Doháníme desítky let ztraceného času, říká o modernizaci armády Petr Matouš

Po desetiletích máme zase v Česku vojáky, na které mohou být občané hrdí. S jedním z nich, podplukovníkem Petrem Matoušem, hovořil Hrot o misích v Afghánistánu i v Africe, ale také o jeho nové práci vojenského poradce předsedy vlády.

Doháníme desítky let ztraceného času, říká o modernizaci armády Petr Matouš
Petr Matouš | foto Tomáš Novák týdeník HROT

Co podle vás zvedlo v očích veřejnosti kredit české armády, ještě donedávna vnímané optikou Švejka a Černých baronů?

První moment byly asi povodně na počátku století, kdy vojáci významně pomáhali postiženým oblastem a lidem. Druhým momentem je naše účast v zahraničních operacích od Pouštní bouře v devadesátých letech. Pak už se naše účast v misích dál navyšovala a rostl respekt jak našich spojenců, tak občanů. Posledním momentem je práce kolem covidu.

Sám jste absolvoval čtyři mise v Afghánistánu a dvě operace v Africe. Mnoho lidí o naší účasti dost pochybuje. Jaký mají z vašeho pohledu smysl?

Má to spoustu rovin, o nichž by se dalo dlouho mluvit. Ptáte se vojáka, ale voják neurčuje, kam pojede. To určuje politická reprezentace státu. My sloužíme naší zemi a budeme pracovat tam, kde je potřeba. Dám vám příklad. V Africe pomáháte někomu, kdo skutečně chce pomoci. Máte možnost pomoci řešit něčí problém v místě a snižovat riziko rozšíření konfliktu. Pomáháte partnerské jednotce s výcvikem, radíte jí, diskutujete o svých zkušenostech a doporučujete jí určité postupy, díky nimž je partnerská jednotka schopna místní problémy vyřešit sama a je v tom úspěšná. Díky tomu se lokální problém nerozšíří dál, přičemž riziko rozšíření bylo vysoké. To prostě smysl má. Už jen tím, že díky svému vlivu zachráníte spoustu životů.

Afghánistán je daleko složitější případ. Celé generace lidí neznají nic jiného než konflikt či válku. Problémy jako vzdělání nebo sedmdesátiprocentní negramotnost situaci nezlepšují. U většiny vojáků v afghánské armádě je motivace především finanční a mají obrovské ztráty. Naše práce je tam kvůli tomu o dost náročnější. Nezapomínejme na to, že díky přítomnosti aliančních vojsk dostalo mnoho místních lidí práci, vzdělání, možnosti se legálním způsobem dostat do jiných zemí, a ta pomoc byla a je obrovská. Česká armáda tam budovala objekty a zařízení pro místní lidi a ti byli rádi. To, a nejen to, má smysl. Nemyslete si, že mladí lidé tam nechtějí změnu. Všichni chtějí, aby jejich děti vyrůstaly v lepším světě. Nikdo není výjimkou.

Byli jsme svědky toho, že dal náčelník generálního štábu příkaz k nalezení a zneškodnění vrahů českých vojáků v Afghánistánu. Co si myslíte, bylo to z hlediska morálky správné rozhodnutí?

Náčelník generálního štábu řekl větu, kterou média bohužel nepřesně interpretovala. Tedy že nás bude zajímat, kdo útok připravil a vykonal, a že nikdo nebude beztrestně zabíjet české vojáky. V kontextu to nebylo myšleno tak, že posíláme vražedné komando, které má někoho najít a zabít. V tomto konkrétním případě armádu zajímaly zpravodajské informace, doplnění ztrát a podpora nasazené jednotce, jíž se stal tento incident. Zda potom někdo použil speciální síly jako strategický nástroj k řešení nějakého problému? Od toho stát strategické nástroje má. Pokud se je stát rozhodne využít, tak je to podle mého názoru dobře. Nikdo nemůže beztrestně zabíjet nejen české vojáky, ale jakékoli naše občany. Nefunguje to ale určitě tak, že stát vyšle vražedné komando, které si někde jen tak zabíjí. To zkrátka není možné.

O tom rozhoduje vedení aliančních sil?

Každá operace má nějaký svůj mandát, do kterého se musíte vejít. Od schváleného počtu tabulkových míst dané mise, který mimochodem nemůžete lusknutím prstu navýšit, až po samotná pravidla nasazení. Všude je poměrně složitý schvalovací proces. Každá operace je schválená určitými autoritami pro danou oblast, vojáci nemohou vyjet někam ze základny do akce, aniž by o ní někdo věděl a schválil ji. Každý proces prochází přes několik úrovní kontroly, přes velitele, právníky a podobně. Pokud se ptáte konkrétně na Afghánistán, tak je potřeba si uvědomit, že nemůžete dělat nic bez příslušné afghánské partnerské jednotky, která danou operaci provádí. Vy ji podporujete, radíte jí a děláte jí asistenci.

Vojáci čelí na misích extrémním podmínkám, občas se na veřejnost dostanou takové úlety, jako když australští vojáci pijí z protézy zabitého nepřítele. Co se odehrává v jejich hlavách, že se takto utrhnou?

Pokud něco takového proběhlo, tak to je samozřejmě nepřípustné. Já jsem na informace z médií vždy opatrný, než si je potvrdím. Voják si ale dovolí jen to, co mu dovolí jeho velitel na místě. Příslušníci speciálních sil jsou elitní a inteligentní bojovníci, kteří samozřejmě umějí být agresivní, což je však při plnění některých úkolů žádoucí, obzvlášť pokud bojujete o život. Šéf je tam od toho, aby udržel agresivitu v mezích do doby, než je třeba ji v boji projevit. Musíte najít ten vhodný moment. Tedy v okamžiku, kdy máte velký problém v kontaktu s nepřítelem a přicházíte o svoji výhodu nebo pozici, musíte problém vyřešit. To může být přesně ta chvíle.

Zvládnout obecně tlak ze skutečného bojového nasazení není pro každého jednoduché. Ten mix událostí a pocitů někdo prostě nemusí zvládat. Jak se tomu vyhnout? Můžete to rozpoznat a dotyčného poslat domů. Můžete zlepšit výběr osob. Hledat určitý psychologický profil do dané operace nebo jednotky. Daný velitel by měl mít situaci pod kontrolou a vědět, jak se svými lidmi pracovat. Nicméně nikdy není nic stoprocentní. Dělo se to v minulosti a děje se to pořád. Lék neznám. Nicméně toto chování to samozřejmě neomlouvá a určitě za to ponesou odpovědnost, pokud se tak stalo.

Je složité velet elitním jednotkám a zabránit při tom excesům?

Není. Spíše je to prestiž a výsada velet nejlepším a nejvycvičenějším lidem v této zemi. Jsou to lidé, kteří chtějí pracovat a věci vykonávají automaticky, takže velet jim není zase až tak složité. Všichni jsou to velmi inteligentní lidé, a pokud máte mix operátorů 601. skupiny speciálních sil, Centra podpory speciálních sil a vybraných příslušníků AČR, kteří jsou s vámi většinu času a v podstatě patří do jednotky, jako třeba psovodi nebo EOD specialisté, tak nelze neuspět. Takový tým lidí zvládne všechno. Včetně toho, chovat se zodpovědně a bojovat čestně.

Někde jste v rozhovoru tvrdil, že armáda a speciální síly jsou váš životní styl, před pár měsíci jste ale odešel a děláte premiérovi poradce pro obranu. Není to trochu nuda?

Vůbec ne. Důstojníci u speciálních sil stoupají po nějakém profesním žebříčku, stanou se veliteli skupiny, pak roty, po nějaké době jdou na štáb, velí nějakému středisku a podobně. U důstojníka je přirozený proces, že se po x letech někam posouvá. To, že jsem byl deset let operátor na bojovce, je u důstojníka velká rarita, ale snažil jsem se vydržet co nejdéle, protože mě to bavilo a měl jsem skvělé kolegy. Samozřejmě jsem se na začátku sám sebe ptal, zda mě bude nová práce bavit a jestli dělám dobře. A po pár měsících musím říct, že mě to baví moc. Od rána do večera se scházím s lidmi, se kterými řešíme, co a jak je třeba změnit a posunout. Za těch několik měsíců, co toto dělám, se podařilo udělat více důležitých věcí než za předchozích deset let, protože jsem neměl šanci se dostat k těm správným lidem.

Je to dobrý pocit?

Určitě, a pro mě je navíc i velice pozitivní zjištění, že top lidé ve vysokých armádních i politických pozicích jsou ochotni dělat v armádě velké změny, jen se k nim většina návrhů, které by nás posunuly dopředu, nedostane. Čekají často na impulz, který nepřichází, nebo na někoho, kdo si danou věc vezme za svou a dotáhne ji do konce. Já jsem tu kromě jiného od toho, abych takové impulzy pomohl zprostředkovat.

Jak je na tom naše armáda, pokud jde o početní stavy, vycvičenost a vybavení, když jsme zejména ze strany USA kritizováni za nedostatečné investice?

Má to více faktorů. Nedá se vše měřit jen financováním. Spojenecké závazky plníme i jinak. To, čeho jsme dávali opravdu hodně, byl náš příspěvek do aliančních operací. Jeden čas jsme byli počty vojáků zapojených do misí pátou největší spojeneckou zemí. To na desetimilionový stát opravdu není málo. U nás se o tom moc nemluví, ale v Alianci to mělo velký zvuk. Pokud jde o investice, jde o to, že to není jednorázová záležitost. Armáda je podfinancována desítky let. Vždy, když se muselo šetřit, bralo se armádě. Dnes je někde uváděný stomiliardový, někde dvěstěmiliardový dluh, který je třeba pro naši obranyschopnost splatit. To, jaký je to dluh, pro mě není směrodatné. Směrodatné je mít dlouhodobý stabilní rozpočet bez nečekaných škrtů.

Hlavně musím říct, že dnes nemodernizujeme armádu, my se ji snažíme posunout ze šedesátých a sedmdesátých let, kde je ještě mnoho útvarů svým vybavením, do tohoto století. My neděláme žádnou hi-speed armádu s nejmodernějšími technologiemi, ale v zásadě doháníme ztracený čas. Jde prostě o náhradu za dávno nefunkční UAZ, který vojáka někam odveze, ale už ho nedoveze zpět. Mnoho vojáků zvažovalo odchod, protože ke své práci neměli alespoň trochu vyhovující vybavení. Nebavíme se o nákupech neviditelných technologií a neslyšitelných hraček, ale o normálním autě, které mi má odvézt materiál na výcvik.

To je historie stará dvacet let, že jdou vojáci na misi a kupují si vlastní přilby a vesty. Daří se to někam posouvat?

Za poslední tři až čtyři roky podepsal pan ministr Metnar zhruba třicet tisíc smluv za 100 miliard a vybavení se konečně nakupuje. Tlak od ministra a náčelníka generálního štábu je skutečně obrovský. Prostě do toho šlapou. Letos na jaře se nakoupily vesty a přilby, přišly nové zbraně.

Kdy bychom mohli být na úrovni našich partnerů v NATO, jako jsou třeba Němci?

Zrovna Němci na tom nyní nejsou úplně nejlépe. Ale třeba Poláci hodně investují a jdou velmi rychle dopředu. Jestli se nám podaří udělat strategické zakázky, které jsou nyní v plánu, což jsou houfnice, protivzdušná obrana, bojová vozidla pěchoty a systém řízení palby, posuneme se neuvěřitelně dopředu. Houfnice jsou na spadnutí, systém řízení palby je podepsán, protivzdušná obrana se připravuje s Izraelci a jediné, co nám zatím visí ve vzduchu, jsou BVP, ale na tom se také pracuje.

Jaká je vaše role jako zmocněnce vlády v těchto procesech?

Když jsem na jaře nastoupil do funkce, spíše jsem pracoval na stanoviscích a zpracovával podklady pro pana premié ra. Nějaký čas trvá, než si věci sednou a pořádně se rozhýbou. Nyní to připomíná víceboj. Prioritou je pro mě stále předseda vlády a dále je to práce pro Úřad vlády, ministerstvo obrany a pana ministra, interakce s NGŠ, koordinace několika projektů, hledání mezer, ten výčet je delší. Náplň nabobtnala z čistě armádní problematiky až k obecným bezpečnostním záležitostem. Jak jsem říkal, obrana státu není zdaleka jen o armádě. Nemusí jít přitom jen o problematiku silových resortů. K tomu jsem se stal teď nově „vedoucím koordinační“ skupiny pro hybridní hrozby.

Armáda je hierarchická struktura, v níž se moc nediskutuje, protože nadřízený má vždy pravdu. Projekt masivní obnovy armády je však spíše manažerský, vyžaduje právě diskusi i o zkušenostech z nejnižších stupňů. Jak to vlastně funguje?

Nastaveno je to správně. Zjednoduším to: vojáci si řeknou, co chtějí, co jim chybí, co potřebují (to musí jít zespodu a tak se to i děje), požadavek se zpracuje a putuje postupně vzhůru až na ministerstvo obrany a to nákup provede. Není to tak, že si někdo na MO vzpomene, co je potřeba koupit, a to koupí, jak si pořád někdo myslí. Také jsme zemí ve středu Evropy a je potřeba do toho přimíchat geopolitiku. Na velké projekty armáda potřebuje politickou podporu a tu teď má.

To musí být dost složité.

Ani ne. V současné sestavě se premiér, ministr obrany a náčelník generálního štábu dokážou dobře domluvit. Pokud pan premiér něčemu nerozumí, tak se zeptá a já mu to dovysvětlím. Výhodou je i to, že předsedkyní výboru pro obranu ve sněmovně je srdcařka Jana Černochová.

V posledních desetiletích byl s velkými zbrojními zakázkami vždy nějaký malér. Počínaje gripeny přes pandury po casy. To teď nehrozí?

Kontrolní mechanismy jsou dnes úplně jiné než před dvaceti lety. Mělo to nějaký vývoj a to, jak se to nyní dělá, je správně. Občas se objeví problém, který je spíš v komunikaci. Ale některé problémy budou vždycky. Všude pracují lidé. Spoustu chyb a věcí se daří řešit. Já bych si ještě představoval celý akviziční proces zrychlit.

A vy sám se setkáváte s nějakým tlakem od zbrojních firem?

Leckdo se mě snaží kontaktovat. S některými lidmi se sejdu, s některými ne. Vždycky to předem zkonzultuji. Pokud je potřeba zjistit, co vlastně chtějí či nabízejí, tak je to o. k. Bez takového pověření do žádných jednání nejdu. Samozřejmě jsem zaznamenal určité snahy některých firem prosazovat své zájmy. Nepochodily a prostě nepochodí. A myslím, že už je to všem jasné.

S přispěním Pavla Párala.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní