Esej: Trumpe, Trumpe, kluzký klam

Všichni jsme Donald Trump. Americký exprezident je pouze produktem své doby, nikoli agentem pekel.

Esej: Trumpe, Trumpe, kluzký klam
ilustrace Vojtěch Velický

Půjdeme po Pennsylvania Avenue až na Capitol Hill a ukážeme těm republikánům, kteří jsou slabší, co je jejich povinnost, hřímal Donald Trump 6. ledna. Ten den, kdy pomohl vehnat zdivočelý dav do sídla Kongresu, proti sobě konečně popudil většinu amerického veřejného mínění, byť sotva nadpoloviční.

Nikdo z nás přesně nezná smysl bytí, ať už se tím myslí jeho vlastní existence, vesmír, či cokoli mezi tím. Špatně se nám proto odhaduje, který náš čin je dlouhodobě příznivý co do lepšího naplnění takového smyslu a který se naopak obrátí proti němu. Zároveň se však většina z nás dokáže shodnout na tom, že posílat lidi, aby oběsili viceprezidenta, není dobrý nápad – a to ani v případě, že oním viceprezidentem je Mike Pence.

Je symbolické, že Trumpova prohra v očích Američanů našla svůj původ v činu, jenž charakterizuje styl vládnutí 45. prezidenta lépe, než by to svedl jakýkoli popis. Trump chtěl dosáhnout úspěchu (setrvání v Bílém domě na další čtyři roky) tím, že si chtěl násilím (dav na Capitol Hillu) vymoci uznání platnosti lži (o ukradených volbách).

Je možné se těšit z toho, že Trumpův gambit nakonec nevyšel. Stěží však lze přitom opomenout, že s výše popsaným modem operandi došel dnes již bývalý prezident tak daleko. Jak to, že nadutý televizní klaun jen tak ovládne smýšlení poloviny národa, když má k dispozici jen násilí (avizované nebo skutečné) a lež?

Trump jako rappeři

Odpověď se nám hledá špatně. A je možné, že jedním z důvodů oné obtížnosti je skutečnost, že obě tvrzení v oné otázce obsažená jsou chybná. Zaprvé, Trump sice hodně mluvil o „vysušení washingtonského močálu“, ale sám nebyl v tomto smyslu žádnou antitezí amerického politika. Jeho televizní úspěch, přetavený do úspěchu finančního, mu umožnil utrácet za oranžovost vlastní hlavy, chytat ženy tak, jak jen on dovede, a bydlet v perverzně velikém domě u moře, jejž federální vláda kdysi obdržela jako dar, ale jako bezcenný jej zase s díky vrátila. To máme nějakého zápalu k vysoušení.

Není sám. Podobně například černí američtí rappeři rádi řeší problémy pistolí a ústa mají plná silných slov naplněných podle nátury nihilismem, odmítáním mainstreamových falešných hodnot a bůhvíčeho. Ale pak jdou a za peníze z prodeje svých nahrávek si koupí zlatý řetěz, nové SUV a vilu v Los Angeles, aby mohli co nejdříve trumfnout onen nenáviděný establishment jeho vlastními prostředky. Trump a rappeři nechtějí stvořit z gruntu jiný svět; chtějí jej měnit pouze v tom smyslu, že na jeho vrcholu mají stát oni sami. Jejich ambice jsou aspirační, nikoli revoluční.

Zadruhé, je dost dobře možné, že Trump smýšlení poloviny národa ani moc měnit nepotřeboval; že Amerika již byla připravena. Fakt, že Trump získal ještě více odpůrců než příznivců, není nutně protiargumentem: mnozí z těchto odpůrců používají k dosažení svých cílů typově stejné zbraně jako Trump, tedy nenávist, lež a násilí.

Má-li se odehrát společensky podstatná změna, je k tomu obvykle třeba, aby dlouhodobý trend k takové změně vedoucí dostal podporu v podobě stejně orientovaného trendu krátkodobého či třeba nějaké spouštěcí události. V případě posunu politického uvažování za vlády Donalda Trumpa se tři takové trendy zrovna nabízejí.

První z nich navazuje na standardní levicové menu stížností na tento svět. Vztahy mezi různě bohatými lidmi (stejně jako všechny ostatní) nejsou nikdy bezproblémové. Někde je k jejich udržení v mezích zapotřebí tvrdé rozdělení podle kast, jinde je běžné otroctví, ještě jinde vznikne společné vlastnictví výrobních prostředků. Když ekonomická globalizace začala – samozřejmě nejen – ve Spojených státech zrychlovat hromadění bohatých lidí ve městech a chudých na venkově, z příjmové nerovnosti se stal na levé straně politického spektra velký hit.

Snad právě ona ekonomická rozjitřenost dala vzniknout kontrastu, jenž vyzdvihuje úspěch jako kvalitu per se, a ještě k tomu má sklon jej zužovat na úspěch ekonomický. Jedině úspěšný člověk – rozuměj bohatý – je skutečným člověkem se vším všudy, říká tato samovolně vzniklá doktrína.

Sláva a peníze

Amerika není na glorifikaci (a monetizaci) úspěchu sama, ale je v této disciplíně nezpochybnitelným kanonem. Když humorista Bill Bryson před více než dvaceti lety psal, že Británie je zemí, kde můžete být bez peněz, ale pořád mít přátele, kritizoval tím poměry ve svých rodných Spojených státech. (Dnes by to patrně nenapsal, což také připišme americkému vlivu.) Ze dvaatřiceti každoročních amerických absolventů prestižního Rhodesova stipendia na Oxford University odešli v sedmdesátých letech celkem tři rovnou do korporátního světa. Od roku 2010 tak činí průměrně tři z každého ročníku.

Více než kdy jindy platí, že sláva vynáší peníze. Jeden příklad za všechny: v roce 1970 si hokejista v NHL s průměrným platem přišel na 18 tisíc dolarů, přičemž mediánový plat v USA čítal deset tisíc. Dnes je mediánový plat ve Spojených státech na 35 tisících, ale hráč NHL vydělá průměrně tři miliony dolarů ročně.

Zároveň však také platí, že peníze přinášejí slávu. Každý žebříček nejbohatších lidí světa, miliardářů pod 40 let, bohatců té či oné charakteristiky to každou svou publikací umocňuje. Celebrity bez portfeje tak mají dvojí žeň: jsou bohaté, pročež se staly slavnými, pročež dále bohatnou. Rodina Kardashia nů vydělává od roku 2007 na televizních reality show čistě proto, že vystavuje na odiv svůj majetek.

Neustálé posilování pojítka mezi úspěchem společenským a finančním pochopil Donald Trump více než dobře. Jak jsme viděli, je mu prakticky jedno, jestli si jej lidé spojují s tradičními ctnostmi, jako je moudrost či čest. Zato ví, že lidi fascinuje ten náklaďák nacpaný stodolarovkami, jejž za ním tuší. To je postřeh, který Trumpovi nelze upřít, a zároveň je obtížné přičíst jej na vrub jen jemu samotnému. Lze však jistě argumentovat, že jej Trump lépe než kdo jiný dokázal zužitkovat. Zdá se tedy, že teze o Trumpovi jako o produktu degradace společenského uvažování – nikoli jeho původci – zde nachází jistou oporu ve faktech.

Lež má dlouhé nohy

Jestliže zde jedna část rovnice definuje (finanční) úspěch jako stále výrazněji osamocený cíl veškerého našeho konání, snad ani nepřekvapí, že se tomu přizpůsobují i pravidla takového konání. K nejzjevnějším prohřeškům proti dříve platným (jakkoli zhusta porušovaným) pravidlům patří lež. Trump a lež mají důvěrný vztah, protože se dobře znají. Deník The Washington Post citoval statistiku, podle níž Trump za čtyři roky svého pobytu v prezidentském úřadu vyřkl 30 573 lží. Projekt PolitiFact novinářského Poynterova institutu uvádí, že z Trumpových prohlášení v úřadu bylo dvanáct procent pravdivých, dalších dvanáct zpola pravdivých, 56 více či méně nepravdivých a plných sedmnáct procent extrémně lživých. Pro srovnání, Trumpův předchůdce Barack Obama říkal pravdu ve 46 procentech případů, ve 27 procentech sděloval poloviční pravdu, z 22 procent mluvil nepravdivě a v jednom procentu případů extrémně lhal.

Jak mu něco takového mohlo projít, řeknete si. Před dvaceti lety, kdy internet nabíral dech, jsme měli snad až naivní představu, že větší počet zdrojů informací umožní každému člověku lepší kontrolu nad jejich pravdivostí. Dnes již víme, že pravdou je opak, ale otázka zůstává: Jak je možné, že si veřejně exponovaná osoba udrží na své straně mínění téměř poloviny třísetmilionového národa, když ve třech čtvrtinách případů lže? Jak je možné, že renomé takového člověka je imunní vůči zjevným důkazům o jeho ukrutné prolhanosti?

Mnoho nabízených odpovědí zní jako definice kruhem. Zaznívají v nich zmínky o zhoubném vlivu sociálních bublin, fake news, Putina, Facebooku a leckoho dalšího. To vše jistě hraje svoji roli, ale na otázku to neodpovídá, jen snad rozšiřuje její záběr. Jak je možné, že lež lidi nepohoršuje, i když ji rozpoznají?

Možná proto, že lež jako prostředek komunikace sami denně podporujeme, a co víc, aplaudujeme jí. Řeč je o reklamním průmyslu, jenž předloni (nejčerstvější dostupný údaj) spolykal 532 miliard dolarů a pro nějž je lež nejběžnější spotřební jednotkou. Ať půjdete po ulici, zapnete počítač či telefon, půjdete do kina, nebo si pustíte televizi, stanete se recipienty tolika komerčních reklam na kilogram vlastní živé váhy, kolik jen snesete. (I to je ovšem pořád lepší, než když před lety na vás za každým rohem čouhal žlutý nápis na rudém podkladu „Za socialistickou železnici!“ nebo „Plníme závěry usnesení blablabla“.)

Reklamy je tolik, že ji obvykle nevnímáme prima facie. Nežijeme v přesvědčení, že zažijeme „víc než víc“, napijeme-li se piva Ostravar (ačkoli – třeba je to myšleno jako varování). Neplesáme nad tonery gi! ga! print! Nemáme představu, že pokud máme malý vůz, láska vždy zvítězí, jak tvrdí reklama na jakési italské auto velikosti střední pračky. Dobře víme, že jsou to kecy. Jistě, lhát pojmově se ne všude smí. Když Kia a Hyundai v reklamách na své vozy (i v technickém popisu) nadsazují výkon motoru až o deset procent, lze je chytit za flígr a napařit jim pokutu. Na některých trzích nesmíte vést přímou srovnávací reklamu, jinde nesmíte vyzývat reci pienty k nezákonnému jednání a podobně.

Co slogan, to fake news

To všechno však je přešlapování docela daleko od horké kaše. Rolexky z vás neudělají tenistu a becherovka nesbližuje o nic lépe než technický líh. Svoji banku můžete mít rádi jen v případě, že v ní máte hodně peněz, nebo když jste úchyl. A tak dále – co slogan, to fake news.

Člověk však je velmi přizpůsobivý tvor. Dávno jsme pochopili, že reklama jako odvětví je jedna lež za druhou. (Ano, existuje třeba osvětová reklama a možná i v komerční reklamě také najdete sem tam výjimku – ale asi tak podobně, jako najdete slušného člověka u SS: nic to nemění na zločinecké povaze té organizace.)

Naučili jsme se to tolerovat; a co víc, bereme to jako běžnou součást svého života. Nejdražší čas světové televizní reklamy, poločasová přestávka Super Bowlu, závěrečného utkání americké NFL, přitahuje každoročně spoustu samozvaných arbitrů, kteří hodnotí, jestli ve spotu X byl pejsek dost roztomilý a jestli ve spotu Y nemělo světlo na hamburgeru mít jiný úhel.

Profesionálové přes reklamu mají své experty a citují je ve vlastních lesklých časopisech. V Cannes se každoročně vyhlašují nejlepší reklamní díla a tvůrci roku. Nikde ani zmínka o tom, že je řeč o obchodnících se lží. Rozumí se to jaksi samo sebou – a nikomu to nevadí. (Kromě toho ta branže mnoho z nás živí či živila, jako například – mírně pikantně – autora těchto řádek.)

I stalo se, že jsme si vypěstovali svého druhu imunitu. Ne v tom smyslu, že bychom lépe než naši předkové poznali pravdivé tvrzení od lživého. Je to imunita v tom smyslu, že nás nešokuje ani lež jako věž. Vnímáme ji jako kolorit. Můžeme skutečně vyčítat Donaldu Trumpovi, že toho dokázal využít?

Festival na Capitol Hillu

Touha po úspěchu však je bezmála věčná a reklamní lživost známe nejméně od, řekněme, devatenáctého století. Hledámeli tedy, co fenomén Trump mohlo spustit v plné parádě, nacházíme přesně algoritmy sociálních sítí. Facebook ani Twitter z nikoho neudělá dobrého nebo špatného člověka; ale jejich schopnost objevit v člověku veškerou zlobu, jíž je schopen, je nepochybná.

Facebook vznikl o pouhých dvanáct let dříve, než se Trump stal prezidentem. Vezmeme-li v potaz, že stádo uživatelů Zuckerbergova vynálezu potřebovalo chvíli patřičně bujet, a jeho algoritmus na vývoj, aby byl co nejúčinnější, časově by to docela sedělo.

Z tohoto zorného úhlu není vznik fenoménu Trump nijak překvapivý. Pokud glorifikujeme vítěze za každou cenu, tleskáme lhářům při předávání lvů v Palais des Festivals et des Congres a poklepáváme na rameno těm, kteří se živí rozdmýcháváním naší vlastní zloby, divíme se doopravdy, že jsme skončili na Capitol Hillu festivalem nenávisti a lži?

Pokud někomu to sousloví připadá jako zrcadlový odraz jistého vysmívaného sloganu české politické scény, má pravdu. Trump také praktikuje politiku jako umění nemožného; jen trochu po svém. Tak, jak mu velí doba.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Testování ve školách je vládní trapas
  • Čím se liší konzervativec od liberála?
Objednat nyní