Revolver do ruky. Jak ruská diplomacie využívá vyhrožování a ozbrojené útoky

Vzorce chování zůstávají už 100 let stejné. Ovlivňování veřejného mínění, vyhrožování a ozbrojené útoky patřily do arzenálu ruské diplomacie už za první republiky

Revolver do ruky. Jak ruská diplomacie využívá vyhrožování a ozbrojené útoky
Předseda Kominterny Grigorij Zinověv označil v lednu 1925 při oficiálním projevu Čechoslováky za „Čechosobaki“. | Profimedia.cz

První horkou diplomatickou roztržku s Ruskem, respektive se Sovětským svazem, jsme zažili v polovině 20. let minulého století. Do konce roku 1924 uznaly bolševické Rusko všechny evropské velmoci. Masaryk s Benešem ovšem velkou východní diktaturu – hlavně kvůli zabavenému majetku československých občanů – de iure uznat nehodlali, a tak se nás Sověti rozhodli přidusit.

Předseda Kominterny Grigorij Zinověv označil v lednu 1925 při oficiálním projevu Čechoslováky za „Čechosobaki“ (Čechopsy), šéf sovětské diplomatické mise v Praze Vladimir Antonov-Ovsejenko vyhrožoval přerušením vztahů a našeho vrchního diplomata v Moskvě – Josefa Girsu – si neustále předvolával sovětský komisariát zahraničních věcí a do omrzení mu vytýkal každou protisovětskou karikaturu v českých novinách. Československé ministerstvo zahraničí vyzývalo – jak v knize Československo mezi Stalinem a Hitlerem napsal historik Igor Lukeš – Girsu ke klidu, ten na oplátku poslal dlouhý seznam ústrků, které v poslední době jeho mise zažila. Nechyběly výhrůžky demonstracemi kvůli údajnému útisku dělnictva v Československu ani tři ozbrojené útoky na budovu československé mise, při nichž byl zraněn jeden z diplomatů.

Na konci roku 1925 se do budovy kdosi vloupal, a tak Girsa požádal Prahu o dva velké a pět malých revolverů. Vlastně se nebylo čemu divit. Dokázat, že útoky organizují sovětské úřady, sice nešlo, ovšem k pachatelům jednoho ze starších vloupání patřil důstojník bezpečnosti, který byl dříve přidělen k ochraně budovy. Jindy zase ukradené věci skončily na tržišti, a když je tam pracovníci mise vypátrali, ověřoval milicionář tak dlouho totožnost diplomatů, až se překupníci i s kradenými věcmi stihli vypařit. Když dorazily revolvery, střídali se diplomaté každou noc v hlídkování a při příštím vloupání to jeden ze zlodějů odskákal smrtí. Příčinnou souvislost opět prokázat nelze, ale když jel krátce poté Girsa autem, zastavila ho bezpečnost, vytáhla z auta a nehledě na imunitu držela na policejní stanici.

V září 1926 politická policie pro změnu vnikla do budovy zastupitelství, odvlekla odtamtud sekretářku, a než ji vysadila na polské hranici, pokoušela se ji bezúspěšně přimět (ve vězení seděl její ruský manžel) ke spolupráci. O všechny tyto více či méně bizarní historky ovšem ve skutečnosti nešlo. Byly jen vnější známkou skutečnosti, že až do poloviny 30. let neexistovaly mezi Sovětským svazem a Československem korektní diplomatické vztahy.

Velmi rudý Červený kříž

Potýkání se Sověty ovšem začalo už o pár let dřív, konkrétně 10. července 1920, kdy do Prahy dorazila mise ruského Červeného kříže vedená lékařem a agitátorem Salomonem Hillersonem. Bylo to v době vrcholící rusko-polské války (v polovině srpna dorazila Rudá armáda na předměstí Varšavy, pak se ale karta obrátila a Poláci hnali Rusy na východ), kdy bylo na východním Slovensku slyšet dělostřeleckou palbu a ministerstvo obrany připravovalo tzv. „plán B“ pro případ, že by bolševici zaútočili i na Československo.

Každý od Hillersona očekával něco jiného. Uvítací výbor, který sestával z delegace sociálních demokratů a pár desítek v Praze žijících Rusů, provolával dle dobových novin slávu: „Hurá, ať žije sovětské Rusko!“ Pražská policie vyčlenila na sledování mise – která si otevřela úřadovnu v hotelu Imperial – sedm agentů. A předsedkyně Československého červeného kříže (a prezidentova dcera) Alice Masaryková publikovala otevřený dopis, ve kterém připomínala, jak skandálně se sovětské humanitární mise zaplétaly „do politiky, byznysu a propagandy“ v Německu, Maďarsku či Polsku, a vyzvala Hillersona, aby se věnoval výhradně repatriaci ruských válečných zajatců.

Jenže to byla, jak plyne z Hillersonových depeší, které se podařilo československým zpravodajcům později rozluštit, ta poslední věc, která sovětské emisary zajímala. Prvořadým Hillersonovým úkolem bylo zajistit neutralitu Československa ve válce, což mnoho úsilí nevyžadovalo, protože Masaryk považoval Polsko za předem ztracené a bojovat za ně nehodlal. Hillerson kromě toho z Prahy organizoval sabotáže a financoval partyzánské jednotky ve východním Haliči. Například 10. srpna do Moskvy telegrafoval, že na místo zamířilo „30 agitátorů“, připraveno je „500 organizovaných kozáků“, další dvě tisícovky jsou v záloze a přípravy k povstání budou „hotovy za dvě neděle“.

Vlaky & revoluce

Za úkol měl také agitovat mezi – „rudě“ naladěnými – československými železničáři a bránit přepravě zbraní do Polska. Jak v tom uspěl, netušíme, jeden z předních sovětských rozvědčíků Walter Krivickij ovšem po svém útěku na Západ napsal, že se mu v červenci 1920 podařilo zorganizovat v Bohumíně úspěšnou stávku: „Přesvědčoval jsem české železničáře, aby raději odešli pryč, než dopravovali zbraně ze Škodovky Piłsudskému do Polska.“ Stávky na železnici byly každopádně během léta a podzimu onoho horkého roku časté a některé z nich měly jasného původce. Dochovala se například výzva Unie železničních zaměstnanců zachycená v srpnu 1920 v Košicích, ve které stálo: „Ani vagón streliva a ani jeden vojak do Poľska. Nech žije medzinárodná robotnícka solidarita! Nech žije sovietske Rusko!“

Hillerson rovněž na území Československa budoval rozsáhlou zpravodajskou síť a prokazatelně jednal s představiteli levice v sociálnědemokratické straně (pozdějšími komunisty) o převzetí moci. Dokládá to depeše ze září 1920, ve které Moskvu informoval o rozmluvě s komunistickým předákem Bohumírem Šmeralem. Opatrný Šmeral mínil, že Čechy „nejsou způsobilé k revolučnímu dění“, a Hillerson souhlasil, že je zatím možno nechat „vládu v nynějším seskupení“, doporučil však, aby začaly přípravné práce „k volbám za aktivní kontroly levých“. Hrad kromě toho obdržel zprávu, že si komunisté a lidé z Hillersonovy mise budují kontakty v armádě, přičemž nejvýše postavenou „rybou“ byl zástupce velitele Velké Prahy podplukovník Mlčoch.

Českoslovenští komunisté si mimochodem Hillersonovy pomoci velmi vážili. Jejich zástupce na schůzce propagandistů levicových stran v Brémách Jan Guttmann mínil, že jeho činnost „je výše každé pochvaly“, a liboval si, že nám „bylo přes Štětín přivezeno sedm beden zlata“.

Špionské aféry

V lednu 1921 už měl ministr zahraničí Beneš Hillersonových aktivit dost a psal jeho protějšku – Josefu Skálovi – do Moskvy, aby se zasadil o jeho odvolání, a dodal, že „neodejde-li, bude muset být poslán pryč“. Velký machinátor nakonec vydržel až do července, kdy se prozatímní sovětská humanitární mise změnila v misi obchodní.

Už víme, že v polovině 20. let se československosovětské diplomatické vztahy prudce zhoršily, což se kromě moskevských „revolverových“ eskapád projevilo řadou špionských afér. K asi nejvážnější z nich došlo na podzim 1926, kdy policisté na konečné tramvaje ve Vysočanech chytili zástupce šéfa pražské diplomatické mise Christofora Dymova, jak platí tiskaři 1. pěší divize Josefu Šimůnkovi za kopii mobilizačních plánů v oblasti Prahy. Dymov díky diplomatickému pasu okamžitě odjel za hranice, kdežto Šimůnek vyfasoval tři roky vězení. Ještě o dva roky více dostal v březnu 1925 Bělorus Ivan Pjotrovsky, který řídil minimálně desetičlennou skupinku bolševických vyzvědačů.

Všechno změnil až nástup Hitlera k moci. Československo i Sovětský svaz hledaly spojence, a tak se rozhodly normalizovat vztahy. Sovětský svaz nechal načas siláckých kousků, Československo ho pro změnu konečně de iure uznalo, obě země uzavřely v květnu 1935 smlouvu o vzájemné pomoci a zřídily skutečné ambasády.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Budoucnost robotických šílenců
  • Stát jako hoteliér
Objednat nyní