Naděje pro ďábla. Tasmánští čerti by mohli přežít

Tasmánští čerti jsou kvůli nakažlivé stoprocentně smrtelné rakovině obličeje na pokraji vyhynutí. Nedávno publikovaná studie jim ale dává slušnou šanci na přežití.

Naděje pro ďábla. Tasmánští čerti by mohli přežít
Tasmánský čert, ilustrační foto | Shutterstock.com

Největší australští draví savci, ďáblové medvědovití (tasmánští čerti), čelí už čtvrtstoletí akutní hrozbě vyhynutí. Může za to rakovina, respektive nakažlivý tumor obličeje, který se mezi čerty lavinovitě šíří. Biologové toto onemocnění poprvé zaznamenali v roce 1996 a později zjistili, že prakticky vždy – během 12 až 18 měsíců – končí smrtí.

Nemoc už stihla vyhubit minimálně 80 procent tasmánských čertů. Někteří biologové proto dospěli k závěru, že je pouze otázkou času, kdy ďáblové ve volné přírodě vyhynou (žijí pouze v Tasmánii a dnes jich zbývá zhruba 15 tisíc), a jedinou šancí na zachování druhu jsou populace chované v zajetí. 

Číslo „R“ po ďábelsku

Prestižní vědecký časopis Science nyní publikoval studii, která dává čertům slušnou naději, že to s nimi přece jen dobře dopadne. Autoři studie zkoumali, jak se genom nemoci vyvíjel v čase. Analyzovali proto DNA z 51 tumorů odebraných v letech 2003 a 2018. Z více než 11 tisíc genů tumoru si vybrali 28, v nichž se mutace šíří konstantní rychlostí.

Detailní sledování mutací v těchto „časoměřičských“ genech jim poté umožnilo odhadnout, jak rychle se nemoc v minulosti šířila populací ďáblů. Jinak řečeno, jak rychle se měnilo – díky pandemii koronaviru dnes tak populární – číslo „R“. Zatímco na začátku tisíciletí nakazil každý nemocný čert více než tři další jedince (R bylo zhruba 3,5), dnes jde pouze o jedno zvíře (R je 1, či dokonce ještě o něco méně).

Jasné je, že za velkou část tohoto poklesu může snížení populační hustoty tasmánských čertů. Nemoc si totiž předávají kousanci při rvačkách o mršiny nebo v době páření, přičemž podobných setkání ve zdecimované populaci logicky ubylo. Jeden z autorů studie Austin Patton z Washington State University ale míní, že důvodů může být víc – změna chování zbylých ďáblů, případně zvýšená imunita, kterou si během letité koexistence s nemocí vyvinuli.

Ať už je to jakkoli, dává jim to naději, že se nemoc stane endemickou záležitostí, nebo dokonce z populace tasmánských čertů vymizí dřív, než vyhynou; jinými slovy, že s tumorem dokážou uhrát plichtu, nebo dokonce zvítězí.

Další z autorů studie Andrew Storfer proto varuje před nápadem posilovat divoké populace vypouštěním ďáblů chovaných v zajetí a má pro to dva důvody. Zaprvé by mohlo – v době, kdy nemoc pomalu začíná mizet – dojít ke zvýšení populační hustoty tasmánských čertů, a tudíž četnosti kontaktů. A zadruhé zvířatům chovaným v zajetí může podle něj chybět imunita, kterou si vybudovaly divoké populace. 

Nakolik se tyto opatrně optimistické předpovědi naplní, zatím není jasné. Naděje, že tasmánský čert nedopadne jako jiný australský dravý vačnatec vakovlk tasmánský (tasmánský tygr), který definitivně vyhynul roku 1936, se ale o něco zvýšila.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní