Maclean, Fitzroy Maclean. Dobrodruh, který neměl problémy nikdy a s ničím

Když letecký seržant položil v půl čtvrté ráno spícímu Fitzroyi Macleanovi ruku na rameno, Maclean chvíli nevěděl, kde je. Pak mu to došlo. Je 17. září 1943 a bombardér Halifax dorazil na místo určení – nad předem dané pole uprostřed Bosny. O chvíli později seděl v otevřených dveřích letounu, nohy mu visely do prázdna a za ním se k seskoku připravovali jeho muži – členové vojenské mise Jeho Veličenstva k vůdci jugoslávských partyzánů Titovi. Čekali už jen na znamení: „Pak se světlo náhle změnilo na zelené a skočil jsem dolů, do vířícího proudu vzduchu, který mi vyrazil dech z plic.“

Po dopadu se vydal hledat partyzány a – jak později napsal ve svých pamětech Výpravy na Východ – na sousedním poli potkal mladíka se samopalem, který zakřičel: „Našao sam generala!“ Ráno nasedli na korbu prostříleného německého náklaďáku a večer dorazili do města Jajce. Tam pod stromem seděl jakýsi muž a „v mihotavém světle lampy zkoumal mapu“. Byl to budoucí jugoslávský prezident Tito. „Strážce se samopalem Schmeisser přehozeným přes rameno přinesl láhev kořalky ze švestek a nalil nám.“ Oba mluvili rusky i německy a Tito Macleanovi shovívavě pomáhal s jeho začátečnickou srbochorvatštinou: „Po několika sklenicích pálenky ze švestek jsme neměli s konverzací sebemenší problémy.“

Ostatně dvaatřicetiletý Maclean – skotský šlechtic z urozeného, ale chudého klanu Macleanů, absolvent Cambridge (klasická filologie a dějiny), poslanec, diplomat, důstojník SAS a jeden z největších dobrodruhů 20. století – si problémy nedělal nikdy a s ničím. Ne nadarmo se později stal jedním z (mnoha) inspiračních zdrojů pro postavu Jamese Bonda.