Fotbal po americku

Investoři jsou na nejlepší cestě vytvořit v Evropě fotbalovou supersoutěž 20 nejbohatších klubů

Fotbal po americku
Fanoušci FC Barcelona protestovali loni v srpnu před stadionem Camp Nou proti tehdejšímu prezidentovi klubu Josepu Mariovi Bartomeovi. V říjnu Bartomeu ve funkci skončil. | Profimedia.cz

Když se v říjnu loučil Josep Maria Bartomeu s funkcí prezidenta fotbalového klubu FC Barcelona, vstával ze svého křesla jen nerad. Zaprvé věděl, že coby běžný občan bude mít slabší pozici v soudním procesu kvůli podezření z daňových podvodů klubu. Zadruhé se pro celou katalánskou metropoli krátce předtím stal symbolem zla, protože se rozhádal s nejlepším hráčem klubu – a dost možná nejlepším hráčem historie fotbalu vůbec – Lionelem Messim z Argentiny. Messi pohrozil, že z klubu odejde; namísto toho se poroučel prezident.

Možná i proto se chtěl Bartomeu na závěr svého působení ve světle ramp předvést. Povedlo se mu to parádně. „Mohu vám nyní oznámit něco, co v následujících letech zásadně promění klubové příjmy,“ řekl. „Správní rada schválila přijetí požadavků, jejichž splnění je nezbytné k účasti v budoucí evropské superlize, projektu, který dávají dohromady ty největší kluby v Evropě.“  

Evropská revoluce

To je silná káva. Do té doby se o evropské superlize mluvilo jen na obskurních internetových fórech a novináři bezúspěšně pitvali každou nepřímou zmínku o ní z úst šedých eminencí evropského fotbalu. Když zárodky její existence potvrdil Bartomeu, prezident klubu s nejvyššími tržbami na světě, podezření se potvrdilo.

 

Dosud známé podrobnosti dělí lidi do dvou skupin: Obchodníci mají radost, stejně jako mladíci s čákou jednou hrát za některý z 20 vyvolených největších klubů světa. Ti druzí – všichni ostatní fotbalisté a jejich příznivci – na tom prodělají.

Autorem myšlenky na vznik European Premier League (EPL), jak zní dosud neoficiální název soutěže, je Bartomeův nominální úhlavní sok, prezident madridského klubu Real Florentino Pérez. Podle listu Financial Times strávil Pérez poslední rok sháněním finanční podpory projektu. Nakonec se dohodl se skupinou private equity CVC Capital Partners a investiční bankou JPMorgan. Posledně jmenovaná instituce nyní dává dohromady úvěry v celkové výši šesti miliard dolarů, které mají rozjezd superligy zajistit.

Finančně silný produkt

Výsledkem má být podnik podobný americkému modelu profesionálního sportu. Má vzniknout nová celoroční panevropská soutěž o 20 klubech, která by nahradila současnou Ligu mistrů. Těchto 20 klubů by bylo fixními účastníky; na rozdíl od statu quo, za nějž se musejí kluby do Ligy mistrů kvalifikovat, i od běžného modelu dlouhodobých fotbalových soutěží by nejslabší kluby nesestupovaly o třídu níže; následující rok by znovu pokračovaly v EPL.

Takové uspořádání věcí by mělo mít za následek vznik finančně velmi silného produktu, který by bylo lze prodávat dráž než současnou Ligu mistrů. Špičkových utkání, v nichž se setkávají týmy členů klubu G17, elitní party nejbohatších, nabízí dnešní model plus minus 20 ročně. V novém modelu by jich bylo osm každý týden, to celé až osmatřicetkrát za sezonu.

Pérez a hoši přes peníze tím cílí na globální publikum zejména v oblastech, kde je fotbal populární a kupní síla velká, ale které jsou po sportovní stránce maximálně chudými příbuznými. Řeč je především o Číně a arabském světě. Tam se bude rozhodovat o budoucí podobě činnosti, kterou si starší generace Evropanů ještě pamatují jako zábavu.

 

Nadsázka? Kdepak. Již dnes to tak do značné míry funguje. Kluby anglické Premier League v listopadu odsouhlasily prodej přenosových práv katarské mediální firmě beIN Sports za 500 milionů liber. Pro hlasovalo 19 klubů; proti byl jediný z nich, Newcastle United. 

Proč to? Majitel Newcastlu (a jinak maloobchodní velkopodnikatel s ještě většími problémy) Mike Ashley svým hlasem symbolicky protestoval proti Katařanům, kteří mu krátce předtím znemožnili prodej klubu do rukou konsorcia v čele se saúdskoarabským de facto vládcem Muhammadem bin Salmánem. Katařané argumentovali tím, že se Saúdové podílejí na provozu pirátské internetové sítě beoutQ. Ta „krade“ přenosy, na něž vlastní beIN draze zaplacená práva. Saúdskoarabská strana to popírala, ale katarský lobbing měl navrch.

Katařané mohou klidně mít ve sporu beIn s beoutQ pravdu. Ale když se písek sporu dvou bohatých pouštních mocností usadil, Newcastle zůstal bez solventního majitele.

Klíčová věc: termíny

Myšlence vzniku EPL – jejímiž bezprostředními klienty jsou právě firmy jako beIN – nahrávají dvě další okolnosti. Zaprvé, letos je na programu zřejmě nejdůležitější rozhodnutí světové fotbalové federace FIFA; je jím vypracování harmonogramu mezistátních zápasů na deset let od roku 2024. FIFA sice nedrží v ruce mnoho peněz (jejím rozpočtem ročně proteče plus minus pět miliard dolarů, zatímco jen sama Barcelona utržila v roce 2019 celých 959 milionů dolarů, jak spočetla firma Deloitte), ale má rozhodující slovo při pořádání nejvíce ceněného fotbalového turnaje, světového šampionátu. 

Termíny jsou pro fotbalový byznys naprosto klíčové. Projekt EPL počítá s tím, že jeho zápasy se budou hrát uprostřed týdne, aby jeho účastníci mohli normálně hrát své domácí soutěže. To je podle FT jedna ze slabin projektu: Když zmizí dnešní propojení výkonnosti v domácí soutěži s lukrativním evropským trhem, význam domácí soutěže tím ještě poklesne.

Dnes Sparta, Slavia a Plzeň hrají, seč mohou, aby si vydělaly v Lize mistrů, což dodává i průměrné české lize příchuť atraktivity. Když bude Slavia hrát ve středu proti Tottenhamu, za týden proti Valencii a za další týden proti Bayernu Mnichov, kolik energie bude celé její organizaci zbývat o víkendu na Hradec Králové? (To samozřejmě platí i v zemích, jejichž kluby mají reálnou šanci se do elitní dvacítky dostat.)

Právě nedostatek termínů je proto úzkým hrdlem, do něhož se nový projekt musí vejít. Na to narážejí dosavadní podobné pokusy. Například američtí vlastníci velkých anglických klubů (John Henry v Liverpoolu, rodina Glazerových v Manchesteru United) přišli loni v únoru s nápadem pojmenovaným Big Picture, jenž chtěl snížit počet členů Premier League z 20 na 18 a zároveň zrušit jednu ze dvou vyřazovacích celoročních soutěží (v Česku se jim říká Anglický pohár a Ligový pohár). To by vytvořilo volné termíny pro zápasy s kontinentálními soupeři; anglická fotbalová asociace však byla rezolutně proti.

Proti vzniku revolučně nové soutěžní struktury tedy existuje mnoho dobrých argumentů. Pro však mluví ten nejdůležitější: finanční tíseň (viz graf). S tím souvisí druhá okolnost, jež hraje autorům projektu do not: Pandemie oslabila celé ekonomiky a klubům sebrala mnohdy více než příjmy ze vstupného. Anglická Premier League letos vracela mediálním firmám (mimo jiné Sky a BT) 330 milionů liber a přišla o čínský kontrakt ve výši dalších 700 milionů.

Bezedné kapsy

K tomu přičtěme fakt, že ani kluby Premier League coby daleko nejbohatší soutěže nejsou dlouhodobě v černých číslech. V sezoně 2018–2019 činily tržby PL rekordních pět miliard liber – ale její kluby dohromady zaznamenaly ztrátu 165 milionů liber, taktéž rekordní. A to mluvíme o číslech ze starých dobrých předpandemických časů.

Kam všechny ty peníze mizí? Odpověď je jednoduchá: Do kapes nejlepších hráčů, jejichž postavení v mocenské hierarchii fotbalu je vyšší, než je obchodně vzato zdrávo. Lionel Messi, jemuž FC Barcelona platí zhruba 550 tisíc eur týdně, se nejen zasadil o odchod klubového prezidenta, nýbrž také odmítl snížení platu – i za dobu, kdy jeho klub nehrál (a propouštěl kvůli tomu zaměstnance s minimální mzdou). A nikdo se ani nedivil.

Nedivme se proto ani my, že právě nejbohatší kluby hledají cestu, jak se stoupajícími nároky hráčů vyjít. Součástí plánu EPL má být – opět po americkém vzoru – platový strop. Jestli to bude stačit na návrat k reálným poměrům tohoto světa, je druhá věc.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Tchaj-wan: nejnebezpečnější místo na světě
  • Je drahá paprika drahá?
Objednat nyní