Sbohem, olympijský sne
Olympijské hry v Tokiu odhalily rostoucí propast mezi zájmy, jež drží hnutí pěti kruhů pohromadě

Drobná svalnatá černá dívka v trojbarevném trikotu se rozběhla jako ďas. Odrazila se od můstku nohama, od koně rukama, několikrát se ve vzduchu převrátila z rubu na líc a dopadla jakžtakž na nohy. Pro drtivou většinu lidských obyvatel zeměkoule by to byl výkon spolehlivě za hranicí sebedivočejší představivosti. Pro Simone Bilesovou to bylo fiasko.
Čtyřiadvacetiletá Američanka, o níž se často mluví jako o nejlepší sportovní gymnastce všech dob, od sebe na olympijských hrách v Tokiu čekala víc. Několik minut po nepodařeném přeskoku oznámila, že v soutěži družstev nebude pokračovat a uvidí, co bude dál. Později řekla, že není zraněná, ale pociťovala psychický tlak; že hlavní věc je zachování duševního zdraví sportovců, kteří jsou především lidé. „Po výkonu, jaký jsem předvedla, se mi prostě nechtělo pokračovat,“ řekla novinářům žena, kterou přinejmenším americká média předem pasovala na největší hvězdu tokijských her.
Její slova zněla jako ozvěna pár hodin starých výroků americké tenistky s japonským pasem Naomi Ósakaové, jež pro změnu měla být „tváří olympijských her“. Žena, která jako nejprominentnější zástupkyně pořadatelské země zapalovala na stadionu olympijský oheň, se s aktivní účastí na hrách rozloučila již o čtyři dny později, daleko od sportovní slávy. I ona po vyřazení řekla, že byla pod „silným psychickým tlakem“.