Brexit deal is done. Radujme se?

Málokterá země tak lpí na tradicích jako Británie. Milovníci všeho britského museli doufat, že to bude platit i pro vleklá a mnohdy beznadějně vyhlížející jednání o podobě vztahů po brexitu. A že se na přístupu vyjednávačů podepsal rys příznačný pro tamní vysokoškolská studia.

Na rozdíl od mnoha kontinentálních systémů, kde jsou cvičení, povinná docházka na přednášky a vůbec disciplína, se totiž v Británii píší eseje. Není jich mnoho a mají potvrdit, že frekventant je schopen samostatného studia a vypracování díla. Rodnou sestrou tohoto ideálu je prokrastinace, kdy do poslední chvíle psaní odkládáte a pak jedete nonstop a sotva na poslední chvíli termín odevzdání stíháte. V to jsme pevně doufali, když to vypadalo, že přechodné období skončí a po něm bude pouze obchod podle pravidel WTO.

Legenda o prokrastinátorech z Oxbridge je sice pěkná, ale dvatisícestránkový almanach, upravující budoucnost, nevznikne tak, že se pár let handrkujete o sledích a makrelách a pak to za pár týdnů sfouknete po nocích. Když už jsme u toho rybolovu – ekonomické marginálie, která má podle propočtů přínos pro britské HDP srovnatelný s londýnským obchoďákem Harrods –, ten se stal politickým symbolem, na němž měli vyjednavači předvést, co je suverenita.

O tu Británie fakt bojovala a skutečně se jí kupříkladu podařilo vymanit z jurisdikce Evropského soudního dvora, aniž by přišla o přístup na evropský trh zboží bez cel a kvót. Samozřejmě to platí i pro vývoz v opačném směru, a o to Česku šlo. Británie je v první pětce našich největších exportních trhů. 

S těmi rybami se nakonec sehrála taková časová plichta – pět a půl roku pokračujícího přístupu je déle, než chtěli Britové, ale méně, než chtěl Brusel. Není to sice výstavní dohoda, ale také byla uzavírána v opačném pořadí než většina jiných. My bychom tomu měli rozumět, koncem roku 1992 jsme si prošli něčím velmi podobným.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Holding do nepohody
  • Ať učí, kdo umí
Objednat nyní