Číňané často prosazují své zájmy nevybíravě, ale stisk jejich dlouhých prstů je v Evropě naštěstí stále ještě velmi slabý
Číňan se vzteká, Číňan pouští hrůzu, ale to bude asi tak všechno. Do středu Evropy je to zkrátka z Dálného východu moc daleko. Geografie, v moderních dějinách nejednou proklínaná, prakticky zaručuje Česku bezpečnost v primárním vojenském slova smyslu. To je více, než co si mohou o svém vztahu k Číně říkat obyvatelé zemí podstatně větších a lidnatějších, než je Česko: od Ruska přes Indii po Vietnam a Filipíny, či dokonce Austrálii.
Hovězí politika
Čína neváhá používat k politickým cílům ekonomického tlaku. Příkladů je, kolik si zamanete. Své o tom vědí Australané, kteří ještě v roce 2015 podepsali za velké slávy s Čínou dohodu o volném obchodu. Když však letos Australané začali tlačit na vyšetření okolností, za nichž se z Číny rozšířila poslední verze koronaviru, Peking otočil. Nejprve zakázal dovoz australského hovězího v objemu deset tisíc tun ročně. Prazvláštní shodou okolností to přišlo právě v době, kdy Peking potřeboval vyhovět americkému požadavku na odběr téhož množství amerického hovězího (což se také stalo).
Vzápětí Čína napařila osmdesátiprocentní dovozní clo na australský ječmen. Vláda také neoficiálně pustila do médií zprávu, že sestavila seznam australského zboží, na něž se mohou její úřady zaměřit v budoucnu. Australané mají pro strach uděláno, ale fakt, že Čína je jejich zdaleka největším obchodním partnerem, tím ze světa nezmizí.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot