Zrození Venuše

Kopáč Josef Seidl a jeho nadřízený Emanuel Dania nalezli 13. července 1925 Věstonickou venuši. Trvalo to jen pár let, než se stala pevnou součástí české popkultury.

Zrození Venuše
Věstonická venuše | Profimedia.cz

Právě před 95 lety objevili archeologové mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem – na dva kusy rozlomenou, 11,5 centimetru vysokou – sošku ženy. Brzy poté se jí začalo říkat Věstonická venuše a dnes jde zřejmě o nejcennější kapesní předmět na našem území.

Dobové noviny se nálezu s malým zpožděním samozřejmě věnovaly, ale oproti dnešním poměrům to s pozorností úplně nepřeháněly. „V těchto dnech učiněn v tomto místě nález sošky Venuše ze staré doby kamenné. Toto umělecké dílo, které podle odhadu vzniklo před 50.000 lety, jest velkolepě vypracováno, měří asi 15 cm a jest zhotoveno z jemnozrnného pískovce, podobně jako malé sošky mamutů, jež byly loňského roku v těchto místech nalezeny. Známá Venuše z Willendorfu v Dol. Rakousích jest ve srovnání s touto vysoká pouze 11 cm,“ stojí v možná úplně první zprávě o Věstonické venuši, kterou 20. srpna 1925 publikoval brněnský komunistický deník Rovnost (tady) na šesté straně.

Zpráva mimochodem obsahuje dvě nepřesnosti – přehání velikost sochy a mylně uvádí, že byla vyřezána z pískovce. Věstonická venuše byla ve skutečnosti zhotovena z pálené hlíny.

O dva dny později Rovnost svou první zprávu de facto odvolala (tady), když konstatovala: „Prof. Kaiser se mýlí, když uvádí nález sošky Venuše, řezané z jemnozrnného pískovce. U Dol. Vystonic v těchto dnech vskutku byly učiněny nálezy, nikoli však toho druhu.“ Nadále však trvala na tom, že jde o „událost světového významu“, a připouštěla, že „jde o celou skupinu figurálních nálezů, nikoli však řezaných, nýbrž zpracovaných jiným, dosud nikde nezjištěným způsobem, jichž cena jde do statisíců“.

Zároveň deník vysvětloval, že profesor Karel „Absolon, který financuje vykopávky z vlastních prostředků, dlí právě na studijní cestě ve Francii“ a „vyhradil si přísnou mlčenlivost do svého návratu“. To byla pravda. Věstonickou venuši nenalezl 13. července 1925 přímo Absolon, nýbrž dělník Josef Seidl a technický vedoucí výzkumů Emanuel Dania.

Ferda Pramravenec

V říjnu okolnosti nálezů věstonických sošek (venuše i zvířecích figurek) Lidovým novinám (tady) podrobně popsal archeolog a Absolonův spolupracovník Jan Knies, který zdůraznil především fakt, že nalezené sošky jsou z pálené hlíny: „Nález náš, první toho druhu nejen na Moravě, nýbrž i v palaeolithu světovém vůbec, nás opětně poučuje, na jakém vysokém stupni na tu dobu byli pravěcí obyvatelé Moravy a jakou vysokou cenu má pro kulturní vznik a vývin člověka diluvium naší domoviny.“

Ovšem už o pár dní dříve (4. října 1925) Věstonická venuše zřejmě poprvé pronikla do české popkultury. To, když na stránkách týchž novin autor Ferdy Mravence Ondřej Sekora sepsal a nakreslil (víceméně) vtipné povídání o věstonických nálezech (tady). Celé se odehrává zhruba v tomto duchu: „Malé překvapení nás čekalo, když jsme vystoupili ven před vistonský hostinec. Před jedním z našich automobilů se pásl klidné velký sob. Na divení jsem však neměl času. Šofér dra Absolona se na něho prudce rozehnal, mávaje nad hlavou divoce medvědí čelistí. Byl nestyda docela nahý a teprve teď jsem si povšimnul, jak je strašně chlupatý…“ Sekora zároveň Věstonickou venuši nakreslil a její proporce doprovodil průpovídkou, že je, „jak se učeně říká, steatopygická čili s velikým sedáním“.

Druhá venuše

V následujících letech se o věstonických vykopávkách ojediněle psalo a nová vlna zájmu – daleko silnější než ta první – přišla až v letech 1930 a 1931. Souviselo to s objevem (či spíše výrobou) druhé venuše, ke kterému došlo na konci 20. let. Majitelem této druhé – z mamutího klu vyřezané – sošky byl sedlák z (tentokrát) Horních Věstonic Franz Müllender (někdy také Mühlender), který podle Lidových novin z ledna 1930 (tady) tvrdil, že ji „zdědil po svém otci a že soška se přechovává v rodině již asi 30 let“.

Stejný článek zároveň informoval, že se památkáři kvůli obavě, aby soška neskončila v cizině, obrátili na brněnskou policii, která ji za poměrně dramatických okolností zabavila: „Dne 9. ledna byla provedena v bytě občana M. ve Věstonicích prohlídka, která byla bezvýsledná. Druhý den se vypravili znova členové bezpečnostního oddělení do Věstonic a sošku skutečně v dobrém úkrytu nalezli a zajistili až do dalšího rozhodnutí.“

Čeští archeologové v čele s Absolonem ovšem vzápětí reagovali tvrzením, že jde o bezcenný novodobý padělek (třeba tady), a tak policie Müllenderovi sošku zase vrátila. S pomluvením své venuše se ovšem Müllender nesmířil, nadále tvrdil, že je pravá, a dokonce, jak v březnu 1931 napsal agrárnický deník Večer (tady), „podal krajskému soudu v Brně žalobu pro urážku na cti na řadu odborníků, kteří jeho sošku pokládají za padělek“. Nebudeme si hrát na detektivy, a tak nebudeme dál rozvíjet spekulace, zda Müllenderova Věstonická venuše přece jen nebyla nakonec pravá a omezíme se na konstatování, že zmizela neznámo kam.

Stará vykopávko

V následujících měsících se každopádně o Věstonické venuši a dalších předvěkých nálezech neustále psalo a z malé hliněné sošky se poznenáhlu stávala skutečná celebrita. Její fiktivní vznik ostatně v pozdějších vydáních (původně kniha vyšla v roce 1918) svých Lovců mamutů popsal i spisovatel a pedagog Eduard Štorch. Jejím tvůrcem měl být v jeho podání Njan – otec diluviálního „Supermana“ a ohňostrůjce Kopčema.

„Figurka na píď vysoká má lidskou podobu: hlavu, tlusté tělo a dvě nohy po kolena. Paže jsou hrubě naznačeny, zato s trupem si dává Njan hodně práce. Pracuje tenkou kostí a pečlivě vyhlazuje povrch figurky; někdy jej trochu ovlažuje vodou. Silně vyznačuje veliká prsa. Ještě tuhle malým dolíčkem naznačí pupek a na hlavě šikmé rýhy znázorní oči — a dílo je hotovo,“ stojí v knize.

Dodejme, že hned v roce 1930 se Věstonická venuše stala terčem vtipů a anekdot. Svědčí o tom následující vtip, který uveřejnil – ne zrovna duchaplným humorem se vyznačující – satirický časopis Houpačka (bohužel není online dostupný): „Člověče, co furt tý svý starý říkáš: Věstonická venuše? – No, víš, já nemám tu kuráž jí říct do ksichtu: Stará vykopávko.“

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní