Země s největšími ropnými rezervami na světě je už sedm let v bankrotu, celkem dluží 154 miliard dolarů a USA na ni teď obnovily sankce. Vše mají zachránit bankéři od Rothschildů
Země s největšími ropnými rezervami na světě je už sedm let v bankrotu, celkem dluží 154 miliard dolarů a USA na ni teď obnovily sankce. Vše mají zachránit bankéři od Rothschildů
Novinářská zjištění nahrávají oprávněnosti zákazu TikToku v USA. Informace od zaměstnanců potvrzují, že nad sítí oblíbenou zejména u dětí a dospívajících mají čím dál větší kontrolu Číňané. Naopak vliv lokálního managementu prý oslabuje.
Novinářská zjištění nahrávají oprávněnosti zákazu TikToku v USA. Informace od zaměstnanců potvrzují, že nad sítí oblíbenou zejména u dětí a dospívajících mají čím dál větší kontrolu Číňané. Naopak vliv lokálního managementu prý oslabuje.
Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Právě před devadesáti lety odešel do „věčných lovišť“ polozapomenutý cestovatel, fotograf a světoběžník Enrique Stanko Vráz
Léto roku 1896 strávil Enrique Stanko Vráz na severním Borneu. Průvodci pralesem mu byli „lovci lebek“ Dajákové a Vráz pro evropská muzea lovil orangutany a jiná exotická zvířata. Na podzim měl hotovo, a tak přes Singapur a Jávu doplul na molucký ostrov Ambon a nasedl na parník Kamphuis, jejž Holanďané jednou za čtvrt roku vysílali k pobřeží Nové Guineje, aby – jak to vystihl Vráz – domorodcům, kteří se o ně čerta starali, „ukázali svou vládu“.
Do „srdce temnoty“, zálivu Doré ležícího v severozápadním cípu Nové Guineje, dorazil jeden z největších českých dobrodruhů a cestovatelů začátkem listopadu 1896. Dnes na tom místě stojí stotisícové město Manokwari, tehdy však Vráz našel jen ubohou osadu, ve které žilo pár stovek místních, jedna misionářská rodina a mladý holandský obchodník. Chvíli chytal motýly a brouky na pobřeží, poté vyslal posly k náčelníkovi vnitrozemského kmene Hatamů, aby mohl vkročit na jejich území – Evropany ještě většinou neprozkoumané. „Dne 11. prosince dostavil se náčelník ke mně v průvodu více než sedmdesáti osob obého pohlaví, nepočítaje děti, které s sebou matky vzaly se psy a vepříky,“ zapsal si Vráz. Tři dny mu domorodci vyjídali zásoby, pak s nimi v doprovodu šesti najatých průvodců vyrazil do hor.
Od začátku se nic nedařilo. Hatamové byli neochotní, drahým vybavením třískali o zem a pytle s rýží – aby je nemuseli nést – zahazovali do lesa. Mnohem horší však bylo, že si náčelníkův syn Najk dělal zálusk na Vrázovy zbraně a stále vyvolával spory. Ve vesnici dokonce Vráze otevřeně napadl a zachránil ho jen varovný výstřel z revolveru. „Zase jedno nebezpečí zažehnáno, ale na jak dlouho?“ zapsal si Vráz. „Na mou družinu není spolehnutí, spím ozbrojen a jen na půl oka.“ V okolí vesnice chytal rajky, a domorodí lovci mu dokonce přinesli vysněnou ježuru (skončila ve sbírkách Národního muzea), jenže vztahy byly stále napjatější a nakonec se z něj stal de facto vězeň. Vráz si proto různými dárky naklonil několik Hatamů a jedné noci s jejich pomocí uprchl. Zamířil rovnou k sousednímu kmeni Morejců, ovšem ti se ho – nehledě na sliby – pokusili po cestě zavraždit a oloupit. „Bohudík, Morejci jsou mizerní střelci a pušky mají špatné,“ komentoval přestřelku Vráz, ale stejně mu nezbylo než utéct k pobřeží.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
