Zaděláno na rekord: v polovině listopadu bude na Zemi žít osm miliard lidí
Indie příští rok předběhne Čínu a stane se nejlidnatějším státem na Zemi
ilustrační foto | Radiokafka / Shutterstock.com
Nikdo neví, jestli to mají autoři populačních modelů Organizace spojených národů přesně spočteno, zváženo, když tvrdí, že tak v polovině listopadu bude na Zemi žít osm miliard lidí. Na nějakém dnu či měsíci nesejde, otázka zní: Je co slavit?
Z hlediska biologie druhu Homo sapiens určitě: představujeme nejpočetnějšího většího savce za celou dobu jejich evoluce. Ani mimořádně rozšířená domácí zvířata, profitující z přítomnosti člověka, nás nepřekonají. Nikdy žádný savec větší králíka nebyl početnější. Ani potkani.
Přitom, jak prokazuje rekonstrukce genomu u hominidů, za kterou dostal minulý týden Nobelovu cenu za medicínu evoluční genetik Svante Pääbo, vzešli jsme z velmi skrovných a nepočetných počátků.
Vezměme to klidně od posledních dvou dob ledových. Při maximálním zalednění planety byla tehdy hladina světového oceánu asi o 120 metrů níže, takže ze severovýchodní Asie se dalo suchou nohou dostat do Severní Ameriky a odtud dál na jih až do Ohňové země. Z indonéských Moluk nebo Timoru museli překonat pár desítek kilometrů po moři k pevnině, která sahala od dnešní Nové Guineje přes podstatně větší Austrálii až do Tasmánie (takzvaný Sahul).
Z Afriky se dali předkové dnešních moderních lidí do pohybu, ať již kvůli tomu, že mohli, nebo proto, že kvůli suchému klimatu v dobách ledových byli do migrace tlačeni. Na každý pád, ležela před nimi území velmi řídce osídlená jinými hominidy (neandertálci a denisovany) v Eurasii a Nový svět.
Nepočetné tlupy lovců a sběračů
Tam byl teprve prostřený stůl – šlo o území s druhově nesrovnatelně bohatší megafaunou (zvířata vážící od padesáti kilo výše), než cokoli tam zůstalo dnes – vynásobte si pestrost africké savany nebo pralesa a máte přibližnou představu. Lovci a sběrači s pazourkovými nástroji, čím dál tím lépe zpracovávanými, využívající ohně, schopní umné organizace a dělby práce pustili žilou biodiverzitě nově osidlovaných oblastí.
Český biolog Miloslav Jirků charakterizuje přímý i nepřímý vliv člověka na vymírání velkých zvířat v období zhruba padesát až deset tisíc let před naším letopočtem jako „prvotní hřích lidstva“.
Dneska už máme za vědecky nesporné, že megafauna nevymřela v důsledku náhlé změny klimatu. Té se předtím dovedla přizpůsobit přesunem do oblastí, které jí vyhovovaly lépe, a tak se areál výskytu rozšiřoval a scvrkával, ale na masové vyhynutí to v celém pleistocénu nebylo.
Hlavní příčinou, proč k tomu například v Severní či Jižní Americe došlo, byl podle dnešních poznatků s využitím radiokarbonových a dalších pokročilých metod „predační tlak“ ze strany lidí. V Severní Americe vymřelo nikoli hned, ale během pár tisíc let osmdesát procent velkých zvířat, od mamutů a mastodontů, podobných slonům, přes několik druhů divokých koní, šavlozubých koček, obřích vlků až po obrovité pásovce a lenochody. Jejich populace slábly, až nakonec vymizely i v odlehlých oblastech úplně. To je pak mohly „dorazit“ i relativně malé výkyvy v klimatu.
V Africe, kolébce lidstva, byl možná právě díky evoluční koexistenci člověka s ostatními zástupci megafauny v poslední 130 tisících letech její druhový úbytek s odstupem nejmenší.
Přibližný odhad tehdejší celosvětové populace Homo sapiens na vrcholu doby ledové před dvaceti tisíci lety se pohybuje v rozmezí čtyř až osmi milionů. Jeden přístup vychází z populační hustoty, jaká byla zaznamenána u tradičních etnik lovců a sběračů v nedávné minulosti, druhý z metod, jež se používají při odhadech populací predátorů – obě vycházejí z úživnosti daných území.
Nehledě na metodické rozdíly se všechny zdroje pohybují hluboko pod deseti miliony. V dnešní Austrálii, kde bylo vnitrozemí ještě nehostinnější než dnes, žilo možná padesát tisíc lidí.
Populační růst u lovců a sběračů měl i po záboru mnoha milionů kilometrů čtverečních po vyhubení megafauny své jasné limity. Po desítky tisíc let byl blízký nule, změna v dynamice nastala až po přechodu k zemědělství a domestikaci některých druhů zvířat. Zhruba v době, kdy v Egyptě stavěli pyramidy, došlo v západní Eurasii k „neolitickému populačnímu kolapsu“, pravděpodobně v důsledku přenosu vysoce nakažlivých nemocí ze zvířat na člověka. Trval 500 let.
Nebylo to naposledy: morové rány v polovině 14. století snížily počet obyvatel Evropy o čtvrtinu a trvalo skoro sto let, někde i déle, než populace dosáhla úrovně před epidemií.
Za dva tisíce let do počátku našeho letopočtu se globální populace zvýšila z třiceti milionů na 300 milionů lidí, v obou případech jde o odhady. První miliarda byla překročena kolem roku 1800. Za dalších 200 let stoupla světová populace na 6,15 miliardy. Za dalších 22 let na současných osm miliard.
V zásadě jde o krásný důkaz složeného úroku a počáteční jistiny. Při populačním růstu ve výši dvou procent ročně trvá 35 let, než se počáteční číslo zdvojnásobí. Toto velmi vysoké tempo je fenomén, který souvisí se zlepšením dostupnosti nezávadné pitné vody, s očkováním proti nakažlivým nemocem a s masovým nasazováním antibiotik po druhé světové válce; v rekordním období koncem šedesátých let dosáhl celosvětový populační růst 2,1 procenta.
Pro pokles tempa potřebujete několik dalších faktorů: odliv lidí z venkova do měst, všeobecnou školní docházku (omezení dětské práce), gramotnost žen a vzestup životní úrovně. Kde se tyto faktory sešly, vždycky a všude se opakoval nejdříve pokles dětské úmrtnosti, poté porodnosti a po vyčerpání „populační dividendy“ (podíl ekonomicky aktivních lidí na celkové populaci roste) začátek stárnutí populace.
Planeta je přelidněná
Podle OSN se předloni poprvé dostalo tempo růstu obyvatel pod hranici jednoho procenta, při němž se populace zdvojnásobí za více než sedmdesát let a bude klesat – střední projekce světové populace bude kulminovat asi za padesát let někde kolem 10,4 miliardy. Zhruba polovina přírůstku obyvatelstva připadá na Afriku, jejíž podíl dále poroste. V top 25 zemích s nejvyšší plodností jsou jen země subsaharské Afriky, ale i tam rychle klesá. Momentálně je zhruba stejná jako v Thajsku před padesáti lety (4,5 dítěte).
Na hranici, kdy úhrnná plodnost zajišťuje dlouhodobou reprodukci (2,1 dítěte na ženu), se nečekaně rychle dostala Indie, která zároveň příští rok předběhne Čínu a stane se nejlidnatější zemí planety. Čínu čeká nejen rychlé stárnutí obyvatelstva, ale i celkový úbytek počtu obyvatel, jichž podle posledních údajů tamního statistického úřadu loni přibylo pouhých 480 tisíc (před deseti lety byl standard kolem osmi milionů plus) a úhrnná plodnost klesla na 1,15 dítěte, což je méně než v Japonsku (1,3) a těsně za Jižní Koreou (1,1).
Politbyru to dělá starosti a rádo by otočilo kurz o 180 stupňů proti tomu, který tvrdě prosazovalo skoro dvě generace. Zvednout porodnost silou politické vůle zkoušel svého času „karpatský génius“ Nicolae Ceauşescu, dopadlo to ohromným nárůstem ilegálních a velmi neodborných interrupcí.
Již desetiletí se s nízkou porodností potýká v podstatě celý Západ. V bohatých zemích jako celku bude celým zdrojem populačního přírůstku migrace, v uplynulých dvaceti letech do roku 2020 činilo čisté migrační saldo 80,5 milionu lidí. V 61 zemích do roku 2050 počet obyvatel klesne, tragické jsou projekce v chudších postkomunistických zemích, které se vylidňují v pásmu od západního Balkánu po Vladivostok.
Biodiverzita planety je zásluhou Homo sapiens nenávratně vydrancovaná, ale paralelně vedle sebe probíhají dva procesy: překotný růst a zároveň na rozsáhlých územích postupné vymírání toho evolučně nejúspěšnějšího druhu mezi všemi savci: člověka.
