Esej: Hej, Slované!

V 19. století se zdál svět jasný a srozumitelný. Nacionalismus byl ušlechtilou vášní a obrozenečtí historici vykopali mezi Slovany a Germány hluboký příkop. „Otec národa“ František Palacký o Germánech tvrdil, že „meč jim vládu zjednal, meč jim vzal ji zase“, a když jejich panství ve střední Evropě podkopali Attilovi Hunové, vystřídali je mírumilovní Slované: „Byliť národ pokojný, pilný, dobrosrdečný a neošemetný; hostinnosti šetřívali až přes míru; k zajatým a cizincům vlídněji se mívali.“ Samozřejmě i oni měli dle Palackého jisté drobné charakterové vady – například svéhlavost a nesvornost –, ale v jádru šlo o správné chlapíky.

Slovy jako „lidé krotcí, pokoje milovní“ nešetřil ani autor ve své době vlivných Slovanských starožitností Pavel Josef Šafařík, naopak německý historik Karl Penka z Mohelnice řadil Slovany mezi tmavé krátkolebé národy ugrofinského původu odněkud ze Skýtie, kteří se od dlouholebých germánských Árijců lišili nejen tělesně, ale také duševními vlastnostmi. Slovo „Čech“ odvozoval s pomstychtivou kreativitou od perského „Šaka“, kterým prý první Árijci označovali tmavé kočovníky z pustin, čímž prý měli na mysli barvu kůže i jejich černočerný, proradný charakter.

Esej: Civilizace stará, zlá a ošklivá

Před 500 lety se v Evropě zrodil ušlechtilý divoch. Vždy šlo jen o romantický mýtus, na jehož budování se podílel Rousseau i Karel May. Dodnes ovlivňuje naše vnímání světa.

Před 500 lety se v Evropě zrodil ušlechtilý divoch. Vždy šlo jen o romantický mýtus, na jehož budování se podílel Rousseau i Karel May. Dodnes ovlivňuje naše vnímání světa.