Jak k dílu, tak ke stakanu

Sovětský horník Alexej Stachanov se stal vzorem pro údernické „stachanovské“ hnutí a dotáhl to až na obálku časopisu Time. O 40 let později se upil k smrti.

Jak k dílu, tak ke stakanu
Alexej Stachanov | Profimedia.cz

Právě před 85 lety vytěžil sovětský úderník Alexej Stachanov během pět a tři čtvrtě hodiny dlouhé směny 102 tun uhlí a čtrnáctkrát tím překročil normu. O pár dní později si údernickou směnu zopakoval a spolu s dalším pomocníkem tentokrát narubal dokonce 227 tun uhlí. Říká se, že za to obdržel od vedení dolu (jmenoval se „Centralnaja-Irmino“ a leží na východě Ukrajiny) prémie ve výši měsíčního platu, byt s telefonem a právo jezdit na směnu vozíkem „pilotovaným“ erárním kočím. Rozhodující ale bylo, že si jeho případu všimly centrální noviny. Od začátku přitom bylo jasné, kdo jeho heroický výkon inspiroval a kdo na něm má hlavní zásluhu. „Jemu, velikému Stalinovi, jsme všichni zavázáni za šťastný život v naší zemi, za všechnu tu radost kolem nás a za slávu naší krásné vlasti,“ citoval Stachanova stranický deník Pravda.

Žijeme lépe, žijeme radostněji

Příběh devětadvacetiletého úderníka byl natolik skvělý, že se ho v následujících týdnech a měsících naplno zmocnila stranická propaganda (speciální roli v tom sehrál národní komisař těžkého průmyslu Sergo Ordžonikidze) a Stachanova představila jako vzor, jehož příkladu by měly následovat miliony sovětských dělníků a rolníků. Úderníci pak skutečně „socialisticky soutěžili“ ve všech možných i nemožných disciplínách a strana je zorganizovala do oficiálního stachanovského hnutí.

Už v listopadu roku 1935 se konala První všesvazová konference pracovníků a pracovnic – stachanovců a Stachanov se Stalinem byli hlavními hvězdami. „Žijeme lépe, soudruzi. Žijeme radostněji. A když se žije radostněji, práce se daří,“ pronesl diktátor a dodal: „Kdyby se u nás žilo špatně, nepěkně, neradostně, žádné stachanovské hnutí by nebylo.“ První část Stalinova výroku se mimochodem o rok později stala zárodkem slavné budovatelské písně „Žijeme lépe, žijeme radostněji“.

Mohl to být kdokoliv

Pozoruhodné je, že sláva Stachanova nezůstala omezena jen na Sovětský svaz. Psaly o něm noviny po celém světě (ty české třeba tady či tady) a dotáhl to až na obálku amerického týdeníku Time. Tak kovaný pracovník ovšem nemohl dál rubat uhlí, a tak ho soudruzi poslali na Průmyslovou akademii, poté nějakou dobu řídil uhelný důl v Kazachstánu, a nakonec zakotvil v Moskvě, kde na Národním komisariátu uhelného průmyslu vedl odbor socialistického soutěžení. Jeho zásadní pracovní náplní bylo od té doby připínání metálů, a tak měl dost času na svoji skutečnou životní vášeň – pití. A věnoval se mu s tak údernickou náruživostí, že mu to údajně vyneslo přízvisko „Stakanov“.

Dobré časy skončily po smrti Stalina a nástupu Chruščova, který Stachanova vyhnal z Moskvy zpět do výroby. Rubat uhlí už sice nemusel, ale život provinčního hornického předáka ho ubíjel. Pil jako mužik a konec života strávil v psychiatrické léčebně. Zemřel v listopadu 1977, poté co uklouzl a upadl hlavou na dlaždičky. O osm let později začala perestrojka a svět se – díky článkům, který publikoval sovětský i západní tisk – dozvěděl, že Stachanov svého fantastického rekordu dosáhl jen díky sehranému týmu anonymních spolupracovníků. Potvrdil to i šéf stranické buňky „jeho“ někdejšího dolu Konstantin Petrov: „O tom, jestli se pokus o dosažení rekordu podaří, nerozhodovaly schopnosti jednoho člověka, ale nový způsob dobývání uhlí.“

Týdeník hrot

  • Muzikanti na mizině
  • Dlouhé čekání na krátkou práci
Objednat nyní