Irsko: ostrov odstátého piva a tabákových knih
Západní společnost se čím dál víc polarizuje. V Irsku je rozdělená už staletí. Vedlo to ke krvavým konfliktům, ale i kulturní rozmanitosti zeleného ostrova
Irsko zapáchá. Ne že by celý ostrov smrděl. Mísení vůní a pachů je však v Irsku nejintenzivnější ze všech zemí, které jsem měl kdy příležitost navštívit. Jako by každý nosu libý pach musel mít svůj nepříjemný protiklad. A to v zásadě platí i pro celé Irsko, kde vše existuje ve dvou protikladných verzích a kde radostná realita má kdesi pod viditelným povrchem svůj temný opak.
Irsko je cítit po slané vodě oceánu i tlející rybině, po senu i hnoji, po thajském kari i marihuaně, po černém pivu i moči opilců z uzounké dublinské uličky. A také je cítit po letité moudrosti a starých knihách, což je nejvíce patrné v knihovně dublinské univerzity Trinity College, plné stovky let starých svazků včetně 1200 let staré Knihy z Kellsu.
Audioprůvodce návštěvníkům tvrdí, že vůně prastarého papíru nejvíce připomíná vanilku a hořkou čokoládu. Ve skutečnosti se však nejvíc podobá tabáku. To se ale nejspíš nesmí připomínat, nikotinová plodina je v zemi v nemilosti už osmnáct let – od doby, kdy Irsko jako první v Evropě zavedlo zákaz kouření v restauracích. Z čalounění proslulých pubů je přitom tabák i po tak dlouhé době stále cítit, jako je tomu třeba v hostinci Finnegan’s na bohatém dublinském předměstí Dalkey, kam prý podle místních občas zajde na pivo i Bono.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
