Jak postavit hotel Imperial

Proč nedokážeme správně reagovat na riziko? Jsme na to příliš chytří, příliš ohleduplní a příliš svědomitě děláme svoji práci.

Jak postavit hotel Imperial

Ve středu šestého května se v New Yorku stalo cosi neslýchaného. Hodinu po půlnoci uzavřeli pracovníci tamní podzemky všech 424 stanic. Namísto obvyklých jedenácti tisíc cestujících byli po následující čtyři hodiny jedinými přítomnými tři tisícovky mužů a žen s mopy, spreji a hadicemi. Plnili příkaz newyorského guvernéra Andrewa Cuoma vyčistit šest tisíc vagonů, tisícovku eskalátorů, stěny i podlahy od neviditelného nepřítele, nového koronaviru. 

Cídit a drhnout

Od té doby se tak děje každou noc, poprvé po více než 115 letech nepřetržitého provozu (s celkem třinácti krátkými výjimkami kvůli hurikánům, stávkám či výpadkům elektřiny). Dezinfikování všeho vším se stalo módou i jinde: síť posiloven Planet Fitness se chlubí, že „není plochy, kterou bychom nevydrhli“. Floridské město Wauchala nechává majitele tamní prodejny s pesticidy stříkat v ulicích roztok peroxidu vodíku, aniž by to jeho vedení s kýmkoli konzultovalo. Restaurační řetězce jako Applebee’s zaměstnávají týmy kontrolorů, kteří zjišťují, jestli všechno od okenních parapetů přes dětské židličky až po jídelní lístky je správně vycíděno.

Jako mnoho jiných trendů, i tento má ambici rozšířit se z Ameriky do zbytku světa. Má to jedinou vadu: leštit po pracovní době metro, polévat jídelní lístky louhem a drhnout každou plochu, co oko dohlédne, brání koronaviru v šíření jen zanedbatelně málo.

Jak ve svém posledním čísle popsal měsíčník The Atlantic, americké Středisko pro prevenci a kontrolu chorob (CDC) již v květnu vydalo upřesněné směrnice, podle nichž „dotyk pokožky s povrchem nevypadá jako hlavní způsob přenosu“ viru. Cituje i špičkového mikrobiologa Emanuela Goldmana z Rutgers New Jersey Medical School, který ještě razantněji tvrdí, že myšlenka o „přenosu takovým způsobem nenachází žádnou vědeckou oporu“. 

Špičkoví američtí vědci tedy již před čtvrt rokem věděli (a nahlas říkali), že pouhým dotykem se virus přenáší jen zřídka. K uším adresátů to však nedolehlo.

„Raději chybujeme na straně bezpečnosti,“ předvedl to guvernér Cuomo exemplárně, když rozhodnutí zavírat kvůli čištění newyorské metro veřejnosti představoval. Co ho k tomu vedlo? Předpokládejme nyní, že jak on, tak i zmínění hygieničtí stachanovci se savem v rukou jsou profesionálové na svém místě a svoji práci znají. Přesto se dopustili relativně běžné chyby: špatně vyhodnotili riziko. 

Bilion dolarů – za co?

Nejsou v tom sami. Během prvních jedenácti let po 11. září utratila americká federální vláda za protiteroristická opatření bilion dolarů. Nakolik úspěšně? Kniha Terror, Security, and Money: Balancing the Risks, Benefits, and Costs of Homeland Security od bezpečnostního experta Johna Muellera z Ohio State University a kapacity přes výkonnost infrastruktury Marka Stewarta z australské University of Newcastle z roku 2011 (mezi lidmi toho ražení je považována za klenot) k tomu říká: „Zjistili jsme, že výdaje jsou přemrštěné. Aby byly úměrné, musely by za tu dobu odstrašit, předejít, zmařit či chránit lidi před 1667 incidenty srovnatelnými s útokem na Times Square, které by bez federální intervence byly úspěšné.“

Guvernér Cuomo a prezident George W. Bush – a menší měrou Barack Obama – zde konali podobně: stáli tváří v tvář mnohačetnému riziku, o němž měli omezené informace. Ve chvíli nejistoty si vybrali jeden jeho rys, který jim z nějakých důvodů přišel obzvlášť palčivý, a jeho vymýcení podřídili všechno. Bezpochyby tak činili v domnění, že konají správně a ve prospěch svých klientů-voličů. Výsledky tomu však neodpovídají.

Bush a jeho lidé se například rozhodli již nikdy nepustit žádného teroristu do letadla, i kdyby kvůli tomu měli agenti vysvléci všechny babičky do polonaha a čekání ve frontě na odbavení prodloužit x-násobně. Vyšlo však najevo, že je to ekonomicky i lidsky neúnosná praxe. Rozhodnutí o drhnutí vlaků podzemky louhem je z podobného ranku, byť škody jím způsobené jsou z pochopitelných důvodů menší.

Obchod na pranýři

Neodpovídající reakce se však zdaleka netýká jen průšvihu zdravotnického. Na mnoha místech světa (počínaje USA) ještě zdaleka není zažehnán, ale vedle něho si už žádá pozornost trabl ekonomický. „Jednou z věcí, které jsme se díky této krizi dozvěděli, pane, je fakt, že jsme nebezpečně závislí na globálním dodavatelském řetězci v oblasti léčiv, jako je penicilin, i v oblasti zdravotnického vybavení, jako jsou roušky a ventilátory,“ sdělil v červnu americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi jeho vlivný ekonomický poradce Peter Navarro. Cesta k nápravě přitom podle něho vede přes dosažení americké soběstačnosti v zásobování těmito kriticky důležitými artikly.

To je způsob uvažování, ze kterého by se zbytku světa měl ježit zátylek. Americká ekonomika je tak velká a různorodá, že je možné, že by svoji soběstačnost – čti izolaci – skutečně ustála. Málokterá jiná země na to však může realisticky pomýšlet.

Tendence k deglobalizaci s koronavirem nezačala; o to se postaral prezident Trump již dříve. Dostala však prostřednictvím pandemie mohutný impulz. Ke klackům házeným pod nohy globálních importérů přibyla razantní omezení exportu, byť obvykle úzce cílená. Tak či tak covid-19 prohloubil propad světového obchodu na úroveň zhruba roku 2007 (v poměru k hrubému globálnímu produktu, viz graf).

 

Lze si představit, že politik pod tlakem hledá řešení, která sice mohou být ekonomicky méně výhodná, ale pro kritickou chvíli zaručí jeho zemi kýženou dávku bezpečnosti (a jemu samotnému funkci). Klíčová otázka, jestli lze takového efektu dosáhnout útokem na globální dodavatelské řetězce, však nejspíš nenalézá kladnou odpověď.

„V době nástupu pandemie nebyl problém ve fungování dodavatelských řetězců, nýbrž v nedostatku nabídky základních produktů,“ píše komentátor Financial Times Martin Wolf. „Protekcionistická opatření však tento nedostatek mohou pouze přesunout do zemí s nejmenšími kapacitami, zatímco firmám omezí tolik potřebné úspory z rozsahu.“ 

Houževnatost versus pružnost

Tato podoba sporu není překvapivá. Volný mezinárodní obchod patřívá – právem či neprávem – k prvním obětem politických vzedmutí rudého, zeleného či černého nátěru. Z jiného zorného úhlu, z něhož jej v eseji na dané téma zkoumá ekonom z OECD Sébastien Miroudot, však vysvítá, že jde o spor nejen ryze ekonomický, nýbrž také designový. 

Miroudot rozlišuje dva druhy odolnosti vůči riziku: houževnatost (robustness) a pružnost (resilience). První z nich vyjadřuje schopnost systému zachovat ve chvílích krize svoji základní funkčnost. Druhý z nich vyjadřuje schopnost systému obnovit funkčnost na úroveň předkrizové doby.

 

Příklad z architektury, kde jsou oba termíny doma, dává tomuto rozlišení viditelnou logiku. Před jaderným výbuchem vás nejlépe ochrání bunkr, stavba mimořádně houževnatá, ale také mimořádně nepružná. Když naopak žijete v oblasti bohaté na zemětřesení, například v Japonsku, s houževnatostí daleko nedojdete. Stavíte tedy z lehkého bambusu, abyste si mohli domov postavit znovu za vynaložení co nejmenších nákladů.

Až sem je to jednoduché: systém silně chráněný (například ekonomickou regulací) může být ve chvíli krize houževnatější než systém otevřenější, bude se však ze škod obtížněji vzpamatovávat. Skloubit jedno a druhé je samozřejmě oříšek. Příkladem úspěšného rozlousknutí budiž například proslulý tokijský Imperial Hotel amerického architekta Franka Lloyda Wrighta: po západním způsobu je robustně betonový, ale obsahuje klouby, které umožňují jeho jednotlivým dílům nečekanou míru vzájemného pohybu. Když v dubnu roku 1922 přišlo na Tokio ničivé zemětřesení, které srovnalo většinu velkých budov se zemí, Imperial přežil prakticky netknutý.

Nalezení takové rovnováhy mezi požadavky na houževnatost a pružnost tváří v tvář riziku však naráží na praktické překážky – a čínská chřipka je jako jejich zdroj k nezaplacení. Hrubé shrnutí psychologických důvodů, které nám zabraňují řešit rizikové situace lépe, najdete níže v boxu. Kromě nich jsou však také ve hře důvody politické a kulturní. Mají společný sklon nahrávat houževnatosti a znevýhodňovat pružnost.

Starý mozek proti mladému 
Lidskou reakci na riziko komplikuje fakt, že ji mají na starosti dvě části mozku. Stará (amygdala) zodpovídá za emoce, zejména ty negativní, jež slouží k rychlé mobilizaci organismu v případě nebezpečí. Vývojově mladá část (mozková kůra) umí přítomná rizika analyzovat a dokonce budoucí rizika předvídat. Její výstup je do značné míry ovladatelný vůlí. Problém? Je relativně pomalá a její vklad do naší schopnosti odhadovat rizika na základě neúplných informací, heuristiky, je dosud „ve zkušebním provozu“. Starý a mladý mozek se v hodnocení rizika často neshodnou, což může vést ke špatným rozhodnutím.
Riziko a sedm chyb
1) Emoce
• Máme sklon se domnívat, že událost je pravděpodobnější, když vyvolává silné negativní emoce; po 11. září začali Američané méně létat a o to více jezdit autem, takže přírůstek smrtelných nehod za devět měsíců vyvážil počet obětí útoku na Dvojčata.
2) Blízkost a novota
• Nová rizika (koronavirus) přeceňujeme ve srovnání se starými (chřipka), ačkoli jejich dopad je velmi podobný.
3) Náhodný výběr
• Arbitrárně si vybíráme rizika, jimž čelíme s vyšší intenzitou ve srovnání s riziky jinými (příklad za všechny: americký pediatr Gary Smith málem prosadil redesign hotdogů na základě toho, že se jimi děti dusí a jejich pojídání je „vysoce rizikové“. Ve skutečnosti se hotdogem udusí zhruba deset dětí ročně, zatímco na následky autonehod jich zemře 1300).
4) Falešný pocit jistoty
• Přijmeme-li opatření, myslíme si, že máme vyhráno. Cyklistická helma na hlavě zvyšuje ochotu cyklistů riskovat, takže její použití může být paradoxně škodlivé.
5) Strach větší chamtivosti
• Bolest ze ztráty pociťujeme citelněji než radost z hodnotově stejného zisku (právě proto amatérští obchodníci na burze spolehlivě prodělávají).
6) Špatně čteme čísla
• Riziko smrti na rakovinu prsu čítá pro ženy po padesátce zhruba 0,5 procenta, ale ženy se domnívají, že je to 16 procent (studie proběhla v Británii). Pokud budou všechny pravidelně sledovány, riziko se sníží na 0,4 procenta. Ženy se domnívají, že riziko klesne na osm procent.
• Obamova administrativa v rámci redesignu systému zdravotního pojištění nařídila pojišťovnám hradit veškeré preventivní sledování mamografy, ať už to smysl dává, nebo ne.
7) Relativní úbytek hodnoty
• Loterie, v níž je výherní cena automobil, působí aktraktivněji než ta, v níž jsou kromě automobilu i drobné výhry (tričko, obal na telefon, poukaz do drogerie). Tušíte, že pravděpodobnost vyhrát auto je malá, a přítomnost ostatních cen ji ve vašich očích ještě zmenšuje. Stejně to funguje obráceně: Jedno varování „kouření způsobuje rakovinu“ tak je účinnější než vyjmenování všech negativních zdravotních důsledků kouření.
Zdroje: qz.com, ft.com, Bloomberg, American Academy of Pediatrics, Don Norman: Being Analog, twinparks.org

Safety first!

Tou základní je rostoucí averze vůči riziku per se (i ona se do světa šíří právě z USA), ať už zdravotnímu, ekonomickému či jinému. Podporu nachází v americkém pojetí justice. Obava z nákladných soudních pří vede jednotlivce i instituce k prostým zákazům lecčehos, co na první pohled sporně nepůsobí. Pro ilustraci, hotely v Las Vegas nesmějí mít v bazénu skákací prkno a učitel nesmí žáka ani pohladit, neřkuli plesknout. 

Další, příbuzný důvod vypadá jako nepravděpodobný zdroj zla: snaha různých lidí dělat svoji práci co nejlépe. Bezpečnostní výzkumník Bruce Schneier z harvardské Kennedy School uvádí na svém blogu příklad ředitele školy, který zodpovídá rodičům za bezpečnost dětí, pročež vyhlásí „nulovou toleranci“ vůči násilí. Výsledkem je, že desetiletí kluci jsou vyloučeni kvůli tomu, že na spolužáka udělali palcem a ukazovákem pif paf, a chlapec ještě o dva roky mladší dostane podmínku, když nakreslí pastelkami pistoli. Ředitel tak svůj úkol splní, protože jeho džob není dbát o zdravý vývoj žáků; je placen za to, že zaručí v první řadě jejich bezpečnost, tak tedy podle toho jedná. Vítězství houževnatosti nad pružností je nabíledni.

Pro politika takové kultuře uvyklého je přirozenou reakcí riziko eliminovat direktivně, kde to jde. Je to pochopitelné: pokud by neudělal vše, co udělat mohl, byl by zcela otevřen likvidačnímu nařčení z nezájmu. Kdo nemá na čele napsáno „safety first“ jako United Airlines po 11. září, snadno se dostane do problémů (ačkoli každý tuší, že první poslání letecké společnosti tkví v přepravě klientů, nikoli v zajišťování jejich bezpečnosti). 

Dobrý křesťan chrání

Osud Donalda Trumpa toho budiž důkazem. Polovina Američanů jej po tři roky nechala, aby beztrestně urážel její cit pro pravdomluvnost i fair play, o soucitu nemluvě. Když však letos na jaře ve chvíli krize viditelně ignoroval obavy svých voličů z nákazy koronavirem, narazil (viz graf).

 

Tuto pobídku k neúměrné reakci ještě podporuje náboženská etika. Od dobrého křesťana se automaticky očekává, že bude chránit své bližní jako sebe sama, tedy co nejlépe. Běžného jednotlivce zde chrání realita: má jen jednu pozornost a jeden rozpočet, z nichž může jeho reakce čerpat. Špičkový politik však má pozornosti (podřízených) i peněz (nikoli svých vlastních) tolik, o kolik si řekne. Byl by sám proti sobě, kdyby toho nevyužil. Že dělá drahé, otravné nesmysly, mu cynicky vzato může být – a obvykle je – docela jedno. A tak Newyorčané jezdí v noci taxíkem namísto metra, letištní agenti sahají babičkám do rozkroku a mezinárodní obchod dostává co proto.

 

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Od Šloufa k Nejedlému
  • Becherovka u ledu
Objednat nyní