Jiří Voskovec: Většina je vždycky vůl
Před pár týdny oslavil své 116. narozeniny. Muž, který o sobě říká, že musel dodržet rodinnou tradici a být z politických důvodů zavřený stejně jako jeho otec a bratr, si svou „povinnost“ odbyl až ve Spojených státech, kde po svém druhém příjezdu upadl v podezření z něčeho, čemu se tehdy, za časů senátora McCarthyho, říkalo „předčasný antifašismus“. Jedenáct měsíců strávil kvůli udání z náklonnosti ke komunismu v internačním zařízení na ostrově Ellis Island, než ho úřady s patřičnými omluvami propustily. Politika a společnost byly tím, co Jiřího Voskovce nikdy nepřestalo zajímat. A zajímá ho to i dnes.
Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.
Co pro vás znamená exil?
Já byl vlastně v exilu odjakživa, nikdy jsem docela nepatřil tam, kde jsem byl. Jako by se mi pořád stýskalo po nějaké době, po nějakém místě.
V exilu to pro vás nebylo vždycky lehké. Jak se cítíte teď?
Momentálně se hlavně cítím jako jet plane, který má pochroumaný podvozek a nemůže přistát a jiný aeroplán ho trubicí živí benzinem, ale furt to nestačí na spotřebu.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
