Francouzi se obávají, že jejich země upadá. Na vině jsou nepřiměřené představy o vlastních schopnostech, covid i americký intelektuální import.
Napoleonův hrob pod pařížskou Invalidovnou je záměrně situován tak, aby se návštěvník musel vojevůdci a císaři poklonit, chce-li hrob při příchodu spatřit. Ne každému se do toho chce. Poslední dvojnásobně zvolený francouzský prezident Jacques Chirac Napoleona nesnášel, Nicolas Sarkozy si od něho udržoval odstup a François Hollande se vyhýbal samotnému Bonapartovu jménu. Až jejich současný nástupce Emmanuel Macron se letos vydal – u pěkné příležitosti dvoustého výročí císařovy smrti – pohovořit si s patrně nejdůležitějším mužem novodobé evropské historie „tváří v tvář, se vším všudy, se světlem i stíny“, jak to sám popsal.
Učinil tak ve chvíli, kdy není nejlépe ani jemu, ani Francii a nakonec ani Napoleonovi. Francouzi se nemohou shodnout na tom, jak o Bonapartovi smýšlet, protože jim není jasné, jak mají smýšlet o sobě samých. Macron, na něhož tlačí přízrak voleb, do nichž zbývá jediný rok, zase neví, jak by se měl s Napoleonovým odkazem vyrovnat, aby mu to u voličů neuškodilo.
Ústupek tady, ústupek tam
Našel řešení: u vládcovy hrobky se na rozdíl od svých předchůdců zastavil a řekl, že „Napoleon je součástí nás, protože dodnes tahá za množství nitek naší představivosti“. Zároveň ho však kritizoval za věci, na které by před pár lety nikdo nevzpomněl, například za znovuzavedení otroctví ve francouzských koloniích v roce 1802. To byla až dosud doména radikální levice.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot