Proč se o covidu nežertuje

Doba covidová paradoxně přála humoru. Na každé absurdní opatření vlády odpověděli lidé desítkami vtipů, žertovalo se ale i o kauze Feri nebo o Aleně Schillerové a premiérovi sedících ve vesnici po tornádu. „O viru jako takovém se ale nevtipkovalo skoro vůbec. Nebylo totiž až tak zle,“ překvapuje vysvětlením etnolog a folklorista z Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Petr Janeček.

Začněme aktuálně. Prezident Zeman leží na jednotce intenzivní péče, okolo toho se objevuje spousta vtipů a internetových memů. Je normální tropit si legraci z churavého prezidenta?

Anekdoty a memy ohledně zdraví prezidenta republiky oživily velmi vitální vrstvu kolektivního humoru o churavějících státnících a snaze vládní kamarily zastřít skutečný stav jejich zdraví, který byl typický především pro země bývalého východního bloku v čele se Sovětským svazem – tento humor přirozeně reagoval na tehdejší potěmkinovské aktivity spojené s neatraktivním „papalášstvím“, které současné dění velmi připomíná. Netýkalo se to ale jen SSSR… Stačí si vzpomenout na dění ohledně československého prezidenta Ludvíka Svobody.

Poslední rok byl přímo živnou půdou pro vtipy i konspirační teorie. Jako folklorista jste musel mít pravé profesní žně, je to tak?

To ano, většinou šlo o internetový folklor ve formě memů. To je typicky nějaká fotografie nebo obrázek doplněný vtipným textem. Na rozdíl třeba od humoristických obrázků v časopisech vytvářejí memy často anonymní lidé, může to být kdokoli, a mohou vzniknout a být poslány „do oběhu“ v rámci pár vteřin. Neexistuje při tom žádná cenzura. Když je mem dobrý, stane se třeba i mezinárodním, když ne, zanikne. Ten výraz přitom vymyslel už v sedmdesátých letech britský biolog Richard Dawkins, který napsal knihu Sobecký gen. Kulturní varian­tu genu nazval právě mem. Myslel tím tehdy třeba takzvaného „ušního červa“ – hroznou, ale vtíravou písničku, kterou si musíte pořád broukat a je sebereplikující, stejně jako geny. Bez ohledu na hostitele. Jedinou jejich úlohou je šířit se dál, i když jde o nesmysl.