Objem investic do společností, které se chlubí svými ctnostmi skrytými za zkratkou ESG, poklesl mezikvartálně o polovinu.
Objem investic do společností, které se chlubí svými ctnostmi skrytými za zkratkou ESG, poklesl mezikvartálně o polovinu.
Americký miliardář Mark Cuban, jeden z hlavních „žraloků“ investičního pořadu Shark Tank, se dostal do centra mediálního zájmu, když oznámil, že za rok 2023 zaplatil na daních impozantních 276 milionů dolarů. Je prý hrdý, že může splácet svůj dluh zemi, která mu tolik dala.
Americký miliardář Mark Cuban, jeden z hlavních „žraloků“ investičního pořadu Shark Tank, se dostal do centra mediálního zájmu, když oznámil, že za rok 2023 zaplatil na daních impozantních 276 milionů dolarů. Je prý hrdý, že může splácet svůj dluh zemi, která mu tolik dala.
Elektrická distribuční síť se dostala nedaleko Berlína na své limity. Modernizace a přizpůsobení pro decentralizované zdroje vyžaduje obrovské investice, které v mnoha případech chybí.
Elektrická distribuční síť se dostala nedaleko Berlína na své limity. Modernizace a přizpůsobení pro decentralizované zdroje vyžaduje obrovské investice, které v mnoha případech chybí.
Rádi se nemají, ale mluvit spolu musí. USA a Čína zatím úspěšně odvracejí válku
Čínský premiér Li Čchiang je, celkem vzato, hodný policajt. Když do Pekingu na počátku července přijela ministryně financí USA Janet Yellenová, byl na poměry mezinárodní diplomacie neobvykle lyrický. Připomněl, že při příjezdu americké návštěvy se na obloze objevila duha, a vyjádřil naději, že duha nahradí i „bouři a vítr“ v čínsko-amerických vztazích. (Podobně mluvil o dva týdny dříve na „letním Davosu“ při setkání Světového ekonomického fóra ve městě Tchien-ťin.)
Čínská státní média zase věnovala neobvykle vřelé pasáže faktu, že Yellenová umí jíst hůlkami. Veškeré myšlenky na rozpojování (decoupling) a „odrizikování“ (derisking) obou zemí a jejich ekonomik, což jsou výrazy, jimiž se hemží americký tisk, jako by patřily do jiného světa.
Bohužel nepatří. Yellenová se setkala se čtyřmi nejmocnějšími podřízenými prezidenta Si Ťin-pchinga a během svých dvou čínských dnů s nimi jednala celkem deset hodin. Výsledek je hubený, konkrétně vzato. Yellenová po skončení cesty řekla, že existuje „mnoho prostoru“ pro intenzivnější rozvoj vzájemného obchodu a že bezpečnostní obavy by „neměly spolupráci nahlodat“.
Mediální orgán čínského režimu – agentura Nová Čína, obvykle vystupující v roli zlého policajta – napsal, že jednání bylo „konstruktivní a pragmatické“, ale také, že „zobecňování otázek národní bezpečnosti nepřispívá k normální hospodářské a obchodní výměně“.
Jinými slovy, jednání nejen nepřinesla žádné konkrétní dohody, nýbrž nepřiblížila ani žádný náznak posunu v postojích jedné či druhé strany. Pokud někdo čekal opak, musel být zklamán – ale rozhovory také mohly skončit hůře. Tři týdny před Yellenovou absolvoval podobnou cestu americký ministr zahraničí Antony Blinken; to bylo důležité, protože americký šéfdiplomat se v Pekingu naposledy ukázal v roce 2018.
První reakce Pekingu na Blinkenovu návštěvu byly pozitivní. Čínský vůdce Si Ťin-pching prohlásil, že obě strany „učinily pokrok a dosáhly dohody v některých konkrétních otázkách“. Podobně optimistické zvuky (těžko takovému prohlášení říkat informace) zněly i po více než pětihodinovém setkání Blinkena s čínským ministrem zahraničí Čchinem Kangem, který prohlásil, že Peking je „odhodlán udržovat stabilní a předvídatelné vztahy“, a zdůraznil význam „udržování otevřených komunikačních kanálů“.
Jenže na druhý den mluvil americký prezident Joe Biden k domácímu publiku a o čínském prezidentovi Si Ťin-pchingovi prohlásil, že je diktátor. Bez ohledu na značnou míru věcné správnosti takového vyjádření nelze říci, že by smiřování obou zemí pomohlo. Bidenova slova byla „mimořádně absurdní a nezodpovědná“, uvedlo čínské ministerstvo zahraničí. V rozruchu zaniklo i to, že sám Blinken si ještě před odjezdem z Pekingu stěžoval na čínská elektronická špionážní zařízení na Kubě.
To vše naznačuje, že jakýkoli pokus o vylepšení vztahů mezi USA a Čínou naráží na „mimořádné obtíže“, jak to v redakčním komentáři formuloval list Financial Times. Trvalým citlivým bodem je samozřejmě Tchaj-wan, jejž Čína považuje za součást svého území; posledního půldruhého roku nachází napětí další bohatý zdroj v čínské podpoře ruské invaze na Ukrajinu. Riziko velmocenského konfliktu je hmatatelné.
Jak moc hmatatelné? Posuďte sami: koncem května zveřejnily americké ozbrojené síly video, na kterém čínská stíhačka letí nad Jihočínským mořem nebezpečně blízko pozorovacího letounu RC-135 amerického letectva. Vzápětí čínská válečná loď nebezpečně manévrovala v blízkosti amerického torpédoborce v Tchajwanské úžině. Kdyby některá z těchto událostí vyvrcholila kolizí, snad si ani nechceme představit, k čemu by to mohlo vést.
Proto je tak důležité, aby komunikace mezi vládami obou zemí fungovala rychle a spolehlivě. A tady je jádro problému – priority ekonomické narážejí na priority geopolitické a bezpečnostní. Peking například začátkem června nakvašeně odmítl žádost amerického ministra obrany Lloyda Austina o setkání s čínským protějškem Li Šang-fuem v Singapuru. Oba muži se během jednání na tamním bezpečnostním summitu pozdravili a podali si ruce, to bylo vše.
Důvod rozmrzelosti čínského ministerstva obrany netřeba hledat daleko. V roce 2018 uvalil Washington na Li Šang--fua – v té době měl na starosti zbrojní zakázky – sankce za to, že kupoval bojová letadla a systémy protiraketové obrany z Ruska. Prezident Biden později mohl od tohoto označení upustit, ale neučinil tak, přestože podle listu The Washington Post „Čína sdělila USA, že šance na setkání je malá, dokud Washington zachová sankce vůči Liovi v platnosti“.
Sankce moc nezmohly, protože čínsko-ruské vojenské vztahy zůstávají těsné, ale Biden je odmítá zrušit či jen zmírnit. I to je pochopitelné; republikáni v Kongresu komentovali i návštěvu Yellenové v Pekingu jako „ústupek Číně v době, kdy USA musejí ukázat svoji sílu“ (v citaci newyorských Timesů); mít na sobě nařčení ze slabosti vůči Číně není před volbami zrovna výhodné.
Obě země přitom spolupracovat potřebují. Pět set největších amerických firem (těch, které tvoří index S&P 500) generuje v Číně 7,6 procenta svých tržeb, více než na kterémkoli jiném zahraničním trhu. Jejich budoucnost závisí do značné míry na přísunu lepších a lepších čipů; jejich největším producentem je Tchaj-wan, ovšem fyzicky je mnoho továren na jejich výrobu přítomno na území pevninské Číny. Čína je navíc největším vývozcem vzácných zemin, nezbytných surovin pro výrobu polovodičů.
Čínské firmy zase potřebují přístup k západním technologiím, jež umožňují rozvoj umělé inteligence, kvantové kybernetiky a dalších špičkových odvětví. Washington tento přístup omezuje, protože se obává jejich vojenského využití. Tlačí také na spojence, aby Číně tyto technologie nedodávali. Důležitý první krok v tomto směru zajistila dohoda z ledna 2023, kdy se ke Spojeným státům připojili Nizozemci a Japonci – i oni se zavázali přijmout nová opatření na omezení vývozu pokročilých polovodičových technologií.
V dubnu 2023 pak vydali ministři obchodu zemí G7 prohlášení, v němž se zavázali vzájemně spolupracovat proti činnostem, které „ohrožují globální a regionální bezpečnost“. V květnu skupina G7 na summitu v Hirošimě představila nový koordinovaný přístup vůči Číně, který se soustřeďuje na „odstraňování rizik“. Svoji strategii na to téma zavedla i Evropská komise. Mezitím se Bidenova administrativa chystá uplatnit pravidlo, jež zahraničním dodavatelům zařízení brání prodávat Číně jakékoli zařízení pro výrobu polovodičů, které obsahuje byť jen zlomek amerických komponent.
Číňané to pochopitelně vnímají jako snahu brzdit jejich hospodářský rozvoj. I proto je Yellenová ujišťovala, že jakákoli omezení ze strany Západu mají mít přísně definovaný bezpečnostní charakter. Jak toho dosáhnout, když většina vyspělých technologií je z definice duálního využití, je jiná věc.
V sázce je, jak varuje Mezinárodní měnový fond, možnost roztříštění světové ekonomiky na dva bloky, což by přinejmenším zpomalilo globální růst. To by zase posílilo nervozitu na všech stranách a s ní riziko „horkého“ konfliktu. Současné cesty amerických vrcholných politiků do Číny mají za cíl takovému scénáři předejít; mají tak svůj smysl, ačkoli žádný průlom nepřinášejí. Udržení vztahů na současném stupni chladu je realisticky očekávatelné maximum diplomacie.
