Na chvíli stará
Cestování v čase pomocí speciálního gerontoobleku je silný zážitek. Pečovatelům, architektům i designerům umožňuje na vlastní kůži zažít, jaké to je být starý.

Má první reakce „po zestárnutí“ byla až úsměvně stereotypní: „Prosím?! Co jste říkala?“ Lektorka mě vyzvala, ať se zvednu a jdu se napít, a já ji téměř neslyšela. Speciální rukavice simulují stařecký třes, takže nalít a vypít sklenici vody byl zcela nový zážitek. Podle lektorů jsem se šetřila – nalila jsem si jen půl skleničky a zvládla se nepolít!
A to byl teprve začátek – vyjít schody, zalít rajčata, odemknout dveře a mnoho dalších zcela běžných úkolů stálo mnohem více energie a soustředění. Pomohlo mi, že jsem zvyklá pravidelně sportovat, takže jsem dokázala mnoho omezení kompenzovat jinými svaly a samotné fyzické omezení mi nepřišlo tak hrozné. Zpočátku.
S čím jsem si vůbec nevěděla rady, byla ztráta smyslů – především zraku a sluchu. Speciální brýle mi zprostředkovaly zážitek šedého i zeleného zákalu, diabetickou retinopatii nebo ztrátu centrálního i periferního vidění. Ze sluchátek jsem místo zvuků okolí slyšela pískání (tinitus) nebo šum.