Mačety odložit, kanystry nastavit

Jihoamerická Guyana začala těžit ropu. Ze zanedbané britské cukřenky se může stát nový ropný emirát, ale stejně tak mu hrozí venezuelizace.

Mačety odložit, kanystry nastavit
Podobně jako na mnoha místech rozdělují každé volby Guyanu na dva nesmiřitelné tábory, ty guyanské jsou navíc striktně etnicky odlišené. | Profimedia.cz

Když půjde všechno dobře, budou si Guyaňané žít za deset let jako králové. V lednu jejich země začala těžit ropu a zanedlouho může skočit z devatenáctého století rovnou do století jedenadvacátého; cukrovou třtinu a mačety nahradí kanystry s logem ExxonMobil. 

Pokud tedy půjde všechno dobře. A to je v tomto koutě světa krajně nejistá věc. Realistickým scénářem založeným na zkušenostech většiny rozvojových států, které zničehonic vyhrály miliardy v ropné loterii, je velká fiesta a pak příšerná kocovina, která národ srazí ještě hlouběji do bláta. Stačí se podívat do Venezuely.

Zanedbaná cukřenka

Guyana jako by se svými zhruba 800 tisíci obyvatel ani nepatřila do Jižní Ameriky. Je jedinou anglicky mluvící zemí na kontinentu. Se sousední Venezuelou nemá žádné silniční spojení a do Brazílie lze vstoupit jen přes jeden zapomenutý hraniční přechod. Národním sportem tu není fotbal, dokonce ani baseball, nýbrž kriket. To z ní – přes geografickou polohu na pevnině – dělá karibský ostrov. Který ovšem nevábí zahraniční turisty.

Pro Brity, kteří Guyanu na konci 18. století uzmuli Holanďanům (těm zůstalo území dnešního Surinamu), sloužila až do vyhlášení nezávislosti v roce 1966 jako zanedbaná cukřenka. Na sklizeň třtiny do tropické výspy navezli otroky z Afriky, kteří vyklučili kvůli plantážím jen minimální výsek lesa, takže dodnes teritorium o trojnásobné velikosti Česka pokrývají z valné většiny džungle a bažiny. Když počátkem 19. století Britové brutální praxi obchodu s lidmi zarazili, potřebovali na výrobu cukru další pracovníky. Dovezli je (tentokrát dobrovolně) z Indie.

Důsledkem těchto přesunů je rasově rozdělená společnost. Zhruba 40 procent obyvatel tvoří hinduisté a muslimové indického původu. O něco menší skupinou jsou křesťané s africkými kořeny. Zhruba desetina populace připadá na potomky původního osídlení a zbytek reprezentují míšenci. Afroguyaňané a Indoguyaňané si vzájemně nedůvěřují, což se odráží i v politice. V zemi fungují dvě hlavní strany , které nemají jiný program než bránit svou etnickou skupinu proti té druhé. Při vyrovnaných volbách tak jde hlavně o to, kdo na svou stranu dokáže dostat domorodce a míšence.

Letos v březnu se po pěti letech vlády černošského prezidenta Davida Grangera stal guyanským prezidentem Irfaan Ali (na snímku s manželkou Aryou).
Profimedia.cz

Letos v březnu se to po pěti letech vlády černošského prezidenta Davida Grangera těsně povedlo Irfaanovi Alimu. Trvalo ale pět měsíců zahraničního tlaku a přepočítávání hlasů, než volební komise tohoto muslima Grangerovým protestům navzdory vyhlásila za vítěze.

A hned v září mu vlast ukázala, jak těžké je ji spravovat. Ve venkovské oblasti Berbice byly nalezeny mrtvoly dvou černošských adolescentů. Z jejich smrti byli obviněni Indové a začalo vyřizování účtů včetně vypalování obchodů, aut a také ubití indického chlapce. Bohužel nic nového pod guyanským sluncem. Potyčky s rasovým podtextem jsou konstantou posledních dvou století tamních dějin. Když chtěl novopečený prezident dojet k rodičům zabitých, aby jim vyjádřil soustrast a pokusil se uklidnit vzedmuté emoce, ani se k nim nedostal. Nepustila ho k nim afroguyanská domobrana.

A v takové rozbouřené situaci má čtyřicetiletý prezident, který je od mládí profesionálním politikem, rozhodovat, jak rozumně naložit s lijákem petrodolarů, který republiku co nevidět zaplaví.

Spojené guyanské emiráty

Vzhledem k blízkosti ropou mimořádně obdařené Venezuely bylo logické, že pod guyanským povrchem či mořem také musí něco být. Ale nález ohlásila až v roce 2015 americká firma ExxonMobil; objevila ložisko zhruba 180 kilometrů od pobřeží. Nejsou to ložiska, která by převrátila planetární trh s černým zlatem hlavou vzhůru. Odhadovaná těžba milion barelů denně pro rok 2030 bude přibližně odpovídat Kolumbii, která je v mezinárodním srovnání hráčem střední velikosti. Jenže Kolumbie je 50krát lidnatější. Když přepočtete možné zisky na hlavu, může bohatství Guyany přesáhnout to, kterému se těší ropné emiráty v Perském zálivu.

Počátkem roku – ještě než si svět naplno připustil vážnost pandemie – vyhlašoval Mezinárodní měnový fond, že země letos vylepší svoji ekonomiku skokově o 86 procent. Jednoznačný globální šampion v disciplíně hospodářský růst roku, byť samozřejmě z velmi nízkého základu.

Toto závratné číslo ale srazil dolů koronavirus, protože v důsledku náhlého omezení dopravy i výroby šly dolů už tak nízké ceny ropy. Ale i tak Guyana v roce, v němž se zbytek planety modlí za co nejnižší hospodářský propad, očekává ekonomický vzestup o 50 procent.

Před Guyanou, která dnes sedí na dně kontinentálního žebříčku rozvoje, se místo covidu-19 otevírá větší nebezpečí: holandská nemoc. Tak nazval týdeník The Economist dopad objevu ložisek plynu u nizozemského Groningenu na konci 50. let, kdy došlo k přílišnému zhodnocení guldenu a tedy ke komplikacím při vývozu čehokoliv jiného než ceněné suroviny.

Z toho vyplývá, že ani pro stabilní demokracii není snadné zvládnout náhle zbohatnutí po nálezu nerostného bohatství. Dosud jedinou zemí, která se s tím dokázala popasovat, je Norsko. Dalo peníze do sociálního systému a další uložilo do suverénního fondu, který investuje do různých oborů po celé planetě, diverzifikuje a zajišťuje Norům setrvalý blahobyt.

Ovšem jednolitému, rovnostářskému a skromnému národu s důvěrou ve vlastní instituce se guyanská společnost podobá asi jako tropický prales krajům za polárním kruhem. Více shodných prvků můžeme nalézt s malými státy – jako jsou Rovníková Guinea v západní Africe nebo Východní Timor v Asii. Tam objevení ropy vedlo jen k dalšímu zbohatnutí vládnoucí elity, která měla rázem k dispozici větší balík na rozkrádání a zároveň na represe vůči vlastním nespokojeným občanům.

Pro negativní příklady, kterých by se našla spousta, nemusí však Guyaňané hledět na druhou stranu zeměkoule. Stačí se podívat k sousedům. Venezuela má globálně největší potvrzené zásoby ropy na světě, ale předvádí, že závislost na jediném (byť sebeštědřejším) zdroji bohatství může vést i ke krachu. Pokud se vládní špičky chovají jako ty venezuelské v posledních desítkách let.

Ostatně těžba ropy v Guyaně je pro neschopný venezuelský režim hodně velkým trnem v oku. Už od 19. století si totiž Venezuela nárokuje dvě třetiny plochy Guyany na západ od řeky Essequibo. Tento nárok zahrnují i venezuelské školní mapy a Caracas se území domáhá soudně.

Kde nic není

Nyní se může přihodit paradoxní věc. Guyanskou ropu možná skutečně budou těžit Venezuelané, ovšem v guyanských službách. ExxonMobil na těžební plošiny potřebuje zkušený personál, který jeho jihoamerický partner jednoduše nemá, takže jej musí dovézt ze zahraničí. Venezuelští odborníci i dělníci, které tamní diktatura při svém neúspěšném budování socialismu 21. století vyhodila na dlažbu, se už hlásí.

Guyaně toho chybí víc. ExxonMobil si z USA dováží i potraviny, protože v Guyaně jednoduše nic pořádného nekoupí. Tamní podnikavci se to snaží dohnat tím, že narychlo rozjíždějí velkochov drůbeže a pěstování zeleniny. Kromě toho už se taky v metropoli Georgetownu rozběhlo stavebnictví, protože výrazně vzrostla poptávka po luxusním bydlení pro mezinárodní manažery, kteří budou byznys na místě řídit. Horší je, že Guyana nemá ani potřebnou legislativu, která by těžbu regulovala. Postrádá vyškolené, těžko uplatitelné úředníky, kteří by dokázali s protřelými šíbry z těžební společnosti držet krok. A o nějakém tlaku na ekologičnost těžby nemůže být ani řeč – občanská společnost a aktivismus jsou v Guyaně v podstatě neznámé pojmy.

ExxonMobil s centrálou v texaském Dallasu je velezkušeným hráčem, který bez skrupulí využije všech mezer v legislativě. První kritika od mezinárodní organizace Global Witness už padá za to, že erár dostává nedostatečný podíl za vytěžený barel. Ale očekávat od ropařů, že to budou dělat dobrovolně nebo že se budou starat o ochranu životního prostředí, pokud jim někdo nebude šlapat na paty, je asi stejně naivní jako natankovat benzin do naftového motoru a čekat, že se nezadře.

To, jestli Guyana využije zaplavu petrodolarů k něčemu užitečnému, teprve uvidíme. V posledních volbách se o tom hodně mluvilo. Bývalý prezident Granger měl v plánu peníze využít na rekvalifikace zemědělců z třtinových plantáží, které jsou v dlouhodobém úpadku. Ali, který svého předchůdce kritizuje za smlouvy s ExxonMobil, naopak plánuje resuscitovat produkci cukru novými investicemi. A pomoci tak svým „Indům“, kteří v agrosektoru pracují více než černoši, žijící převážně ve městech. A jako vždy v guyanských dějinách si ta etnická skupina, která nyní nemá svého muže u vesla, myslí, že se na ni stát vykašle.

Přitom je nasnadě, kam by se aspoň první miliony petrodolarů daly obratem investovat, aby z toho měly prospěch obě hlavní části viditelně rozděleného národa. V Guyaně žije 90 procent lidí pod nebo na úrovni mořské hladiny a starodávný, nizozemskými kolonialisty vybudovaný pobřežní val už stoupajícím vodám Atlantiku dlouho neodolá. Dnes ho Guyaňané spravují sisyfovsky a primitivně bez moderních technologií nasypáváním zeminy, kterou voda zase odplaví.

Ale to by někdo v Georgetownu musel opravdu začít myslet. Takto nezbývá než Guyaně popřát hodně štěstí. A ať výhru jackpotu v ropné loterii přežije ve zdraví.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • SuperMario vs. čistič z Hané
  • Kdy dohoří poslední uhlí
Objednat nyní