„Co tě zabíjí, není Savo, ale události, na které nestačíš,“ řekl by ve volné parafrázi někdejší britský premiér Harold MacMillan, který si jich dost užil.
Politické odcházení nebývá bůhvíco, dokonce i tehdy, když je předem ohlášené a dobrovolné. Asi ani samotná Angela Merkelová by před takovými dvěma lety nebyla vsadila kancléřskou výplatu na to, že CDU by dneska s přehledem vyhrála volby a že o ní samotné by si nikdo netroufl říct to co tehdy. Že je odepsaná. Koronavirus nasvítil slabiny populistických typů, protože silácké řeči a charisma bez kompetence, disciplíny a organizovanosti jsou k ničemu, a je to zjevné dokonce i tehdy, když lídři nedoporučují jako účinnou obranu kloktat louh.
Frau Merkel neměla svojí stříbrnou chvíli při zvládání krize eurozóny v letech 2010–2012 a kdekdo jí nemůže přijít na jméno kvůli migrační krizi v roce 2015. Nicméně Evropa má opravdu velkou kliku, že je pořád ještě tady, a že Němci shodou okolností drží „evropské předsednictví“ akorát v době, kdy je potřeba do konce roku dojednat dohody na příští víceleté finanční rámce.
V delikátní zóně
Jistěže je třeba si vyjasnit, jestli může někdo brát „evropské peníze“, i když na „evropské hodnoty“ plive, o čemž v podstatě mluvila jako o podmínce soudržnosti v Evropském parlamentu Angela Merkelová. Je tady samozřejmě definiční problém, kde je ta hranice plivání, ale předpokládám, že si ji každý zvládne stanovit sám. V „hudbě o peníze“ bychom měli zvládat speciálně jemné tóny. Jednak proto, že jako „napůl bohatá“ země se Česko přirozeně dostává do delikátní zóny mezi příjemcem a přispěvatelem. Navíc máme premiéra, který je ale suverénně nejbohatším člověkem v Evropské radě, což přece jen diskusi o tom, jak a komu se mají peníze přerozdělovat, nějak poznamená.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot