Kdo to poví Putinovi? Proces s Calveym odhaluje zákulisí ruského byznysu

Proces s obviněným americkým finančníkem pomalu končí, na povrch vyplouvají šťavnaté podrobnosti ruského byznysu.

Kdo to poví Putinovi? Proces s Calveym odhaluje zákulisí ruského byznysu
Calvey v půli března přednesl na svoji obhajobu řeč, která detailně celý spor popisuje. Před vězením jej nejspíš neochrání, ale zato pěkně ilustruje poměry, v nichž podniká ruská finančnická elita. | Profimedia.cz

Američan Michael Calvey strávil v Rusku dosud sedmadvacet let. Prvních pětadvacet si užíval kariéru nejúspěšnějšího zahraničního investora na mimořádně obtížném trhu. Poslední dva strávil ve vězení (ačkoli většinou domácím) poté, co jej úřady obvinily z de facto tunelování banky Vostočnyj, v anglofonním světě známé jako Orient Express Bank.

Obvinění se mezitím ukázala jako lichá, ale když jste jednou v Rusku před soudem, máte 99procentní šanci, že budete také odsouzeni. Calvey proto v půli března přednesl na svoji obhajobu řeč, která detailně celý spor popisuje. Před vězením jej nejspíš neochrání, ale zato pěkně ilustruje poměry, v nichž podniká ruská finančnická elita.

Server intellinews.com, internetová odnož časopisu bne (dříve Business New Europe), Calveyho řeč zveřejnil v anglickém překladu celou. On sám ji přednesl rusky; s ohledem na to, že ruština není jeho mateřštinou, mu soud dovolil ji přečíst. V plném znění by řeč vydala na nějakých deset stran týdeníku Hrot; v následujících odstavcích proto přinášíme zjednodušenou kostru příběhu, jenž z ní vyplývá.

Terno s Yandexem

Calvey je zakladatel a šéf firmy v oblasti private equity jménem Baring Vostok Capital Partners, největší nezávislé firmy svého druhu v Rusku. Baring Vostok má nainvestováno celkem 3,7 miliardy amerických dolarů do mnoha různých firem různého zaměření, přičemž největší terno udělal akvizicí 35,7 procenta ruského internetového vyhledávače Yandex. Kromě jiného je v jeho portfoliu i zmíněný finanční ústav Orient Express.

Vedení banky (od té doby mnohokrát proměněné) v čele s jistým Sergejem Vlasovem se v roce 2010 rozhodlo skoupit od akcionářů 6,5 procenta svých akcií. Problém nastal ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že takový tah nadělá managementu více starostí, než je zdrávo. Tehdy totiž začalo platit pravidlo, že pokud banka k takovému kroku přistoupí, z takto vykoupených akcií se stávají takzvané treasury shares. V češtině zní ten termín „vlastní akcie“, což je mírně matoucí, protože jeho význam koliduje s významem běžným, netechnickým.

Tyto treasury shares musí banka (na rozdíl od jiných typů firem) buď do roka prodat, nebo je rozpustit či odstavit. Druhá možnost dává bance větší míru kontroly nad vlastním byznysem, ale zároveň ukrojí hodnotu těchto akcií z vlastního kapitálu banky, čímž jí komplikuje život.

Vlasov a spol. se tehdy rozhodli, že nařízení obejdou a převedou akcie kamsi mimo své účetnictví. Tím bance vzniknou závazky, ale to už nějak dopadne; šlo prostě o to, aby akcie přečkaly nějakou dobu někde v klidu zaparkované a v účetních záznamech nestrašily. Tak se stalo, že treasury shares Orient Expressu vlastnily různé finanční instituce, mimo jiné Gazprombank a později Expobank. Až sem všechno funguje v pořádku.

V roce 2013 nastoupila do čela centrální banky Elvira Nabiullinová s úkolem zkonsolidovat a tím ozdravit přebujelý bankovní sektor asi s tisíci bankami. Zatím to není důležité, ale za chvíli bude.

Na Kypr a zpět

V roce 2014 si Expobank začala stěžovat, že Orient Express neplní své závazky plynoucí z dohod o zaparkování svých akcií v Expobank. Vedení Orient Expressu se rychle zbavilo šéfa Vlasova, ale ne dost rychle – Expobank požadovala okamžité odkoupení akcií, což si Orient Express nemohl dovolit.

Nový šéf banky Alexej Kordičev proto přišel s nápadem, že by akcie od Expobank mohla odkoupit spřízněná firma se sídlem na Kypru. I vznikla firma Balakus, která neměla žádný jiný účel než právě provést tuto transakci. Jejím nominálním vlastníkem byla jistá Olga Kňazeva, příbuzná Andreje Vlasova (ano, svět je malý).

Když bylo jasné, kde budou akcie bydlet, bylo třeba na ně sehnat peníze. Za tím účelem vybral Orient Express ruskou firmu BrokerCreditService. Ta si vymínila, že transakce proběhne mimo ruskou jurisdikci, na Kypru; zřídila za tím účelem také zvláštní firmu pod názvem Danofe. Kýžené peníze tedy šly z BrokerCreditService do Danofe, do Balakusu a do Orient Expressu.

 

Nyní bylo třeba za půjčku ručit, což dohodl Kordičev. Dluh ve výši 2,5 miliardy rublů (asi 32,5 milionu dolarů) pokryl vydáním eurobondů ve výši hned pěti miliard rublů. O přesných částkách se však akcionáři Orient Expressu (včetně Calveyho Baring Vostoku) dozvěděli až se zpožděním, říká Calvey.

To bylo na podzim roku 2015. V tu chvíli zasáhla Nabiullinová s novým nařízením: Pokud si ruská banka otevře účet mimo Rusko a uloží na něj nějaké své cenné papíry, musí je krýt rezervami v Rusku do výše 100 procent. A opatření platí od 1. ledna, bankéři makejte.

V Orient Expressu bylo najednou zle: banka mohla buď sehnat do dvou měsíců 65 milionů dolarů, které neměla (aby pokryla rezervy za eurobondy na Kypru), nebo o polovinu téže sumy přijít (ztrátou vlastních akcií v rukou BrokerCreditService, protože by za ně neměla čím ručit).

Pomalá J&T

To byl moment, kdy se do věci vložil Calveyho Baring Vostok. Stal se majoritním akcionářem a slíbil, že částku na pokrytí rezerv eurobondů pokryje – aniž by přesně věděl, kolik závazek čítá. Když další nový šéf Orient Expressu, Alexej Korovin, viděl částku pět miliard rublů, všem spadla čelist.

Calvey zapnul forsáž. Oslovil každého, koho znal. V této fázi jednal také s českou bankou J&T Group, která měla o investici zájem. V prosinci však začalo být jasné, že do konce roku se transakce nestihne, a Calvey zařadil zpátečku.

Poslat peníze rovnou z Orient Expressu do Balakusu nešlo, protože by tím vyvstal požadavek na dalších pět miliard rublů rezervy. Zbývalo jediné řešení: bylo třeba najít ruskou firmu, které by Orient Express poskytl půjčku a která by peníze obratem poslala dál směrem Balakus (kyperská dcera Orient Expressu, pokud už vám z toho jde hlava kolem).

Takový subjekt Calvey sehnal snadno: PKB, jedna z největších ruských firem na vymáhání dluhů. Snadno proto, že jeho Baring Vostok ji spoluvlastní. Všechno šlo najednou jako na drátkách. Orient Express vydal pro PKB dvě půjčky v celkové výši 2,5 miliardy rublů (zbytek eurobondů si banka normálně stáhla domů), PKB odeslala peníze Balakusu, ten zaplatil BrokerCreditServices a věc byla zachráněna.

Tedy – na chvíli, protože bance pořád chybělo něco přes třicet milionů dolarů, které „půjčila“ PKB. Bylo třeba strategického investora, který by díru zamázl. Takového investora získal Calvey v Uniastrum Bank, ústavu propojeném se společností Finvision, již ovládá jistý Artěm Avetisjan.

Až sem není příběh o nic dramatičtější než spousta jiných příběhů korporátního boje o přežití. Na obrátkách však nabral v roce 2018, kdy přišel další edikt Nabiullinové kladoucí vyšší nároky na kapitálovou přiměřenost než dosud. Hrozba byla stejná jako v roce 2015: kdo nesplní, přijde o licenci. Bylo třeba doplnit další peníze, ale Avetisjan odmítl svým dílem přispět, tvrdí Calvey.

Vicepremiérův kamarád

Došlo na soudní pře v Moskvě i v Londýně – a pak, z ničeho nic, přišlo v únoru 2019 Calveyho zatčení. Moskevská prokuratura však svoji argumentaci nestavěla na probíhajícím sporu Calvey–Avetisjan, nýbrž na minulosti: jedna Calveyho firma půjčila druhé Calveyho firmě spoustu peněz, které pak zmizely do třetí Calveyho firmy. Tou poslední měl být Balakus, s nímž ovšem Calvey nemá nic společného.

Obžaloba také tvrdí, že od počátku bylo zjevné, že PKB nemůže milionové půjčky nikdy splatit. Calvey argumentuje, že bylo naopak zjevné, že jde o případ hledání investora a že půjčka byla jen cestou, jak se vyhnout ztrátě bankovní licence. Kromě toho PKB všechny závazky už splatila.

Řekli byste možná, že problém je tedy vyřešen a Calvey s Avetisjanem se mohou klidně hádat o navýšení bankovního kapitálu dle libosti. Jenže Avetisjan je kamarád s Andrejem Bělousovem, což je čirou shodou okolností první vicepremiér. A právě Bělousov případ přednesl prezidentu Putinovi, který se pochopitelně veřejně postavil za prokuraturu. A dnes nikdo nechce jít za prezidentem znovu a vysvětlovat mu, že proces s Amerikánem je omyl – ze všeho nejméně Avetisjan, jemuž by v případě Calveyho odsouzení (a možné ztráty majetku) patrně spadlo do klína okolo 150 milionů dolarů.

A tak Calvey čeká na rozsudek. Bude jej mít pod palcem stejná soudkyně, která odsoudila právníka Sergeje Magnitského. Maximum je desetiletý trest ve věznici Námořníkovo ticho na severovýchodě Moskvy, v níž Magnitského zabilo tamní vlídné zacházení.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Budoucnost robotických šílenců
  • Stát jako hoteliér
Objednat nyní