Bidenomika aneb Labyrint slepých uliček

Plán příštího prezidenta USA na vybřednutí z koronavirové kaše má vysoké ambice, a ještě vyšší překážky

Bidenomika aneb Labyrint slepých uliček
Joe Biden | Shutterstock.com

„Musíme být schopni na tuto ekonomickou krizi zareagovat,“ říkal Joe Biden. „Abychom toho schopni skutečně byli, musíme udělat něco, co je do jisté míry bezprecedentní. Je to obrovský úkol, ale já věřím, že ho zvládneme,“ pokračoval v duchu tak trochu povinného optimismu. 

To se psal rok 2009 a řeč byla o balíčku opatření na oživení ekonomiky po globální finanční krizi, jejž nechal připravit Bidenův tehdejší šéf Barack Obama. Kdyby to však říkal dnes, mohl by to zopakovat prakticky doslova. Problém je v tom, že na rozdíl od situace před jedenácti lety na to bude mít málo peněz, zato před sebou na každém kroku odpůrce zprava i zleva.

„Nechci nikoho za nic trestat, ale je načase začít odměňovat lidi za práci namísto za to, že jsou bohatí,“ říkal často během kampaně. Ekonomové a podnikatelé se takových prohlášení děsí: znamená to vyšší daně, které hrozí podvázáním ekonomického růstu. Právě hrozba vyšších daní byl jeden z argumentů, jichž často proti Bidenovi v kampani využíval prezident Donald Trump. 

Uzoučký koridor

Ačkoli Biden vstoupil do předvolební sezony jako pragmatický představitel „umírněné“ levice, postupem času do své ekonomické vize zapracoval mnoho myšlenek „progresivního“ křídla Demokratické strany. Aby odrazil tlak Bernieho Sanderse a Elizabeth Warrenové, kteří v primárkách sbírali hlasy právě nalevo od něj samotného, nic jiného ani dělat nemohl.

Aby mohl budoucí prezident prosadit jakoukoli představu, bude muset procházet velmi úzkým koridorem, jehož stěny budou jako dosud tvořit obě komory Kongresu: zatímco Sněmovnu reprezentantů budou ovládat znovu demokraté, Senát zřejmě zůstane v rukou republikánů. A obě strany již daly najevo, že na žádné kompromisy náladu nemají.

I když stále není jasné, jestli si republikáni senátní převahu udrží, jejich šéf Mitch McConnell prohlásil, že bude přísně dbát na dodržování fiskální disciplíny. V posledních čtyřech letech si na význam řečeného sousloví nevzpomínal, ale selektivní paměť je zkrátka součástí politického života.

Zahrozilo i z druhé strany. Když jeden z Bidenových nejbližších kolegů, exsenátor Ted Kaufman, varoval, že Trumpovo rozhazování „nechalo spižírnu prázdnou“, vyskočila progresivní kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová jako čertík ze škatulky a zatweetovala, že „přijímat republikánské jestřábí způsoby teď, kdy jsou ve hře miliony životů, je naprosto nezodpovědné“. 

Až tedy dojde na rozpočet, bude mít Biden o zábavu postaráno. Oč mu jde? Základem jeho plánu je skutečně vyšší zdanění bohatých, které by mělo financovat velkou část masivních investic, jež mají během jeho prvního období čítat (nejméně) 3,9 bilionu dolarů.

Abychom se nepletli: tyto peníze mají jít nad rámec okamžitých opatření nutných k restartu ekonomiky po koronavirovém průšvihu. (To vše samozřejmě stojí pouze na domněnkách – nikdo neví, jak dlouho budou pandemie a ekonomicky bolestivá opatření proti ní v USA trvat.)

Ambice versus realita

Více než dva biliony dolarů mají spolykat investice do infrastruktury, obnovitelné energetiky a dopravy; k tomu je třeba přičíst 700 miliard dolarů, jež by měly jít na průmyslový výzkum, a dalších 755 miliard na posílení federálních sociálních výdajů – na péči o nemocné a staré lidi, jakož i na obstarání péče pro malé děti.

Přičtěte k tomu tlak na vyšší účast v odborech a plánované zvyšování federální minimální mzdy; zjistíte, že nedostatkem ambic Bidenův plán netrpí.

Kdo to celé zaplatí, je samozřejmě věc druhá. Bidenův plán počítá s navýšením výběru korporátních daní (tu by rád viděl na 28 procentech; dnes čítá 21 procent), což by podle agentury Moody’s mělo federální kase přinést 822 miliard dolarů. Další zvýšení daní by se měla týkat daně ze mzdy (od toho si JB slibuje 317 miliard dolarů navíc) a daně z příjmů fyzických osob (303 miliard dolarů).

 

Tím se Biden ocitá v nepěkném pásmu: jeho daně jsou republikánům nesnesitelně vysoké, ale přitom nestihnou zaplatit ani zlomek toho, co by chtěli progresivní demokraté. Kdyby bylo po vůli posledně jmenovaných, musel by federální rozpočet financovat mnoho dalšího, namátkou nepodmíněný minimální příjem nebo zrušení současného systému zdravotního pojištění, jejž by nahradil de facto systém státní.

Biden tak daleko zajít nechce; mluví o svém plánu jako o nové verzi Nového údělu, ekonomického plánu Franklina Delana Roosevelta. Během října dostal jeho plán podporu ze strany již zmiňované ratingové agentury Moody’s, podle níž by přinesl rychlejší ekonomický růst a vyšší zaměstnanost, než kdyby byl znovu zvolen Donald Trump a mohl vládnout spolu s Kongresem, jehož obě komory by ovládali republikáni. 

Trhům nehybnost vyhovuje

Háček je v tom, že model Moody’s počítal s plnou podporu Kongresu i při výpočtu dopadů Bidenova plánu. Jak však víme, je velmi nepravděpodobné, že by republikáni šli novému prezidentovi na ruku. To prakticky zaručuje jako výsledek něco, čemu se v Česku říkávalo kočkopes – prezident prosadí jen fragmenty svého plánu, a i to bude možné jen za cenu mohutných úliteb Senátu.

To zní jako recept na neštěstí, ale paradoxně to vyhovuje finančním trhům. „Vznikne znovu jakýsi gridlock (stav znehybnění), který zamezí jakýmkoli radikálním krokům na trhu,“ řekl deníku Financial Times známý americký investor Mark Mobius. „Radikálních kroků se trhy bojí nejvíce, tím spíš, když míří doleva,“ dodal. Co je pro jednoho nesnesitelná nehybnost, je pro druhého kýženou stabilitou.

Na podrobnější výčet konkrétní dopadů je ještě příliš brzy, ale již dnes lze odhadovat, které sektory se budou moci z potvrzení Bidenova vítězství těšit nejvíce. Patří k nim například těžaři, jako jsou Anglo American, Antofagasta nebo Glencore. Investice do infrastruktury a dopravy s sebou přinesou poptávku po kovech; ceny mědi, hliníku a niklu by měly růst. Stejně tak by z takového vývoje měly profitovat stavební společnosti; naopak zbrojaře jako Northrop Grumman nebo Lockheed Martin, kteří mohli očekávat série zakázek od Trumpova Pentagonu, by za Bidenovy vlády měly čekat časy hubenější.

Takové předpovědi mají samozřejmě jen velmi omezenou platnost. George W. Bush netušil, že jeho působení v úřadě bude pro dějiny definováno jeho reakcí na 11. září, stejně jako Barack Obama nemohl předvídat globální finanční krizi a Donald Trump nevěděl nic o koronaviru (posledně jmenovanému to naneštěstí zůstalo dosud, ale to je jiná věc). I na Joea Bidena se vaří voda úplně jinde, než velí očekávání; v tom jsme si s americkým prezidentem všichni rovni.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní