Tvrdit, že se banky snažily o daňovou optimalizaci růstem úrokových nákladů, sice zní rádoby chytře, ale jen do té doby, než se podíváte na věc pozorněji.
Tvrdit, že se banky snažily o daňovou optimalizaci růstem úrokových nákladů, sice zní rádoby chytře, ale jen do té doby, než se podíváte na věc pozorněji.
Kvůli snižování úroků na spořicích účtech lidé čím dál častěji volí ke zhodnocení svých peněz cestu individuálních investic. Ať už to s akciovými kouzly myslíte vážně, nebo je to pro vás zábava, určitě nechcete o své pracně vydělané peníze přijít. Poučte se tedy z nejčastějších chyb, které v naší rubrice FinFocus prozrazují zkušení experti na investice.
Kvůli snižování úroků na spořicích účtech lidé čím dál častěji volí ke zhodnocení svých peněz cestu individuálních investic. Ať už to s akciovými kouzly myslíte vážně, nebo je to pro vás zábava, určitě nechcete o své pracně vydělané peníze přijít. Poučte se tedy z nejčastějších chyb, které v naší rubrice FinFocus prozrazují zkušení experti na investice.
EU by musela zavést aspoň 50procentní cla, aby zabránila záplavě levných čínských elektromobilů, tvrdí nová analýza
EU by musela zavést aspoň 50procentní cla, aby zabránila záplavě levných čínských elektromobilů, tvrdí nová analýza
Německý Ústavní soud nepovolil využít šedesát miliard eur z „covidového“ fondu na podporu ekologie a průmyslu.
Německá vláda zmrazila část výdajů určených na ekologické iniciativy a podporu průmyslu. Je to reakce na rozhodnutí Ústavního soudu, kvůli němuž uprostřed chystaného spolkového rozpočtu zeje díra zvíci šedesáti miliard eur.
Soud minulou středu rozhodl, že vláda nemůže jen tak vzít řečených šedesát miliard, které zbyly ve zvláštním fondu vyhrazeném na boj s následky koronavirové pandemie, a utratit je podle svého uvážení.
Politici reagovali zdrženlivě: sociálnědemokratický spolkový kancléř Olaf Scholz řekl, že rozhodnutí bude mít dalekosáhlé důsledky, ale že jeho koalice bude hledat jiné zdroje financování. „Nyní rychle předěláme hospodářský plán, zapracujeme potřebné změny a přijmeme nové,“ uvedl na sociálních sítích. Také ministr financí, Christian Lindner z liberální strany FDP, uvedl, že vláda bude rozhodnutí respektovat, ale „nepřeruší proces finalizace rozpočtu“ na rok 2024.
Berme výroky vládních politiků jako svého druhu poziční boj. Scholzova středolevá sociální demokracie, proúsporní Zelení ministra hospodářství Roberta Habecka a fiskálně opatrní Lindnerovi svobodní demokraté se v prosinci 2021 dohodli, že dotyčné miliardy, které si Německo v minulosti půjčilo – ovšem nevyužilo – na boj s následky covidové pandemie, převede do klimatického fondu.
Ústavní soud však nyní rozhodl, že takový postup je neslučitelný s takzvanou dluhovou brzdou zakotvenou v německém ústavním základním zákoně, a je tedy neplatný. Německé specifikum zvané dluhová brzda vzniklo v roce 2009, když se vlády po celém světě zadlužovaly ostošest, aby se jim během globální finanční krize nezhroutily banky.
Němečtí fiskální jestřábi chtěli, aby dluhová brzda omezila vládní sklon zadlužovat se na úkor budoucnosti na nezbytné minimum. A jejich původní návrh byl dokonce ještě přísnější, když formuloval požadavek na trvale vyrovnaný rozpočet. Rozpočtové holubice ovšem nakonec prosadily alespoň hranici 0,35 procenta HDP jako dluhový strop.
Tento strop ovšem drží jenom do té doby, než nastane nějaký průšvih, jejž je třeba naléhavě řešit vládní finanční injekcí. Pak je možné dluhovou brzdu na předem stanovenou dobu uvolnit.
Takový průšvih přišel v roce 2020, kdy svět zasáhla pandemie covidu-19. Vláda tehdy nechala dluh kvůli mimořádné situaci odbrzdit, a to až do letošního podzimu. Kancléř Scholz a jeho vláda nyní počítali s tím, že se jim podaří v jízdě bez brzdy pokračovat. Soud jim to ale zatrhl – s velmi politickými důsledky.
Oněch sporných šedesát miliard eur chtěla vláda použít na iniciativy, jako jsou povinné zvýšení energetické účinnosti nově stavěných budov, dotování výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo podpora energeticky náročných podniků ve chvíli, kdy výsledkem energetické politiky je neúnosné zdražení energií a v jeho důsledku klesající konkurenceschopnost německého průmyslu.
Tyto miliardy dnes leží ve zmíněném protipandemickém fondu, jednom z pěti, jež má spolková vláda k dispozici, aby – zjednodušeně řečeno – mohla dluhovou brzdu snadněji obcházet. Peníze z těchto fondů se totiž do částky, z níž vychází výpočet dluhové brzdy, nezapočítávají (ano, účetní a právníci pracovali přesčas).
Scholz a spol. teď tyto peníze potřebovali přelít do jiného takového fondu, známého pod zkratkou s názvem KTF (Fond pro klima a transformaci). Soud de facto řekl, že klima a transformace žádné urgentní výdaje nepotřebují a ať si Scholz s Lindnerem laskavě najdou peníze na svoje investiční projekty někde jinde.
Toto rozhodnutí pochopitelně jednání o rozpočtu zkomplikovalo. Ve chvíli, kdy trojkoalici Olafa Scholze valem klesá popularita (největší evropská ekonomika se potácí na hranici další recese), bylo pro kancléře důležité, aby řešením vnitrokoaličních sporů strávil co nejméně času. Oněch šedesát miliard navíc by se mu proto velmi hodilo.
Návrh rozpočtu půjde před Bundestag na počátku prosince.
Dluhová brzda má sama o sobě mezi ekonomy spornou pověst. Například všudypřítomný český ekonomický komentátor Lukáš Kovanda z Trinity Bank si její současné uplatnění vykládá jako hlas odpovědnosti. „Jak nevídané, že v Německu má zbytky zdravého rozumu alespoň někdo, totiž tamní Ústavní soud,“ míní Kovanda. „Soudci z Karlsruhe správně upřednostnili blaho a životní úroveň budoucích generací a odmítli je sobecky zadlužovat generací současnou. Jedná se o další ránu německému zelenému mámení.“
Týdeník The Economist je k instituci dluhové brzdy per se podstatně skeptičtější. Má za to, že brzda více problémů vytvořila, než vyřešila. „Udržitelné veřejné finance jsou jistě záslužným cílem. Pro Německo však dluhová brzda stanovila limit, který byl přísnější, než bylo nutné,“ napsal týdeník již předloni.
„Důležitý je vztah mezi růstem veřejného dluhu, který závisí na nových půjčkách a úrokových sazbách, a ekonomickým růstem. Úrokové sazby, které ještě před pandemií klesly pod nulu, znamenaly, že Německo mělo i v dobrých časech prostor k zadlužení o více než 0,35 procenta HDP, aby mohlo investovat ve prospěch budoucích generací,“ mínil The Economist.
Namísto toho znamenala brzda omezení investic, jež v letech 2012 až 2017 nebyly dostatečně vysoké na to, aby zastavily pokles zásoby veřejného kapitálu. „Mezitím flexibilita brzdy, jež nezapočítává transakce, které nemají vliv na čistá aktiva federální vlády, podporovala netransparentní a neefektivní utrácení,“ dodává týdeník na adresu zvláštních vládních fondů a nejasného postavení peněz v nich uložených.
