Esej: Ať žije VZDR!

Kdyby pánové Haber a Bosch nezačali před 110 lety vyrábět „ze vzduchu“ amoniak a nezahájili tím „Velkou zelenou dusíkovou revoluci“, polovina lidí by dnes neměla co jíst.

Esej: Ať žije VZDR!
ilustrace Vojtěch Velický

Ještě na konci 19. století to s hnojením polí a zahrad bylo všelijaké. Dokonale to ve svém románu Bouvard a Pécuchet vystihl spisovatel Gustave Flaubert. Na knize o dvou lehce vyšinutých písařích pracoval mnoho let, nastudoval kvůli ní stovky vědeckých prací a výsledkem je (na rozdíl od televizního seriálu) depresivní satira o lidské neschopnosti a neúspěchu.

Nejdřív půdě a hnoji propadl introvertnější Pécuchet. Před kuchyní vyhloubil jámu na tři druhy kompostu, rád stával na jejím okraji a zadumaně snil „o ovoci, záplavě květin a moři zeleniny“. Jenže mu chyběl koňský trus. „Rolníci ho neprodali, hostinští ho nedali“, a tak nakonec odhodil stud a rozhodl se, že „půjde na kobylince sám“.

Brzy se nakazil i Bouvard. „Do kompostu se cpalo vše, nač přišel: větve, krev, střeva, peří. Užíval belgického roztoku, švýcarské hnojůvky, louhu, uzenáčů, chaluh, objednal si guáno, pokusil se je vyrábět a sleduje své zásady do krajnosti, netrpěl, aby moč přicházela nazmar; zrušil záchody.“ Lidé mu nosili do dvora zdechliny, kterými hnojil pole. „Všude venku se válely zbytky mršin. A Bouvard se v tom hnilobném puchu usmíval. Pumpa postavená na káře stříkala močůvku na osení. Ty, kterým to nevonělo, nadšeně přesvědčoval – „Vždyť to je zlato! zlato!“ – a litoval, že nemá víc hnoje: „Šťastné země, kde jsou přírodní jeskyně plné ptačího trusu!“ Nakonec samozřejmě celá ta hnojní eskapáda dopadla katastrofálně. „Řepka byla slabá, oves průměrný a obilí se prodávalo velmi špatně, protože páchlo.“

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.

Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.

od 184 Kč za měsíc

Předplatit

Máte předplatné?

Přihlásit