Začátek března je vynikající termín pro návštěvu Andalusie, když chcete být daleko od hlučících davů a blízko jarní přírodě na nejjižnějším cípu Evropy, na dohled od Gibraltaru. Sierra Nevada bývá ještě pod sněhem, ale v údolích už kvetou orchideje mnoha druhů, začíná jarní tah milionů ptáků ze zimovišť v Africe a na vnitrozemské Laguna de Fuente de Piedra, hodinku autem od Malagy, začínají hnízdit růžoví plameňáci. Turisté jsou nepočetní, většinou milovníci golfu, senioři, kteří tady mají malou evropskou náhradu Kalifornie nebo Arizony, a samozřejmě amatérští ornitologové.
Byl to krásný plán na prodloužený víkend, ale člověk míní a koronavirus mění. Důkazem mého optimismu je, že jsem změnil termín na odlet toto úterý. Ten také padl.
Koncem června, ještě před vypuknutím letní sezony, jsem se chtěl vrátit do takového domečku nad žulovými skalami Atlantiku. Na Penn-ar-Bed, na konci světa starých Bretonců, slunce touto dobou zapadá kolem jedenácté večer a je tam krásně, i když je hnusně, což bývá často. To zatopíte v krbu, zajdete na trh, nakoupíte plody moře, popíjíte bíle víno a čtete, co jste za rok zůstali literatuře dlužni. Za oknem mrholí a kvetou hortenzie.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot