize nedotkla. 

Není to tak dávno, co jste přišel o nejcennější části vítkovického holdingu, přitom tak odpočatého a vyrovnaného jsem vás už roky neviděl…

Jasně, protože nemusím lítat po 35 firmách a řešit jejich průšvihy. Mám tu dva holdingy, kde jsou svéprávní lidé, navíc si jejich manažerské týmy neustále vylepšuji, je odkud brát. Všechny naše problémy začaly v roce 2009. Vyhrál jsem pár sporů o akcie s Davidem Beranem a Karlem Komárkem, co pak následovalo, to byla fakt hrůza. Kromě toho přišla řada úspěchů i neúspěchů.

O co vše jste za poslední léta přišel? Jen o majetek, nebo i o iluze?

Klíčový problém nastal v okamžiku, kdy se rozjely spory o akcie vítkovického holdingu. Vedl jsem s Beranem a Komárkem zhruba jedenáct pří o akcie. V momentě, kdy jsme s touto kauzou skončili potřetí u Nejvyššího soudu a ten mi dal za pravdu, začala totální destrukční činnost. To všechno v době, kdy vrcholilo několik velkých akcí, třeba dodávky pro ČEZ nebo stavba turecké elektrárny Adularya. ČEZ jsme dodali do elektrárny kotle, jenže je nebylo jak vyzkoušet, protože tam chyběly turbíny, které jsme my nedělali. Projekt se zpozdil o třináct měsíců, z toho nám ČEZ dával za vinu jen čtyři nebo pět týdnů, což není u tak velkého projektu skoro nic. Jenže nám tam běžely obrovské náklady. To samé byla Adularya.

V čem?

Postupně jsme začali zachraňovat Českou exportní banku, protože my jsme na začátku byli subdodavatelé, nejdříve kotlů, pak kotelny, v průběhu času jsme se stali konsorciálním partnerem a nakonec generálním dodavatelem, protože firma, která projekt vymyslela, z něj odešla. Následně jsme ještě přebírali subdodávky tureckého dodavatele. Všechno by ale dobře dopadlo, stačilo podepsat pro nás klíčový dodatek ke smlouvě.

Nakonec jste ale nepodepsali, proč?

Podpis klíčového dodatku byl naplánovaný na pondělí, v okamžiku, kdy by začal platit, se pro nás měly uvolnit finance v projektu Adularya. Jenže v pátek zaútočili pučisté na tureckého prezidenta a v sobotu již byli zavřeni do vězení majitelé firmy, kterým Adularya patřila.

A začal rozpad vítkovického holdingu, který vyvrcholil rozprodejem jeho klíčových dceřiných firem, třeba společnosti Vítkovice Power Engineering.

Když to vezmu pohledem dneška, mohli jsme Power prodat mnohem lépe, jak se ukázalo na příkladu společnosti Vítkovice Heavy Machinery, nějaký hodnotný majetek ve firmách byl. Stále považuji za podvod, že se Power se zůstatkovou hodnotou 1,4 miliardy korun prodal za 8,8 milionu – za mostárnu, kotlárnu a Hard. Připravili nás o obrovské peníze.

Turecký projekt ale určitě nebyl jediným důvodem neúspěchu…

Důvodů bylo víc. Nainvestovali jsme obrovské peníze do jaderné energetiky, pak se ale zrušil tendr na dostavbu Temelína. V Asii jsme měli hotový projekt našeho práškového kotle pro největšího těžaře niklu na světě, ten se dostal do ekonomických problémů. Klíčové bylo i to, že Evropská unie v podstatě zakázala pojišťovat byznys typu uhelných elektráren, protože nechce podporovat spalování uhlí ve světě. V praxi to znamená, že nikdo z běžných dodavatelů z Evropy takové projekty neodfinancuje, tedy ani nepostaví. Politika je pro těžký průmysl životně důležitá. Těžký průmysl může existovat jen s tím, že jej politici podporují, v opačném případě nemá šanci přežít. Domácí trh vás neuživí. Sami to udržíte možná pět deset let. Bylo to vidět i na Poweru, jak se posledních pět let možnosti zakázek zužovaly. Je to škoda. Také jádro mohlo být obrovským nositelem know-how. Měli jsme ale třeba rozjednané i uhelné elektrárny v Pákistánu, kde mají zásoby uhlí snad na patnáct tisíc let, tam se mohlo stavět a stavět. Byznys by byl, ale bez toho základního, že vás podpoří banky, nemáte šanci. Tento segment těžkého průmyslu musel být odsouzen k zániku.

Jedním z problémů prý bylo i to, že jste neměl vždy šťastnou ruku při výběru lidí do vedení svých firem.

Velmi si vážím i některých lidí, kteří zde pracovali a ne všechno se jim tady povedlo. Že se někomu něco nepovede, ještě neznamená, že jste špatný člověk. A jasně, to, že někteří zneužili situaci a kradli jako straky, je fakt. Stejně tak to, že někteří tady vylepovali plakáty v rámci kampaně proti mé osobě, aniž by si ji zaplatili ze svého.

Jako že si platili kampaň proti vám za peníze z vašich firem?

Určitě, a ještě si řekli, že si za ně třeba koupí i Poldi Kladno.

Už máte větší štěstí na lidi?

Nejde o štěstí, musíte lidi ve vedení měnit a měnit. Až si to sedne, tak si to sedne. Pak teprve máte klid.

Vaši kritici také tvrdí, že se dalo zachránit víc aktiv vítkovického holdingu, nebýt špatného odhadu situace…

Když jsem přišel do největší mostárny v Evropě, do kotlárny, podíval se na jaderku, všude byly obrovské prázdné kilometrové haly, bylo jasné, že se to musí něčím zaplnit. Když se na to koukám zpětně, s dnešními zkušenostmi, říkám si, že moc jiných řešení nebylo. Možná jsme mohli začít rozprodávat majetek ještě v době, kdy firmy měly zakázky. Když ale máte kšefty, tak si přece nebudete prodávat stroje, na kterých děláte.

Patrně byste zachránil víc peněz…

V zásadě ano, a tahle záležitost by byla asi daleko úspěšnější. Jenže jsem měl problém se zbytkem akcionářů, se kterými jsme se nedokázali dohodnout. Přišel jsem o peníze a oni taky. Čistá msta nikdy nic dobrého nepřinese. Já jsem ale přišel o nejvíc peněz.

O kolik?

Ve firmách Vítkovice Heavy Machinery a VPE bych si tipl řádově do deseti miliard korun.

To už jsou docela pěkné peníze.

Ano. Úplně zásadně to ale neprožívám, protože tyhle peníze nikdy nebyly na kontě. Vytáhli jsme Vítkovice z největších problémů, trochu jsme je rozpohybovali obrovskými investicemi. Třeba v Heavy to bylo třináct miliard korun. Trochu jsme prodloužili jejich život. Když jsme přišli v roce 2003 do Vítkovic, byla firma těsně před smrtí. Naštěstí přišel booom. Samozřejmě, projekt rozebrání přinese peníze, provozování moc ne.

Neříkáte si někdy, proč jsem do koupě vítkovického holdingu vůbec šel, mohl jsem si v klidu užívat?

Mohl, ale v zásadě si to teď užívám. Byl jsem tehdy mladší, výkonnější a víc jsem toho zvládl. Teď mám větší pohodu.

Zase to byla velká jízda.

Byla, ale tehdy jsem to tak nebral. Navíc si myslím, že naše tehdejší odhady dalšího vývoje byznysu nebyly vůbec špatné. Třeba Vítkovice Heavy Machinery dělaly do roku 2003 v průměru 25 až 30 zalomených klikových hřídelí pro lodě, pak nastal boom. S námi již v roce 2004 udělala firma 120 klik. Nejdříve jsme zvedli cenu na trojnásobek, pak na mnohonásobek, fabrika měla neuvěřitelné parametry. Už v roce 2007 jsem si říkal, hele, musíme diverzifikovat kliky. Vše skončilo jako střihem v roce 2008, protože náš největší odběratel, Čína, vyrobil první vlastní zalomenou hřídel. I díky koupi dvou mašin z Plzně. A šest týdnů poté už na naše zboží bylo uvalené clo a najednou jsme nebyli milovaná firma čínského lidu. Byznys šel dolů.

Vše vyvrcholilo rozpadem vítkovického holdingu. Zpočátku vám s jeho záchranou pomáhal Martin Ulčák. Ne vše se dařilo, stres a problémy, které pokus o záchranu přinášel, prý byly i jednou z příčin, které se negativně podepsaly na jeho zdraví…

Musíme si tohle rozdělit na dvě části. Martin Ulčák jako poradce, to bylo velmi úspěšné období. A pak jako továrník, tam už to byla zcela jeho rozhodnutí. Dokud byl poradcem, dělali jsme věci spolu, já měl nějaký směr, on řešil některé věci se mnou. Pak se rozhodl, že to chce vlastnit, tak to udělal, měl nějaké představy a myslím si, že kdyby jej nepotkala zdravotní komplikace, všechno by vypadalo úplně jinak. On své zdravotní potíže tajil, nevěděli jsme konkrétně co, ale poslední rok už na něm byly zdravotní potíže znát, neměl to úplně jednoduché. Dva roky s nemocí bojoval. Chtěl mít svoji skupinu a chtěl být nezávislý. Už jsem potkal pár lidí, kteří chtěli mít vlastní komín a být továrníci.

Problémy vašich bývalých továren s nadsázkou kopíruje i vývoj na Ostravsku a v okolí. Končí těžba uhlí, nedaří se těžkému průmyslu, hovoří se o konci hutnictví.

Surovina se vytěží, důl se zavře. Nevím, proč si tu stále vykládáme, jaká je to škoda. Uhlí nebyla klíčová záležitost, kvůli které tady vznikl průmysl. Je tu voda, byla ruda, dřevěné uhlí, beskydské lesy, proto se zde dělaly hamry. Mnohem důležitější byla logistika, vedla tudy Ferdinandova dráha, která spojila Krakov s Vídní.

A výhled?

Ostrava má několik super konkurenčních výhod. První je, že leží v podstatě na trojmezí Polska, Slovenska a Česka. Ostrava má teď obrovskou šanci, vede přes ni klíčový železniční kříž sever–jih a východ–západ, je tu dálnice mezi Baltem a Jadranem, tohle vnímám jako velmi zajímavou příležitost. Sedmdesát kilometrů odsud je ještě klíčové křížení dálnic v Polsku. V logistické části jsou to velké výhody, které dávají obrovské možnosti rozvoje regionu.

Přežije těžký průmysl?

Když se podívám, jak se k němu dnes chová Česko a Evropská unie, které jej v podstatě vytěsňují, je otázka, kolik toho přežije. Třeba v hutnictví budeme nesoběstačná země, což je pro mě zvláštní. Ale v podmínkách, kdy na provozování potřebujete obrovské povolenky, a tím pádem máte i obrovské náklady, tady už nic nepostavíte, s tím se moc dělat nedá.

A přestane se vyrábět i koks…

Dělá se vše pro to, aby se výroba zavřela. Já koksovnu beru jako chemickou fabriku, která je mimo jiné obrovským zdrojem vodíku. Počítal jsem vydatnost, ta je neuvěřitelná. V koksárenském plynu máte 62 procent vodíku a my dnes v zásadě superprimitivní technologií spalujeme tento vodík na trubce, ohříváme s ním vodu. To je šílené. Domnívám se, že cirkulární ekonomikou, vyčistěním, můžeme dostat z koksárenského plynu většinu vodíku a spolu s fotovoltaikou, i když klade obrovské nároky na plochu pozemků, na nějakých deset let zajistit výrobu elektřiny v kraji.

Aktuálně se vaší klíčové firmě Vítkovice Cylinders daří. Byla ušetřena problémů dalších společností z vítkovického holdingu?

Nebyla. V zásadě ale měla tu výhodu, že si kupovala Vítkovice, takže nebyla ve firemní struktuře pod nimi, ale vedle. Byly to vlastně holdingové sestry, takže když se dcery Vítkovic dostaly do problémů, Cylinders to neovlivnilo. I když se banky snažily, seč mohly, Vítkovicím Cylinders zesplatňovaly úvěry, to byl velký sport.

Jaké máte další plány s Cylinders Holdingem?

V podstatě máme tři výrobní fabriky, každá má své úkoly a my je shora koordinujeme. I díky tomu jsme jediná firma na světě, která dělá některé typy lahví. Snažíme se být centrem světového vývoje v tomto oboru. Trochu Cylinders přemalovávám na vývojovou organizaci. Sortiment, který lahvárna vyráběla před třiceti lety, dnes z 99 procent dělá Čína. Za posledních třicet let nám byznys zachránil jen vývoj nových typů lahví a naše flexibilita.

Nemáte strach z toho, že vám Čína nové technologie ukradne?

Nám už ukradla dvě technologie, tou první byly kliky, druhou akumulátory. Od té doby jsem zakázal certifikovat věci v Číně, protože tam odevzdáte celé know-how a v zásadě nepracujete s čínským trhem, považujeme to za velmi nebezpečné, ničeho se tam nedovoláte.

Ještě jste mi neodpověděl na otázku, jaké máte další plány s Cylinders.

Priorita je snižování počtu lidí, robotizace, automatizace. Udělali jsme spousty investic, protože lidí ochotných pracovat ve třísměnném provozu je stále méně. Zaměstnáváme lidi v přidané hodnotě, spustili jsme novou továrnu na montovanou výrobu, děláme monopolně pro spoustu automobilek, mimo to také pro CNG produkty v Polsku. Tam nedodáváme jen lahve, ale celé sety. V podstatě je to krabice, která zákazníkovi přijde na montážní linku, udělá cvak, cvak a je hotovo.

Řídíte ještě své firmy exekutivně každý den?

Ne, dělám si jen takovou kontrolní činnost a vstupuji do některých procesů, denním chlebem jsou nové projekty, nové věci. Děláme strategické záležitosti. Pracuji na vodíkových úložištích. Mám takovou úvahu, jak by to mělo v Evropě fungovat.

V Ostravě chcete postavit celoevropské úložiště vodíku?

Jinak. Budou lokální úložiště, mám v hlavě takový model, jak by se ta lokální měla pružně propojovat a jak z nich vlastně udělat centrální úložiště. Když bude v Evropě nějaká spotřeba vodíku, tak dvacet až třicet procent bude muset být v rezervě. Dokud je to taková pionýrská záležitost, poloprovoz, výzkum, pár tisíc tun, určitě to nebude problém, ale jakmile se to opravdu ujme, tak si myslím, že úložiště musí být. Pracujeme na modelu, jak propojovat lokální úložiště a udělat tady pilotní projekt. Chceme postavit vodíkové město pro 22. století.

Kde?

Na haldě, máme tady největší proluku v Ostravě, 102 hektarů.

Vodík je teď strašně moderní…

Mnozí pořád vnímají vodík jako ten, který budou spalovat. Já jej vnímám jako ukládání energie, a to je poměrně velký rozdíl. Z hýkání nad tím, že budeme mít čtyři procenta vodíku v zemním plynu, je mi smutno. V zásadě technologie lovců mamutů.

Energii můžete ve vodíku skladovat, stejně jej pak ale musíte spálit, když ji chcete získat zpět.

Já z něj umím přes palivový článek udělat elektřinu. O to tu jde. Firem, které jsou schopny v tuzemsku využít vodíkové technologie, asi zatím moc není… Je jasné, že jsme někde úplně jinde. Vidím to na vodíku. Nazývám to tady vodíkovým pravěkem, protože my děláme s celým světem, co se děje tady, je zatím skutečně tristní. Když vidím, jak jedou projekty a vývoj v cizině, srovnám to s našimi poměry, tak v porování s nimi spíme. Máme tady jednu vodíkovou stanici, tou se chlubíme už několik let. Jasně, ostrůvek pozitivní deviace, ale potom pusto a prázdno.

Podobné to bylo léta i s CNG, pořád jste se několik let po sobě chlubili stejnou čerpací stanicí…

Jo, ale skoro po 35 letech jsem dosáhl svého, podařilo se to nějak protlačit. CNG dnes jede, nebýt covidu, tak jsme loni překonali spotřebu sto milionů kubíků (odpovídá sto milionům litrů benzinu – pozn. red.). Benzinu se za rok prodá 300 milionů litrů. CNG je tak dnes třetina benzinu, což není málo. Samozřejmě čtyřem miliardám litrů nafty se to nevyrovná. Vidíme, že CNG je zajímavé hlavně pro nákladní dopravu.

Sbíráte obrazy, musel jste kvůli situaci ve vítkovickém holdingu nějaké prodat?

Vítkovice rozprodaly svoji sbírku, zůstalo jim jen pár kousků, které chceme umístit do jejich developerských projektů. Sbírka byla kvalitní, firma ji prodala se ziskem. Určitě tak zachránila minimálně rok života Vítkovic.

Něco jste si z jejich sbírky sám koupil?

Samozřejmě že se všechno tak rychle prodat nedalo, musel jsem s tím taky pomoci. Věci to ale byly natolik kvalitní, že jsme to vzali jako směnky a vyměnili za peníze. A když moji nepříliš věrní spolupracovníci viděli 150 milionů korun na kontě, i když si původně mysleli, že firma má v příštím týdnu zbankrotovat, byli nervózní.

Jaké máte další osobní plány?

Pracovat do svých 85 let, už jen 22 let, 40 let už mám za sebou.

Jan Světlík (63)
• Generální ředitel a předseda dozorčí rady Cylinders Holdingu.
• Jako absolvent Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava spojil svou profesní dráhu od roku 1982 se strojírenstvím.
• V roce 1992 se stal ředitelem společnosti Vítkovice Lahvárna, kterou později odkoupil. Z ní postupně vyrostla mezinárodní skupina Cylinders Holding s firmami v ČR, Polsku, Rusku, Bělorusku, Británii, v SAE a dalších zemích.
• Je nositelem státní medaile Za zásluhy o stát v oblasti hospodářské, je rovněž předsedou dozorčí rady zapsaného spolku Dolní oblast Vítkovice a autorem vize přeměny a rozvoje Dolních Vítkovic z někdejšího brownfieldu v mezinárodně ceněný areál pro vzdělávání, popularizaci vědy a pro kulturní a společenské aktivity.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Filozof jednorožcem
  • Skutečná lekce z 11. září
Objednat nyní