Americká banka tvrdí, že vyšší úrokové sazby, inflace a globální konflikty zhoršily vyhlídky na přechod k obnovitelným energiím.
Americká banka tvrdí, že vyšší úrokové sazby, inflace a globální konflikty zhoršily vyhlídky na přechod k obnovitelným energiím.
Kvůli rostoucím rozepřím Pekingu se Západem hledají společnosti způsoby, jak oslabit vliv Číny na svůj byznys. Vietnam se zdá být dobrou příležitostí.
Kvůli rostoucím rozepřím Pekingu se Západem hledají společnosti způsoby, jak oslabit vliv Číny na svůj byznys. Vietnam se zdá být dobrou příležitostí.
Kdy pořídit dítěti první mobilní telefon? To je otázka, kterou v určitý okamžik řeší každý rodič. Pokud srovnáme Českou republiku a Velkou Británii, jsme napřed. České děti dostanou první mobil zpravidla dříve než ty britské.
Kdy pořídit dítěti první mobilní telefon? To je otázka, kterou v určitý okamžik řeší každý rodič. Pokud srovnáme Českou republiku a Velkou Británii, jsme napřed. České děti dostanou první mobil zpravidla dříve než ty britské.
Proč je každý desátý Japonec osmdesátníkem, ale chybějí mu vnoučata
Do letošního ročníku japonské fotbalové soutěže SFL vstoupila tokijská Rudá hvězda vítězně. Jedinou branku úvodního zápasu vstřelil Mucuhiko Nomura, když po standardní situaci překonal Hirošiho Nišina v brance Modré Havaje. A co má být, ptáte se? Oběma aktérům řečené akce je dohromady 170 let, brankáři sedmaosmdesát a mladičkému střelci o čtyři roky méně. Nomura začal hrát fotbal dříve než slavný Brazilec Pelé, jenž loni ve dvaaosmdesáti letech zemřel; oblékal žákovský dres v době, kdy ještě hrál Pepi Bican.
To neznamená, že se japonští fotbalisté rozhodli imitovat Rolling Stones; dlouhověkost se v zemi vycházejícího slunce stala novým normálem. V polovině září oznámila tamní vláda, že každý desátý obyvatel Japonska dovršil osmdesát let; přes 29 procent jich je technicky vzato v důchodovém věku přes pětašedesát (ačkoli přibližně pětina lidí nad 70 let je stále zaměstnaná).
Vláda pozdní odchod do penze podporuje: čím později začnete důchod pobírat, tím vyšší bude. Politici jsou obvykle vůči demografickým změnám bezmocní, ale v Japonsku jistý důvod k optimismu mají. Dává jim jej pozoruhodný příběh prefektury Nagano na severu země. Čechovi to slovo nevyhnutelně evokuje hokej, ale Japonec si představí horskou oblast ostrova Hokkaidó, která jako jediná nemá přímý přístup k jinak základní složce japonské stravy – rybám a plodům moře.
Nepříznivý zeměpis plus dlouhá zima znamenají nedostatek čerstvé zeleniny a ovoce. Dohromady to vedlo tamní obyvatele k vytvoření netypické skladby jídelníčku. Jeho základem byla nakládaná zelenina, zvaná cukemono, slaná jako ďas. Obyvatelé Nagana dodnes konzumují v průměru 15,1 gramu soli denně, téměř trojnásobek denního maxima doporučovaného na Západě.
Vykonalo to své. Po druhé světové válce ekonomika utěšeně rostla a Japonci žili stále déle, ale prosolené Nagano vůčihledně zaostávalo. Tamní obyvatele – zejména muže – kosily mozkové mrtvice a infarkty s dvojnásobnou četností ve srovnání se zbytkem země.
V roce 1981 se tamní politici rozhodli, že to změní, a nejen to: uspěli s prostředkem, jenž jindy spolehlivě selhává, s osvětovou kampaní. Úřady do ní zapojily dobrovolníky (dnes jich v Naganu působí 4500, píše japonský dopisovatel serveru americké důchodcovské organizace AARP), kteří chodili ode dveří ke dveřím, měřili lidem obsah soli v jejich večeři a kázali evangelium zdravé diety. Cukemono i tradiční polévka miso tlaku mírně ustoupily a Naganští začali neuvěřitelně prosperovat: dnes mají nejvyšší střední délku života v celé zemi.
A nejen to: náklady na zdravotní péči v Naganu činily v roce 2019 přibližně 2688 dolarů na osobu (tvrdí nadace Kaiser Family Foundation). Celojaponský průměr na hlavu byl 3320 dolarů – pro srovnání, v USA čítal 8433 dolarů.
Kromě genetické dispozice k dlouhověkosti je hlavním faktorem právě zdravá výživa, shodují se experti. V Naganu jí musely úřady pomoci shora, ale jinde v Japonsku je sklon k ní věc tradiční, a to i po přijetí některých prvků západní kuchyně, jako jsou hovězí maso nebo mléčné produkty. Má to své důsledky. „Když jsem byl malý, byli muži ve věku 50 a 60 let považováni za kmety,“ citovala seniorského fotbalistu Nomuru agentura Reuters. „Teď fungujeme ještě po osmdesátce. Je to šokující.“
Šokující je správné slovo. Nomura chodí denně do kanceláře, o víkendech si přidává dvanáctihodinové šichty na rodinné farmě, a když ve zbytku času zrovna neběhá za balonem, luští egyptské matematické hádanky, „aby se držel ve formě“. To je i na japonské poměry extrémní výkonnost, ale zároveň součást nezpochybnitelného trendu. Dnes narozený Japonec může očekávat, že bude žít zhruba do dvaaosmdesáti let (Japonka ještě asi o šest let déle).
Druhá věc je, že se mu často do tak vysokého věku žít nechce. V roce 2017 začal tehdejší premiér Šinzó Abe prosazovat slogan o „stoleté společnosti“ (sám jej naplnil jen ze dvou třetin, když jej loni během předvolební kampaně zastřelil cvok). List The Japan Times vzápětí v průzkumu zjistil, že lidé ve věku 20 až 29 let „doufají, že se dožijí přibližně 77 let“.
Na 40 procent lidí uvedlo, že nechtějí žít příliš dlouho, a 81 procent se stáří obávalo – především z ekonomických důvodů. Více než čtvrtina respondentů tehdy uvedla, že ve stáří nepočítá s žádným důchodem.
To přivádí řeč na kardinální problém. Stárnutí japonské populace má dvojí původ. Tím příznivým důvodem je kvalitní dlouhověkost, tím nepříznivým je tragicky klesající porodnost. Tokijské ministerstvo zdravotnictví letos oznámilo, že porodnost v zemi klesla loni již sedmým rokem po sobě na rekordně nízkou hodnotu 1,26 porodu na ženu z 1,3 porodu o rok dříve. Porodnost je tak hluboko pod úrovní 2,06–2,07 porodu na ženu, která je považována za potřebnou k udržení populace.
Japonců tak již šestnáct let po sobě ubývá; podle odhadů Světové banky by jich z dnešních 125 milionů mělo do roku 2050 zbýt pouhých 87 milionů. Loni čítal úbytek dosud nejvýraznějších 800 tisíc lidí; akcelerace tohoto trendu je navíc prakticky nevyhnutelná.
Proč Japonci nechtějí děti? Podle japanoložky Anne Allisonové z americké Duke University, již na to téma letos citoval měsíčník The Atlantic, je typický rys japonského životního stylu posledních dekád – upřednostňování kariéry před sexuálním a rodinným životem – sám následkem ekonomického působení prostředí.
V japonské ekonomice totiž rapidně klesá počet dobrých příležitostí pro mladé lidi – a zejména pro muže, od nichž se očekává, že budou rodinu živit. Tito muži a jejich partnerky vědí, že si děti nemohou dovolit.
„Dobrou příležitostí“ se v tomto kontextu myslí stálé zaměstnání s bezpečným očekáváním platového růstu, povýšení a dobrých benefitů. V letech 1995–2008 takových pracovních míst ubylo 3,8 milionu, zatímco částečných úvazků bez zmíněné jistoty, z nichž 40 procent Japonců dnes skládá svůj příjem, přibylo přes sedm milionů. (Statistika, již dal dohromady Jeff Kingston z americké Temple University, je stará – mimo jiné proto, že japonské úřady nečiní při posuzování nezaměstnanosti rozdílu mezi sinekurou a půlročním kontraktem.)
Ve věku okolo 30 let má po svatbě necelá třetina nepravidelných zaměstnanců, zatímco u firemních zaměstnanců na plný úvazek je to téměř dvojnásobek, 56 procent. Podle Kingstona přitom pouze asi 20 procent těchto „nepravidelných“ pracovníků je schopno v určitém okamžiku své kariéry přejít na stálé zaměstnání.
Výsledek je varující. Nedávný průzkum mezi Japonci ve věku 18–34 let ukázal, že téměř 70 procent svobodných mužů a 60 procent svobodných žen nežije v partnerském sexuálním vztahu. (Co se děje s přebývajícími asi deseti procenty žen, není zřejmé.) Supernáročné pracovní nasazení, jež obohatilo japonštinu o slovo karoši, smrt z přepracování, si tak dost možná vybírá daň z budoucnosti.
Tradice se tak paradoxně obracejí proti sobě samým. Souběh několika zmíněných postojů (nemilosrdná pracovní morálka či očekávání, že muž bude hlavním živitelem rodiny) může snadno mít za následek, že tyto tradice nebude komu předávat dál – i kdyby Mucuhiko Nomura střílel góly třeba do sto padesáti let.
