Esej: Mafie, nebo fašismus?

Proč si Italové neumějí vládnout, když jinak dělají (skoro) všechno lépe než my ostatní? Odpověď nevěstí Západu nic dobrého.

Esej: Mafie, nebo fašismus?
ilustrace Vojtěch Velický

Kdo v posledních dvaceti letech jakkoli zběžně zahlédl ekonomické zpravodajství, dobře ví, že Itálie je země na pokraji sil. Vlády všech barev zemi zadlužily, až to hezké není; banky se jim rozpadají pod rukama; o jejich dluhopisy byste si kolo neopřeli; pracovní trh je nacpaný mladými lidmi bez práce a tak dále.

Dvě pravdy

Politika také stojí za to: největším úspěchem každé vlády je, že je vůbec sestavena. Itálie si neumí ohlídat vlastní hranice; neví, jestli chce, nebo nechce dál platit společnou evropskou měnou; když přijde koronavirus, klekne celé tamní zdravotnictví. Ta země, to jsou exkomunisté a populisté, korupce a mafiáni, hochštapleři a podvodníci. Když hrají fotbal, jen brání, a přitom faulují a simulují. Nevyvážejí odpadky; jejich památky, znehodnocené holubím trusem, neodvolatelně chátrají. Na jednom konci se celé město sesouvá do moře, na druhém konci padají lidem na hlavu dálniční mosty. Otřesné poměry, řeknete si – a budete mít pravdu.

Kdo však Itálii navštíví, aniž by se nechal zpravodajstvím předem naočkovat, uvidí tutéž pravdu v docela jiném světle. Velké dějiny – tedy události, které dávají vzniknout novinovým titulkům – jsou k Italům natolik nemilosrdné, že jen obtížně chápeme, že jejich dějiny malé, každodenní, obnášejí i spousty radosti. Asi nikoho nepřekvapí, že se v Itálii dobře jí – ale v tom je ten vtip. Úkolem jídla není překvapovat a dělat novinové titulky, nýbrž nasytit a dělat radost. Angličané, tradičně proslulí kuchyní sporou, se pragmaticky soustředí na první funkci; Italové milují tu druhou.

Co víc, nepotřebují k tomu žádnou haute cuisine; jejich nejpůsobivější jídla jsou jídla chudých. Rajče je rajče, ať děláte, co děláte; ale když dojíte to italské, máte za sebou chvíli čiré radosti. Dojezte jeho tuzemského bratrance a většinou si oddechnete, že nemáte další.

A tak to jde dál. Ano, měli v Itálii šerednou korona epidemii, a když bylo nejhůř, zpívali na sebe z balkonů. My teď máme prakticky totéž, pročež jsme si zpěv naopak zakázali.

Průšvihy nešetří žádný život. Lze si však představit, že oněch mezer mezi průšvihy, jimž říkáme každodenní rutina, si Italové v důsledku výhry v zeměpisné loterii užívají s větším gustem? Že sotva ještě důstojná existence jihoitalského nádeníka je protkána radostí plnokrevnější, než jakou zažívá stejně chudý Chomutovan? Že prašivý život lze s italským rajčetem milovat snadněji než bez něho?

Campari, Ferrari...

Ale kdyby jen to. Vezměte následujících pět vět. „Ačkoli rádio hlásilo déšť, od samého rána pálilo slunce. V bance mi poradili, abych z lázní okamžitě odjel a spojil se se svou právní kanceláří. Zavolal jsem tedy do města, rychle se převlékl z pohodlných džín do jednoduchého obleku se sakem bez klop. Opustil jsem milý renesanční dům s výhledem na kostel, sedl do svého sportovního vozu a za dvě hodiny byl na místě. Objednal jsem si malou, silnou kávu a dvojité campari, nahlédl do novin a zaposlouchal se do instrumentální verze jakési operní árie, kterou přehrával tamní klavírista.“

To máme patnáct zmíněných všudypřítomných věcí, jejichž vznik či objev zařídili obyvatelé Apeninského poloostrova. (Nevěříte-li, pak lázně a právo v dnešní podobě jsou produktem starověkého Říma, pro uznání oběhu Země kolem Slunce udělal nejvíce Giordano Bruno, rádio vymyslel markýz Marconi a telefon Antonio Meucci, jen se neobtěžoval s patentováním. Džíny pocházejí z Janova a jednoduchý pánský oblek od Armaniho a spol., první noviny světa vyšly v Benátkách a první opera zazněla ve Florencii, ačkoli ještě bez klavíru, jejž si nechala až později sestrojit rodina Medicejovů; titíž Medicejové, kteří tou dobou také vymysleli první banku. Renesance, campari a espreso jsou jasné; ani Ferrari, Maserati a Lamborghini žádný komentář nepotřebují. A vyslanec Boží, když jsme u toho, sídlí rovnou v srdci Říma.) A to je z řečeného bohatství ducha jen zlomek, do kterého se nevešli třeba Marco Polo, Leonardo s Michelangelem, nejstarší univerzita planety ani Dante Alighieri, natož nějaký šerosvit či neorealismus.

Omluva patří všem, kteří si to všechno pamatují ze střední školy. Výčet italských úspěchů zde však není pouhým připomenutím, že západní způsob života vděčí za mnohé ze své dnešní podoby právě Apeninskému poloostrovu. Má pomoci ukázat na vzorec, jenž vznik takové kultury umožnil, pomohl ji rozšířit do zbytku světa – a pak přivodil i její konec.

Při zběžném pohledu můžeme nad relativním ústupem Itálie z civilizačního vrcholu pokrčit rameny. Všechna místa starověkého rozkvětu jsou dnes stínem sebe sama, od Kartága přes Athény po Alexandrii a Mezopotámii. Proti všem těmto civilizacím se nakonec obrátil snadný přístup k bohatství (díky příznivým zemědělským podmínkám i mezinárodnímu obchodu), podobně jako to ve 20. století podstatně rychleji a zhoubněji dokázala ropná kletba. Osud starého Říma v tomto smyslu není nijak výjimečný.

Stejně tak není obzvlášť pozoruhodný fakt, že prosperující země po změně vnějších podmínek rychle zchudne, jako se to přihodilo postrenesanční Itálii. Výjimečná naopak je houževnatost systému, jenž její ekonomický a kulturní sešup ovládá. Tím systémem je model organizace veřejného života, pro nějž se vžil výraz mafie. A ta špatná zpráva je, že se šíří po (nejen) západním světě stejně nevyhnutelně jako pizzerie.

Když domácí není doma

Klíčem ke všemu byla individuální bezpečnost. V době vrcholné renesance, kdy vznikaly mnohé z výše zmíněných italských úžasností, prakticky neexistovala dnešní ekonomická propast mezi papežskými državami plus minus od Neapole na sever a Sicilským královstvím, jak se tehdy říkalo dnešní Sicílii plus italské pevnině až právě těsně nad Neapol (takže, když jste chtěli oba kusy země od sebe odlišit, říkali jste „Sicílie na této či na druhé straně od města Faro“).

Naopak existovaly různé územní choutky byzantské, španělské, francouzské a rakouské – ti všichni se o nadvládu nad dnešním italským jihem přetahovali, až nakonec uspěli španělští Aragonové. Vyhráli a rozdali půdu svým šlechticům; ti se tam mnohdy vůbec neukázali, jen očekávali příjem. Španělská vrchnost vládla podle osvědčeného hesla divide et impera; šikovně za tím účelem štvali Neapolitány proti ostrovním Sicilanům; dali tak vzniknout rivalitě, která v tomu kusu země panuje dodnes.

Výsledkem byl holubník, v němž vládli bandité. Fyzická nepřítomnost vládců i vlastníků půdy pomohla vytvořit prostředí, v němž nebylo radno věřit nikomu kromě lidí, které jste osobně znali, obvykle vlastní rodině. „Sicilané neměli možnost spoléhat na spravedlivost a účinnost jakékoli zákonné ochrany,“ napsal už v roce 1876 Leopoldo Franchetti, občansky smýšlející toskánský podnikatel, který mocenskou strukturu jihu Itálie jako první zmapoval. Systém rodinných klanů ovládajících přesně vymezená území, který fungoval do 20. století (a v omezené míře funguje dodnes), byl na světě.

Klanová mocenská struktura samozřejmě není výsadou Italů. Země, které se jí řídí, podle toho obvykle vypadají, namátkou veškerá Arábie nebo Afghánistán. Shoda okolností však napomohla tomu, že Italové ji lépe než kdo jiný zakonzervovali.

Mor a průmysl

První z těchto okolností byl mor. Od poloviny 16. do konce 17. století zdecimoval obyvatelstvo a s ním i ekonomiku celé dnešní Itálie. Milánská produkce hedvábných záclon se propadla jen v letech 1620 až 1640 o 80 procent; ceny domů poklesly o 35 procent; z prosperujících benátských textilek přežila sotva polovina, napsal ekonomický historik Guido Alfani ve svém epidemiologickém zdůvodnění italského ekonomického marasmu v European Review of Economic History.

Druhou takovou okolností byl počátek průmyslového rozvoje, Tato vlna s sebou později vynesla vzhůru sever Itálie, ale konzervativnějšího jihu se netkla. Tím vznikla zapeklitá situace, píše Diego Gambetta, sociolog z Oxfordské univerzity a uznávaná autorita přes veškeré mafiánství v knize Sicilská mafie: Byznys soukromé ochrany z roku 2000.

V prostředí, kde má soukromý zájem zcela navrch nad zájmem veřejným, existují podle Gambetty zhruba tři možnosti individuální volby. První z nich je nejpravděpodobnější v situaci, za níž je silně omezena sociální mobilita: prostě diktát přijmete, protože jste tak chudí, že vám nic jiného nezbývá. To mívá za následek setrvání v pekelné chudobě; takové poměry se mnoho neliší od poměrů nevolnických. Historie krutě chudého jihoitalského venkova toho budiž důkazem.

Druhou možností je, že nějaká možnost sociální mobility existuje – a dotyčný klan si pak tvrdě hájí své monopolní postavení, protože právě ono je klíčem k jeho úspěchu. Proto je na jihu Itálie plus minus klid, kdežto v Americe se exportovaní italští mafiáni mezi sebou mydlili jako žito. „V Harlemu berou černoši padesát procent z každé sázky a smějí se nám,“ stěžuje si na obtížnost udržování monopolu Santino Corleone v Kmotrovi (jehož autor Mario Puzo s mladým Gambettou knihu důkladně konzultoval), ještě než jej konkurenční klan rozstřílí na kousky.

Corleone, nebo Barzini?

Co s tím má dělat jednotlivec? Buď jde „dělat do násilí“, vstoupí do „industria della violenza“ a pracuje pro Corleona nebo Barziniho. Nebo se sebere a odejde – což také mnoho Italů udělalo, když jich v letech 1860 až 1914 odešlo jen do USA na čtyři miliony, což je zřejmě nejpočetnější etnická migrační vlna novodobé historie.

Tady vzniká avizované zacyklení. Lidé, kteří se nechtějí smířit se idiosynkratickou vládou Dona Corleona a spol., prostě odejdou. Ostatní – ať už proto, že nemohou jinak, nebo proto, že z toho čují vlastní prospěch – se stanou součástí systému. A protože tento systém si zároveň na prvním místě cení loajality, je jakýkoli pokus rozložit jej dvojnásob obtížný.

Tak se to přihodilo i po roce 1861, kdy se celý poloostrov dočkal sjednocení pod italskou vlajkou. (Legenda o hrdinovi-sjednotiteli Garibaldim vděčí za svoji rozšířenost především dobrému PR – na jihu o sjednocení nestálo více než pět procent obyvatelstva, píše Gambetta.) Opakovalo se totéž, co se přihodilo Aragonům a později Bourbonům: jih země byl příliš daleko a centrální moc fungovala zhusta jen na papíře.

Lekce, která z toho plyne, je nepěkná: jediný, kdo dokázal sicilské mafiány jakž takž zvládnout, byl Mussolini. Bylo to za cenu, kterou Italové sami považují za příliš vysokou. V Itálii panuje konsenzus, že mafie je lepší než fašismus, píše Gambetta dnes; ve 20. letech to tak jasné nebylo.

Jako Portugalsko

Výsledek je zjevný. Pročteme-li si nyní namátkový výčet italských úspěchů, vidíme, že drtivou většinou pocházejí z dob, kdy izolovaný, klanový mocenský model byl nejúčinnějším způsobem kumulace finančních i lidských zdrojů.

Ona struktura se později přežila a vyšuměla do ztracena – ale v Itálii, snad právě proto, že přinášela takové úspěchy, odumírá podstatně pomaleji. A mnoho dalších je buď produktem individuálního génia (Marconi), nebo spolupráce malého týmu lidí (tiramisu). Institucionalizovaná spolupráce, jakou vyžaduje třeba průmysl, je v Itálii doma podstatně méně než v Německu nebo Francii. I to je dědictví mafie.

Čísla to nepřímo potvrzují: v roce 2019 měla průměrná malá firma v Evropské unii 7,5 zaměstnance, kdežto v Itálii jen 3,6 zaměstnance. Tamní šedá ekonomika čítá 12 až 13 procent HDP, což je plus minus ekvivalent HDP celého Portugalska, píše Bloomberg.

Italové v tom však nejsou tak sami, jak by se mohlo zdát. „Dnes jít do organizovaného zločinu by byla hloupost. Na co porušovat zákony, když si je můžete napsat? Všechno, co jsme dělali my, dělají dnešní korporace legálně,“ řekl novinářům před smrtí Meyer Lansky, prvoligový mafián (netypicky polsko-běloruského původu) a účetní proslulého bosse Luckyho Luciana.

Dvěma hlavními podmínkami vzniku mafiánsky řízené ekonomiky je nejistota před zákonem a stav, za něhož vzniká jen málo vítězů. To jsou shodou okolností dvě hlavní charakteristiky veškerého technologického byznysu. Všichni pracujeme, jak chtějí Don Marco Montezucchero a Godfreddo Bezossi; nebo můžeme zvolit vnitřní emigraci a ignorovat je. Jedinou alternativou, mnohdy pro leckoho lákavou, je fašismus. A ani ta rajčata nestojí za nic.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Holding do nepohody
  • Ať učí, kdo umí
Objednat nyní