Esej: Motýl Emmanuel

Francouzi se obávají, že jejich země upadá. Na vině jsou nepřiměřené představy o vlastních schopnostech, covid i americký intelektuální import.

Esej: Motýl Emmanuel
ilustrace Vojtěch Velický

Napoleonův hrob pod pařížskou Invalidovnou je záměrně situován tak, aby se návštěvník musel vojevůdci a císaři poklonit, chce-li hrob při příchodu spatřit. Ne každému se do toho chce. Poslední dvojnásobně zvolený francouzský prezident Jacques Chirac Napoleona nesnášel, Nicolas Sarkozy si od něho udržoval odstup a François Hollande se vyhýbal samotnému Bonapartovu jménu. Až jejich současný nástupce Emmanuel Macron se letos vydal – u pěkné příležitosti dvoustého výročí císařovy smrti – pohovořit si s patrně nejdůležitějším mužem novodobé evropské historie „tváří v tvář, se vším všudy, se světlem i stíny“, jak to sám popsal.

Učinil tak ve chvíli, kdy není nejlépe ani jemu, ani Francii a nakonec ani Napoleonovi. Francouzi se nemohou shodnout na tom, jak o Bonapartovi smýšlet, protože jim není jasné, jak mají smýšlet o sobě samých. Macron, na něhož tlačí přízrak voleb, do nichž zbývá jediný rok, zase neví, jak by se měl s Napoleonovým odkazem vyrovnat, aby mu to u voličů neuškodilo.

Ústupek tady, ústupek tam

Našel řešení: u vládcovy hrobky se na rozdíl od svých předchůdců zastavil a řekl, že „Napoleon je součástí nás, protože dodnes tahá za množství nitek naší představivosti“. Zároveň ho však kritizoval za věci, na které by před pár lety nikdo nevzpomněl, například za znovuzavedení otroctví ve francouzských koloniích v roce 1802. To byla až dosud doména radikální levice.

Prezident Macron o měsíc dříve nechal spadnout čelist celému establishmentu, když oznámil, že zruší elitní úřednickou školu École Nationale d’Administration (ENA), která produkuje převážnou část francouzských politických špiček (včetně jeho samotného). Cílem zrušení školy – a jejího následného přejmenování na Ústav pro veřejnou službu (ISP) mělo být dosažení větší diverzity úřednictva, „protože výtah sociální mobility funguje hůře než před padesáti lety“.

V budovách nové elitní školy tedy bude v budoucnu díky Macronovu rozhodnutí vidět více černošských a arabských studentů, žen a zástupců všech sexuálních identit a preferencí, na kolik si jich vzpomenete. Na to, zda to sociální mobilitu rozhýbe a poměry v zemi vylepší, si rádi počkáme.

Ještě o měsíc dříve zaznamenala Francie neočekávaný politicko-právní veletoč. Pařížský správní soud rozhodl, že vláda nedělá dost zelenou politiku a ať to laskavě do dvou měsíců napraví. Shledal totiž, že škody na životním prostředí, k nimž v zemi dochází, jsou důsledkem liknavosti vlády při plnění vlastních ekologických plánů. To už je na hraně zelené diktatury v podobě, před jakou varují ekoskeptici.

Ta země zamířila během pár měsíců rezolutně doleva, řeknete si teď, ať už zděšeně, nebo s radostí. Jenže pokud příběh Francie, jež udávala po více než polovinu z posledních 250 let takt pokroku západní civilizace, je příběhem absurdních protikladů, v roce 2021 to platí dvojnásob.

Vojenské dopisy

Na začátku května měla celá vláda oči navrch hlavy. Nejprve šestého zveřejnil konzervativní časopis Valeurs actuelles na svém webu otevřený dopis, jejž podepsalo několik set současných i vysloužilých armádních důstojníků, z toho na dvacet generálů. Dopis si nebral servítky: odsoudil laxní přístup exekutivy k „nebezpečí, v němž se Francie nachází“; mluvil o hordách na předměstích a islamismu. „Bude-li toho třeba, armáda dokáže zjednat pořádek,“ napsali vojáci, což si lze obtížně vysvětlit jinak než jako hrozbu pučem.

Vláda nejprve řekla, že dopis je blábol. Stejně rychle jej však podpořila Marine Le Penová, šéfka protiimigrantské strany Národní sdružení, jež pro Macrona nejspíš představuje největší volební konkurenci. A o tři dny později se objevil dopis další, v němž zhruba totéž – včetně věty o roli armády při zjednávání pořádku – napsali vojáci aktivní.

Aby toho nebylo málo, o několik dnů později vydal ústav IFOP průzkum veřejného mínění, podle něhož obsah dopisů podporuje 58 procent Francouzů a 74 procent s ním souhlasí alespoň částečně. Macron zareagoval, jak musel: řekl, že chápe znepokojení všech zúčastněných. V následujících dnech jeho partaj La République En Marche vyřadila muslimskou kandidátku v komunálních volbách kvůli tomu, že se na plakátu nechala vyfotografovat v hidžábu. Macronovi lidé mluví o dodržování zákona a o oddělení státu a náboženství, jejich levicoví odpůrci křičí „rasismus!“ a analytici mají za to, že je to úlitba nacionalistům.

Byla to ukázka toho, jak málo má prezident situaci pod kontrolou. Na kontě má debakl s článkem 24 bezpečnostního zákona, jenž měl zakázat fotografovat či filmovat policisty ve službě. Parlament zákon schválil, ale když proti němu propukly demonstrace, vláda jej zase stáhla (nebo se o to alespoň snaží – nejeden ústavní právník si láme hlavu, jak může exekutiva „odschválit“ zákon již jednou parlamentem posvěcený).

Elegantní, ale nepevný

K tomu je třeba přičíst nevoli, již Macron sklidil za prosazení zákona proti islamistickému separatismu. Teherán, Rijád i Washington svorně tvrdí (komu se to povede?), že je nespravedlivý, rasistický, imperialistický a vůbec zlý. A samozřejmě je tu lokální evergreen – penzijní reforma, jíž se Francouzi zuby nehty již po generace brání s Marseillaisou na rtech.

Přihoďme k tomu ještě třeba spor o výstavbu mešity ve Štrasburku (3,7 milionu eur na ni dalo město). Nebo fakt, že Michel Barnier, donedávna vyjednavač EU o brexitu, de facto oznámil prezidentskou kandidaturu a uvedl se požadavkem několikaletého neprodyšného moratoria na veškerou imigraci.

Kromě prudkého obratu vlevo tak Francie prodělává stejně prudký obrat vpravo – a to souběžně. O Macronovi se tak při nejlepší vůli nedá říci, že by byl tváří v tvář takové fyzikální absurditě v ofenzivě. Působí trochu jako jeho pohádkový motýlí jmenovec: elegantní, ale nepevný. Podle dobrého francouzského zvyku ustupuje jedněm i druhým. Jestli by však někdo na jeho místě v sevření žlutých vest a Marine Le Penové (oba extrémy paradoxně berou peníze z Ruska) mohl mít lepší vyhlídky, je druhá věc.

Jestliže ve Francii přibývá těch, kdo se shodnou na tom, že „takhle už to dál nejde“, ale také pouze a právě na tom, není to úplně neobvyklé. Spojené státy, Británie, Itálie – všechno ekonomiky G7 – jsou na tom podobně, o méně vyspělých zemích nemluvě. Francouzi roku 2021 však pociťují dvojitou zátěž navíc. V ní může být klíč k prudkosti, s níž se otřásá jejich veřejný život, zdaleka nejen ten politický.

O první z nich mluvil Jérôme Fourquet, šéf zmíněného ústavu IFOP, s deníky Le Figaro a The New York Times – a jmenoval covid-19, nebo spíš mizernou reakci francouzského zdravotnického systému při střetu s pandemií, kterou odneslo životy 108 tisíc lidí. Pan Fourquet zjevně nežije v Česku, jehož třicet tisíc mrtvých je při přepočtu na počet obyvatel daleko vyšší číslo.

Děs, zmatek a nedůvěra

Jenže v tom právě je ten vtip. Francouzi se podle Fourqueta nechtějí srovnávat s východní Evropou ani třeba s Itálií, nýbrž s Německem, s nímž se tradičně měří ve všem (a jež stejně tradičně funguje). A ještě v prvních měsících loňského roku žila většina Francouzů v přesvědčení, že jejich zdravotnictví patří k nejlepším na světě.

Virus je měl rychle z omylu vyvést. Francouzi neměli roušky, testy ani ventilátory a neviditelný nepřítel, jak o nákaze mluvil Macron, byl vždy o krok napřed. „Když virus řádil v Itálii, byli jsme v klidu, protože jsme měli za to, že si s ním hravě poradíme,“ řekl Fourquet, „ale když na to došlo, zjistili jsme, že naše zdravotnictví je dezorganizované a nevybavené.“ Jedním z důsledků je, že Francouzi jsou dnes, kdy se jejich ekonomika zvolna sbírá, co do budoucích vyhlídek velmi pesimističtí, téměř nejvíc z celé Evropské unie. Nejenže zpackané protipandemické tažení jejich zemi ubralo na mezinárodní prestiži; co víc, Francie dopadla o hodně hůř než právě Německo. Vezmeme-li za bernou minci hrubé měřítko počtu mrtvých na milion obyvatel, zemřelo Francouzů téměř třikrát víc než Němců.

Fourquet to přirovnává k šoku, který země utrpěla v roce 1940, když její armáda – jež opět měla pověst špičkové organizace – dokázala Hitlerovi vzdorovat jen pár kratičkých týdnů. „Vzniklo klima děsu, zmatku a nedůvěry,“ cituje Fourquet knihu válečného historika Marka Blocha, jenž nacistickou okupaci zažil a stihl ještě napsat knihu Podivná porážka, než ho zastřelilo gestapo. „Francouzská armáda a celý stát nebyly schopny uvažovat v kontextu nové války,“ píše Bloch, „německé vítězství proto bylo především vítězstvím intelektuálním.“

Ohlasy Blochova zklamání je slyšet i dnes. „Zjistili jsme, že nejsme vyspělou zemí,“ řekl newyorským Timesům Philippe Juvin, šéf pohotovosti v pařížské Nemocnici Georgese Pompidoua (a zároveň starosta třicetitisícového města La Garenne-Colombes kousek západně od Paříže). „Chtěli jsme své slabiny ignorovat a vymstilo se nám to.“ Tak lze hodnotit obě události, jež od sebe dělí osmdesát let.

Nebezpečný dovoz

V takové době se může snadno stát, že optimismus, jejž Macronova osobnost vyzařuje, nepůjde v politickém smyslu dobře na odbyt. Naopak škarohlídům všeho druhu, a že jich není málo, se daří. A zdaleka nejde jen o nespokojené generály.

Stejnou hrozbou pro Francii jsou „určité teorie na poli společenských věd, které jsou dováženy ze Spojených států“, řekl v únoru Macron (jenž sám mnohdy působí jako anglosaský import). Týž prezident, jenž z důvodu nedostatku černochů a Arabů zrušil jednu z nejlepších škol v zemi, najednou začal vinit univerzity z „etnicizace sociálních otázek“, což „láme republiku vedví“. (Levicoví komentátoři v tom vidí kalkul – Macron pochopil, že ve volbách bude zranitelný spíš zprava než zleva, a láká voliče Le Penové.)

Jeho názor však není osamocen. „Máme před sebou bitvu, kterou musíme vést proti intelektuálnímu vzorci zavedenému na amerických univerzitách,“ nechal se vzápětí slyšet ministr školství Jean-Michel Blanquer.

Oním intelektuálním vzorcem měl na mysli ostře negativní politiku progresivní levice, jež sází vše na totožnost jednotlivce. To jde přímo proti francouzskému způsobu vnímání věci: rasa, pohlaví či minulost – nic z toho nerozhoduje. Co platí, je společná kultura a základní rámec práv a svobod (v podstatě ten, který zavedl onen sporný Napoleon).

Kulturní války

Jenže mladá generace zhusta americký model vítá. Od podzimu nový šéf Pařížské opery Alexander Neef (shodou okolností Němec) na přelomu roku prohlásil, že chce diverzifikovat kolektiv svých podřízených a zakázat bělošským hercům hrát černošské postavy v kostýmu, jehož součástí je černá obličejová maska. Leckdo si může myslet, že pan Neef je ukázkovým bojovníkem za společenskou spravedlnost, nebo že naopak promarnil dobrou příležitost mlčet, jak by řekl Jacques Chirac.

Kritika, jež se poté snesla na Neefovu hlavu, vytvořila nepravděpodobné spojence. Od Marine Le Penové se protest plus minus dal očekávat – ale podobně nekompromisně se proti němu postavil i levicový deník Le Monde, tentokrát právě kvůli importu amerických hodnot. Jako by kulturní války nebyly dost za vlasy přitažené samy o sobě, ve Francii mají navíc vlastenecký podtext; to bývá málokdy prospěšné.

Jiní vidí Macronův postoj jako „známku malé, vyděšené republiky, která je na ústupu, ale která stále věří ve svoje univerzální poslání a viníky svého úpadku musí hledat jinde“, řekl listu Le Monde François Cusset, expert z univerzity v Nanterre na pařížské periferii.

Odhadovat výsledky kulturních válek je nevděčné. Jediná jistota, která z nich plyne, je, že vítězi – bude-li jaký – připadne krajina spálená k nepoznání. A země, jež má problém strávit nejen to, že je „bad in covid“, nýbrž i odkaz vlastního – mnohdy neurvalého, krutého a omylného – hrdiny z největších, je takovým válkám snadno vydaná napospas.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní