Na chvíli stará
Cestování v čase pomocí speciálního gerontoobleku je silný zážitek. Pečovatelům, architektům i designerům umožňuje na vlastní kůži zažít, jaké to je být starý.
Má první reakce „po zestárnutí“ byla až úsměvně stereotypní: „Prosím?! Co jste říkala?“ Lektorka mě vyzvala, ať se zvednu a jdu se napít, a já ji téměř neslyšela. Speciální rukavice simulují stařecký třes, takže nalít a vypít sklenici vody byl zcela nový zážitek. Podle lektorů jsem se šetřila – nalila jsem si jen půl skleničky a zvládla se nepolít!
A to byl teprve začátek – vyjít schody, zalít rajčata, odemknout dveře a mnoho dalších zcela běžných úkolů stálo mnohem více energie a soustředění. Pomohlo mi, že jsem zvyklá pravidelně sportovat, takže jsem dokázala mnoho omezení kompenzovat jinými svaly a samotné fyzické omezení mi nepřišlo tak hrozné. Zpočátku.
S čím jsem si vůbec nevěděla rady, byla ztráta smyslů – především zraku a sluchu. Speciální brýle mi zprostředkovaly zážitek šedého i zeleného zákalu, diabetickou retinopatii nebo ztrátu centrálního i periferního vidění. Ze sluchátek jsem místo zvuků okolí slyšela pískání (tinitus) nebo šum.
Tomáš Novák týdeník HROT
Orientovat se v novém prostředí, když vidíte rozmazaně a jen úzkou výseč přímo před sebou, je opravdu výzva; spoustu toho, především pod sebou nebo po stranách, opravdu nevidíte. Když se chcete podívat pod nohy, kam míří váš další krok, musíte se ohnout a to bolí. Za zvukem hlavu jen tak neotočíte, ale musíte se natočit celým tělem. Máte problém zvednout ruce a učesat se, ale to je stejně skoro jedno, protože v zrcadle sotva vidíte svůj obrys, nedosáhnete na hrneček v poličce, to, kdy vám jede tramvaj, si opravdu nepřečtete... A k tomu od lektorů někde slabě z dálky slyšíte: „Narovnejte se, jste hrozně ohnutá. Nešoupejte nohama.“ A jste rádi, že na vás mluví pomalu a zřetelně.Připadala jsem si jako zavřená v krabici, nepatřící do světa kolem, který je plný nástrah, překvapení a zběsile rychle se kolem vás řítí, aspoň pocitově. V realitě jsem ale byla v bezpečí centra organizace ŽIVOT 90, kde jsou na seniory připravení – nemají zrádné prahy, všude mají zábradlí, konce i začátky schodů jsou označené…
Ztráta smyslů v kombinaci s omezením pohybu dělá z gerontoobleku komplexní zážitek a z podobně postižených seniorů vyrážejících do víru velkoměsta hrdiny.
|
Gerontooblek neslouží k pobavení ani k vyvolání úzkosti ze stárnutí. Být alespoň na chvíli v kůži seniorů pomáhá především lidem, kteří o seniory pečují, ale i vývojářům, designerům a architektům. „Díky osobní zkušenosti se dokáží mnohem lépe vcítit do jejich potřeb,“ říká Lucie Rybyšarová, vedoucí Centra aktivního stáří ŽIVOT 90. Spolupracují tak například s vývojáři nových kompenzačních pomůcek nebo architekty, kteří navrhují budovy i úpravy měst přátelštější k seniorům. „Musíme si uvědomit, že současná generace navrhuje a vymýšlí podmínky svého vlastního stáří,“ dodává. Designéři díky zkušenostem s gerontooblekem mohou navrhovat kompenzační pomůcky – například hůlky. Architekti zase díky tomu mohou pochopit věci, které by jim normálně vůbec nedošly – třeba kde všude je potřeba zábradlí. Že třeba prosklené schodiště je sice moderní, ale pro seniora nevhodné až děsivé. Že židle má mít opěrky a být dostatečně vysoká a tvrdá (ne jako moderní křesílka, do kterých člověk „zapadne“). Že záchod má být dostatečně velký i vysoký. Že ve městech jsou problém dlouhé úseky bez možnosti usednutí a odpočinku. Že přechody jsou moc dlouhé a bez ostrůvku k odpočinutí a zelená je moc krátká, takže starší lidé nestihnou přejít a je to pro ně obrovský stres... |
Autorka je spolupracovnicí redakce. Působí na Univerzitě Karlově.
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.
