Esej: Civilizace stará, zlá a ošklivá

Před 500 lety se v Evropě zrodil ušlechtilý divoch. Vždy šlo jen o romantický mýtus, na jehož budování se podílel Rousseau i Karel May. Dodnes ovlivňuje naše vnímání světa.

Esej: Civilizace stará, zlá a ošklivá
ilustrace Vojtěch Velický

V listopadu a prosinci 1835 připluly k Chathamským ostrovům dvě skupiny novozélandských Maorů vyzbrojených kyji, sekyrami a mušketami. Nájezdníci poté podle knihy Jareda Diamonda Osudy lidských společností procházeli osadami místních „Moriorů a všude oznamovali, že Moriorové jsou od té chvíle jejich otroky; kdo s tím nesouhlasil, toho Maorové zabili“.

Moriorové byli zřejmě jednou z mála skutečně mírumilovných komunit v dějinách lidstva. Kolem roku 1500 osídlili z Nového Zélandu Chathamské ostrovy a dokonale se přizpůsobili tamnímu na zdroje chudému ekosystému. Místo zemědělců se z nich stali lovci-sběrači a svou společnost svázali striktními pravidly, která preferovala vyjednávání a ritualizovaný boj před krvavými střety.

Nájezdu svých nejbližších příbuzných Maorů, od kterého letos uplynulo právě 185 let, proto Moriorové nečelili se zbraní v ruce, byť jich bylo dvakrát více. Rada starších místo toho rozhodla, že kolonizátorům nabídne přátelství a podíl na bohatství země. Jenže Maorové na nic nečekali a začali vraždit. Během pár dní zabili stovky Moriorů, mnoho z nich uvařili a snědli a ze zbylých nadělali otroky. „Začali nás zabíjet jako ovce (...) objevovali nás v úkrytech a zabíjeli – muže, ženy a děti,“ vzpomínal na genocidu jeden z přeživších. Dobyvatelé na tom ovšem neviděli nic špatného: „Zmocnili jsme se území a majetku (...) Nikdo neunikl. Někteří se nám snažili utéct, ty jsme zabili a zabili jsme i další – ale co na tom? Shodovalo se to s naším obyčejem.“ 

Další vraždění, kanibalismus, otroctví a zákaz svateb vedly poté k faktickému vymření národa Moriorů. Roku 1862 jich z původních 1600 přežívalo 101 a roku 1933 zemřel poslední „čistokrevný“ Morior – Tame Horomona Rehe.

Od Kolumba ke Karlu Mayovi

Mýtus o „ušlechtilém divochovi“, tedy o prvobytném člověku, který není zkažen civilizací a vyznačuje se přirozeným soucitem, dobrotou a spravedlností, se v Evropě objevil krátce po Kolumbově americké plavbě. Výše popsaná kanibalská historie dokonale ilustruje, proč jde – a vždy šlo – jen o krásný mýtus. „Divoši“ i „civilizovaní lidé“ zkrátka občas dělají velmi ušlechtilé (mírumilovný postoj Moriorů) a jindy velmi neušlechtilé (konzumaci cizího národa lze sotva popsat jinými slovy) skutky a nějaká generalizace není na místě.

Antropologové ve skutečnosti zjistili, že většina lidských společenství žijících v prvobytných poměrech se nachází ve stavu blížícímu se permanentní válce a násilná smrt je mezi jejich členy mnohem častější než mezi Evropany 20. století, a to nehledě na hrůzy obou světových válek.

Nehledě na realitu mýtus hluboce zakořenil v evropském myšlení – filozofickém i lidovém. Sotva se třeba někdy podaří zjistit, kolika milionům evropských chlapců a dívek ovlivnil – prostřednictvím četby knih Ernesta Thompsona Setona a Karla Maye – jejich vnímáni světa a cizích kultur. 

Nalezení ztraceného ráje

Přímým předchůdcem mýtu o ušlechtilém divochovi je středověký mýtus o existenci ztraceného ráje. Když florentský cestovatel Giovanni di Marignolli líčil v polovině 14. století své zážitky z Ceylonu, tvrdil, že navštívil horu, ze které by bylo – nebýt mraků – vidět ráj. Takto jej prý spatřil jen na okamžik, přesto „oslňoval jak plamen“ a místní lidé tvrdili, že lze občas zaslechnout šumění vod Edenu. Podobných popisů existuje ve starých rukopisech nepřeberné množství, a když španělští mořeplavci objevili Nový svět, nebylo už třeba pátrat po mytických Blažených ostrovech, protože ztracený ráj byl nalezen. 

Už Kolumbus tvrdil, že se ocitl na dosah ráje, a indiány popisoval (částečně asi proto, aby se zalíbil královskému španělskému páru) jako nejkrásnější, nejlepší a nejmírnější lidi na světě. Praktici a cynikové – Cortés a Pizzaro – začali brzy poté vyvracet velké indiánské říše, ovšem objevení Ameriky vzedmulo i jiné city. Misionář Bartolomé de Las Casas odmítal krutost conquistadorů, tvrdil, že indiány „stvořil Bůh bez špatnosti a zlé vůle“, jsou proto mírumilovní a poctiví a nemají v sobě „nic z hašteřivců, nevraživců, fňukalů a pomstychtivců“. Podobně to viděl italský teolog Peter Martyr a francouzský humanista Michel de Montaigne, mínil, že „slova jako lež, zrada, pokrytectví, lakota, závist, pomlouvání, omluva“ jsou mezi domorodci něčím neslýchaným, a litoval, že objevení Ameriky přišlo příliš pozdě a nemůže už beznadějně zkaženou Evropu spasit.

Hrůzy civilizace

Filozofický nátěr získal mýtus v polovině 18. století, kdy se ho zmocnil Jean-Jacques Rousseau. Na rozdíl od jiného filozofa Thomase Hobbese považoval lidi za přirozeně dobré, z čehož mu logicky vycházelo, že divoši žijící v „přirozeném stavu“ se od tohoto ideálu nestihli příliš vzdálit a za všechen marasmus okolního světa může zkažená civilizace.

Za její obzvláště škodlivý výdobytek považoval soukromé vlastnictví a za svůdce toho člověka, kterého poprvé napadlo ohradit si svůj majetek: „Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhal kůly, zasypal příkopy a zvolal na své druhy: Chraňte se poslouchat toho podvodníka.“ K ušlechtilému divošství se měli potřebu vyjádřit snad všichni francouzští osvícenci. Někteří došli k podobným závěrům jako Rousseau, kdežto jiní to s romantikou tolik nepřeháněli. Diderot realisticky mínil, že divoch může být dobrý i zlý a Voltaire se s Rousseauem vypořádal bonmotem, že podle jeho „názoru by měli lidé chodit znovu po čtyřech“.

V 19. století ušlechtilý divoch z veřejné debaty nadlouho zmizel a jeho vyznavači kupodivu nehráli – na rozdíl od církví – prakticky žádnou roli v abolicionistickém hnutí, které v Evropě prosazovalo zrušení otroctví. Zbyla tu však tradice romantické literatury, která – přes Chateaubriandovu Atalu a Cooperova Posledního Mohykána – dospěla k dílům Karla Maye a Ernesta Thompsona Setona.

Svitek březové kůry

Asi není náhoda, že Rousseau, Seton i May toho měli hodně společného. Všichni si prožili dost komplikované mládí – Rousseau přišel pár dní po narození o matku a Seton s Mayem měli složité vztahy se svými autoritativními otci. Všichni tři se také nedokázali vyrovnat s tuhou protestantskou výchovou, a Rousseau s Mayem od ní dokonce zběhli ke katolictví. Výsledkem byl útěk do říše romantické fantazie. 

Jejich cesta k ušlechtilému divochovi byla každopádně různá. Seton vyrůstal v Kanadě a určující pro něj byla setkání s živými indiány – především pohlavárem kmene Kríů Časkou. Své zkušenosti vtělil do knih (třeba Rolf zálesák či Dva divoši) a později kolem nich víceméně spontánně vyrostlo hnutí, jehož členové si říkali „Woodcraft Indians“. Dodnes trvající vliv na miliony evropských a amerických dětí ovšem Setonovi zprostředkovalo až (krátké) spojenectví se zakladatelem skautingu – Robertem Badenem-Powellem. Platí přitom, že – veterán búrské války – Baden-Powell dodal skautskému hnutí vojenskou disciplínu, kdežto Seton obstaral lásku k přírodě a romantismus.

Můj bílý bratr Adolf

Způsob, jakým se pro ušlechtilé divošství nadchl zlodějíček May, který za mřížemi strávil skoro sedm let života a do Ameriky se poprvé podíval až jako šedesátník, je tak trochu záhadou. Skutečným Američanům bývá sice z Mayových geografických reálií a zvolání typu „Pshaw!“, „Zounds!“ či „Thunder-storm!“ (otrocký překlad německého „Donnerwetter!“) zpravidla poněkud mdlo – a May je také ve Spojených státech naprosto neznámým autorem –, ovšem mýtus o ušlechtilém divochovi stejně neměl s realitou nikdy nic společného, takže komu by to vadilo? Mayův vliv na německy mluvící (a v menší míře evropskou) mládež býval každopádně zcela mimořádný a mezi jeho prominentní obdivovatele patřili třeba Albert Einstein, Fritz Lang, Albert Schweitzer, Franz Kafka či – a to se autorovi tohoto článku, který v mládí zhltal snad všechny „vinnetouovky“, těžko přiznává – Adolf Hitler. 

Americký antropolog W. Raymond Wood ve své 30 let staré studii o vlivu Divokého západu na formování třetí říše (The Role of The Romantic West in Shaping the Third Reich) uvádí, že Hitler Mayovi jako chlapec zcela propadl, četl jeho romány pod lavicí a do školy nosil – k velké nelibosti učitelů – nože „bowijáky“ a sekerky „tomahawky“.

Daleko překvapivější však je, že mu toto okouzlení vydrželo až do dospělosti. V malé knihovničce u postele měl „Vůdce“ obvykle jednu až dvě mayovky – ze setu, který mu vázaný v jemné kůži věnoval říšský maršál Göring – a nedělalo mu prý problém „zmínit v jedné větě Napoleona a Old Shatterhanda“. Pozoruhodné je, že Hitler neobdivoval jen teutonského nadčlověka Old Shatterhanda, ale také – jak víme ze vzpomínek jeho ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera – podle nacistických rasových zákonů zjevně méněcenného Vinnetoua, o kterém doslova tvrdil, že byl pro něj „vždy vzorem vznešeného ducha“, a dodával, že mladí lidé potřebují takovou heroickou postavu stejně naléhavě „jako denní chléb“.

Jako z říše fantazie pak působí svědectví, dle kterých Hitler promítal své čtenářské zážitky do řízení vojenských záležitostí. V roce 1944 například generální štáb nakoupil tři tisícovky mayovek, aby se armádní velitelé mohli dovzdělat v taktice protipartyzánského boje, a na samém počátku války údajně Hitler odbyl odpor generality proti Mansteinovu plánu na pokoření Francie slovy: „Měli by víc číst Karla Maye.“ Chybělo jen dodat: „Pshaw!“

Co je ušlechtilejší?

Mýtu o ušlechtilém divochovi se daří dodnes. Stačí si jen uvědomit, kolik reklamních sloganů využívá slova jako zaručeně přírodní, přirozený, tradiční a romantický, a podprahově či otevřeně si vyřizuje účty s moderní městskou civilizací a průmyslovou výrobou. 

Ve 20. století dokonce vznikl zcela nový typ ušlechtilého divošství – ekologické ušlechtilé divošství. Také jeho reálná existence je diskutabilní. Spousta etnik žijících na úrovni doby kamenné sice opravdu žije (bohužel spíš žila) v záviděníhodné shodě s přírodou, ovšem devastující exploataci přírodních zdrojů se tyto společnosti nejspíš vyhnuly hlavně kvůli své nízké populační hustotě a slabě rozvinuté materiální kultuře.

Dnes už víme, že i velmi ušlechtilí divoši dokázali nevratně poškodit ekosystémy, ve kterém žili. To je případ Polynésanů, kteří někdy po roce 1000 kompletně odlesnili Velikonoční ostrov, a zřejmě ze stejných důvodů se o 500 let později rozpadla vyspělá indiánská kultura kmene Anasaziů na jihozápadě Spojených států.

Dnešní vyznavači mýtu o ušlechtilém divochovi jsou proto permanentně vystaveni environmentální Sofiině volbě. Když v květnu 1999 ulovili příslušníci indiánského kmene Makah – ruční harpunou a z dřevné kánoe – devítimetrového plejtvákovce šedého, marně vysvětlovali, že jde o návrat ke starým tradicím a první zabitou velrybu po 70 letech. Reakce veřejnosti byly mimořádně kritické, byť většinou ne tak hysterické jako ta od aktivisty Bryana Pease z Animal Protection and Rescue League, který se nechal slyšet, že „někteří domorodí Američané jsou stejně potměšilí, barbarští, divocí a kapitalističtí jako jejich evropské protějšky“.

Spor Makahů o právo na tradiční lov velryb – odvozují ho od 165 let staré smlouvy s americkou vládou – trvá dodnes. Nezbývá si než položit kacířskou otázku: Co je ušlechtilejší, divoch, nebo velryba?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní