Esej: Tak se kriket nehraje

Vášně brzy utichnou, ale dnes má ještě spousta lidí za to, že nedávno skončené mistrovství Evropy ve fotbale bylo tím nejhorším vůbec. Vlastně není divu. Celé bylo jakoby šité na míru Angličanům, ti se navíc do finále dostali díky vymyšlené penaltě, jejich fanoušci se chovali jako zvěř – bučeli při cizích hymnách, rvali se, oslňovali soupeřova brankáře laserem… Výsledkem bylo, že kdejaký anglofil fandil raději italským „simulantům“ než anglickým „darebákům“ a jejich prohru ve finále si náramně užil.

Zkusme se ale na věci podívat v klidu. Nespravedlnost je druhé jméno sportu, sportovních skandálů už svět zažil spoustu a Anglii se rozhodně nevyhýbaly. Přibližme si některé z nich a možná nakonec zjistíme, že to, co se dělo v Londýně, vlastně nestojí za řeč, a navíc je – vzhledem k britské historii – docela pochopitelné, proč ze sebe dělají kvůli sportu šašky zrovna Angličané, a ne někdo jiný.

Anglická hra do těla

Angličané měli prsty hned v prvním opravdu velkém mezinárodním sportovním skandálu. Stalo se tak na přelomu let 1932 a 1933, kdy anglický kriketový tým odjel do Austrálie na tradiční turné nazývané „The Ashes“. Minulou sérii vyhráli díky fenomenálnímu pálkaři Donaldu Bradmanovi Australané a Angličané věděli, že ho musejí eliminovat. Jejich kapitán – absolvent Oxfordu – Douglas Jardine proto přišel s novou, ne úplně férovou, taktikou. V kriketu se dodnes nazývá „bodyline“, což se dá nejlépe přeložit jako „házet do těla“ a přesně totéž to také znamená: mužstvo, které nadhazuje, počítá s tím, že pálkař – aby ochránil svou tělesnou schránku – míček zbrkle odpálí a oni ho pak snadno chytí.