Kuba: ošidná decastrace
Nástup nové generace vůdců je šaráda. Skuteční vládci zůstávají stejní, u vesla je drží americké sankce.
Minulá sobota měla pro Kubánce být dnem nad jiné neobvyklým. Měli se po dvaašedesáti letech probudit v zemi, jíž nevládne nikdo s příjmením Castro. Den předtím měl Raúl Castro, nejmladší ze tří bratrů – revolučních vládců, složit funkci generálního tajemníka tamní komunistické partaje, svléknout generálskou uniformu a vzdát se veškerých oficiálních rolí ve veřejném životě.
Pokud tedy vše proběhlo, jak mělo, šéfem tamních komunistů je nyní šedesátiletý byrokrat Miguel Díaz-Canel, jenž už je také tři roky prezidentem. Každého zajímá, jak se v čele nového vedení vyrovná se zděděnými obtížemi. Pozorovatelé se shodují v tom, že mu není co závidět. Kubánská ekonomika se za loňský rok smrskla o 11 procent, přičemž částečně je na vině koronavirová pandemie a částečně sankce ze strany USA. Poté, co je administrativa Baracka Obamy rozvolnila, Donald Trump zase šrouby utáhl.
Tlak na výsledky
Množí se známky, že Kubáncům s režimem dochází trpělivost. Protestní demonstrace, po desetiletí věc takřka neznámá, nabírají na síle. Ke hnutí Dámy v bílém se loni přidali umělci všeho druhu – a namísto obušků dosáhli na prezidentskou audienci.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
