Berberský labyrint

Spor o libyjskou poušť se proměnil ve válku o Středozemní moře a jeho plyn. Žene jednu západní zemi proti druhé.

Berberský labyrint
ilustrační foto | Profimedia.cz

Na poušti jde o prachy. Většině lidí, kteří bojují na jedné či druhé straně války v Libyi, je docela jedno, kdo vyhraje. V jejich zájmu je zůstat naživu, vydělat si nějaké peníze a pokud možno rychle vypadnout. Domácí obyvatelstvo, soustředěné do několika měst při pobřeží Středozemního moře, je na tom stejně. „Jak stoupá účast cizích mocností, sami Libyjci se přestávají vyznat v tom, kdo je kdo,“ řekla na jednání Rady bezpečnosti OSN Stephanie Williamsová, vyslankyně OSN v Libyi.

Podle toho to vypadá. Noviny na přelomu května a června psaly, že libyjská vláda vytlačila povstalce vedené generálem Chalífou Haftarem z blízkosti hlavního města Tripolisu a donutila jeho jednotky k ústupu. Čtenář z toho obvykle není moc moudrý. Dočte se, že libyjskou vládu podporují Turci, kdežto za Haftarem stojí Rusové. Ale podobně jako Libyjci samotní již dávno ztratil přehled o tom, kdo v Libyi bojuje o co a proč. A už vůbec mu není zjevné, proč by ho to mělo zajímat.

Není divu. V konfliktu, jenž se v Libyi táhne se zhruba roční přestávkou od roku 2011, dlouho nebyly zřejmé výrazné posuny, jež by oko nezaujatého pozorovatele přitáhly. Ve chvíli, kdy se na protivných stranách sporu začali otevřeně angažovat Turci a Rusové, to však přestává platit. A z toho také – bohužel – plyne, proč by nás osud Libye zajímat mohl a měl.

Ze spojence pučista

Klíčem k pochopení první fáze tamních trablů je právě osoba generála Haftara. Šestasedmdesátiletý voják strávil přes polovinu života ve službách plukovníka Muammara Kaddáfího a jeho libyjské diktatury s panafrikanizujícími sklony. Změna přišla v roce 1987, kdy byl jedním z velitelů libyjských jednotek v Čadu. Byl zajat, pročež jej Kaddáfí zavrhl; Haftar tedy začal promýšlet puč.

Nakonec jej v roce 1990 osvobodila dohoda s Američany. Následujících dvacet let strávil v Langley, kde se stal cenným spolupracovníkem CIA a získal americký pas. Říkal, že mu nejde o nic jiného než možnost vychovávat v Americe vnoučata.

To mu také nějak nevyšlo. V roce 2011 už byl znovu v Libyi, tentokrát coby jeden z vůdců povstalecké armády. Když v listopadu téhož roku povstalci Kaddáfího zabili, stal se Haftar armádním velitelem toho, co mělo ambici stát se novým libyjským režimem.

Ani to se nestalo tak docela. Z voleb v roce 2012 vzešel parlament zvaný Všeobecný národní kongres se sídlem v Tripolisu, jenž měl jediný úkol: dát vzniknout skutečnému, stálému legislativnímu orgánu, z nějž by se odvíjela legitimní moc. Když došlo na volby v roce 2014, vznikla hrdě nazvaná Sněmovna reprezentantů. Problém byl v tom, že poražení (většinou islamisté) odmítli její existenci uznat. Řekli naopak, že teď jsou Všeobecný národní kongres oni a poslance nového zákonodárného sboru vyhnali do Tobruku na východě země.

Haftar proti VNK vytáhl a zjistil, že islamistické milice jsou nečekaně tuhým protivníkem. Občanská válka se táhla bez zjevných výsledků necelý rok, než zasáhla OSN. Její vyslanec Bernardino León navrhl kompromisní řešení – sdílení moci mezi Tobrukem a Tripolisem, přičemž prozatímním premiérem měl být Fajíz Sarrádž. Obě strany to nejprve odmítly a posléze přijaly. OSN si oddechla, že je problém zažehnán; Sarrádž je od té doby oficiálním šéfem libyjské exekutivy.

Haftar však (celkem správně) usoudil, že islamistické milice, na něž Sarrádž spoléhá, mají v Tripolisu větší vliv, než je zdrávo. Protože armáda stála z velké části za ním, mohl si dovolit vytáhnout na Tripolis znovu. A ačkoli v terénu se situace nijak zvlášť nezměnila, na papíře zůstal Sarrádž legitimním vůdcem, kdežto Haftar se stal povstalcem.

Mimo radar Západu

Západní země do té doby neměly náladu věnovat nějakou zvláštní pozornost sporům mezi jednou a druhou mocichtivou partou Libyjců. Především Evropané měli co dělat s dopady finanční krize, s předluženým Řeckem, ofenzivou politických extremistů zprava i zleva, s válkou v Sýrii a vlnou uprchlíků. 

Čekalo se tedy, co udělají Američané. Rok 2015 je zastihl uprostřed druhého volebního období prezidenta Baracka Obamy. Leitmotivem jeho zahraniční politiky bylo nezopakovat chybu předchůdce George W. Bushe, jenž neuváženě vletěl do Iráku, aby tam nastolil demokracii a zavedl nekonečný násilný chaos.

Obama se nechtěl na severu Afriky spálit. Zejména ne poté, co předtím neúspěšně vyhrožoval syrskému diktátorovi Asadovi a v libyjském Benghází byli zavražděni americký velvyslanec a tři další diplomati. Svoji roli v dějinách (a to je to, oč se američtí prezidenti starají dva roky před důchodem) viděl doma, ne v nečitelném blízkovýchodním konfliktu.

Nedělal tedy dohromady nic. Naopak se činili těžaři plynu, kteří v letech 2010 až 2015 objevili ohromná pole na východě Středozemního moře. ExxonMobil, Noble Energy, ENI, Total a BP byly nejaktivnější; v pobřežních vodách Egypta, Izraele, Libanonu, Sýrie a Kypru objevily pole se zásobami, jejichž celkový objem se odhadem pohybuje mezi 50 biliony až 80 biliony kubických stop (pro srovnání, Evropa spotřebuje zhruba šestnáct bilionů kubických stop plynu ročně). 

Absence euroatlantické (či jakékoli jiné, když jsme u toho) autority, přítomnost potenciálu velkého plynného bohatství a nejistá politická budoucnost postupně udělaly z libyjského konfliktu magnet pro první ligu politických hochštaplerů s přerostlým egem.

Arabové, Turci, Rusové

První reagovaly vlády arabských zemí, jimž se ani trochu nezamlouval demokratický pokus Tripolisu. Ani jeden z možných výsledků se jim nezamlouval. Buď by v Libyi vznikla liberální vláda plus minus západního typu, což by bylo nebezpečným vzorem pro jejich vlastní početně silnou mladou generaci, nebo – což bylo pravděpodobnější – mohli získat navrch radikální islamisté, již jsou v jejich podmínkách vážnější mocenští konkurenti než liberálové. 

Tak či onak se tamním konzervativním monarchiím zamlouval Haftarův tvrdě protiislamistický postoj. Saúdská Arábie a především Spojené arabské emiráty tedy byly prvními zeměmi, které začaly Haftarovi poskytovat pomoc; nejprve finanční, později i v podobě dodávek zbraní. Abú Zabí dokonce čelí podezření, že za Haftara provádí letecké útoky.

Na druhé straně pomohl Turecko do sporu vtáhnout plyn. Předloni začaly Izrael, Kypr, Egypt a Řecko mluvit  o možnosti postavit společně plynovod z východu Středozemního moře do Evropy. Tureckému prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoğanovi se velmi zajídalo, že by jeho země měla vyjít naprázdno. Nabídl pomoc tripoliské vládě a směrem k Západu naznačoval, že tak činí, aby ochránil vládu, která má požehnání OSN.

Až později vyšla najevo druhá část plánu, a sice zabránit stavbě plynovodu bez turecké účasti. Vymyslel k tomu svérázný kousek: řekl, že stavba vede pásmem libyjských výsostných vod, jež si neprávem nárokuje Řecko. A že on, Erdoğan, nenechá legitimní libyjskou vládu trpět takovým příkořím. V prosinci podepsal s Tripolisem dohodu o vytvoření pásma turecko-libyjských vod, přes které nikdo bez souhlasu Tripolisu a Ankary nesmí (viz mapa).

 

K Turecku se přidal Katar, už proto, že tím naštve své arabské sousedy, kteří se snaží ochromit jej ekonomickou blokádou kvůli dobrým vztahům s Íránem, úhlavním protivníkem Saúdské Arábie. Katařané dodávají Turkům drony, jež se údajně velmi dobře osvědčují v protiletecké obraně.

Haftar však má dalšího významného spojence v Rusku, ačkoli samozřejmě ne oficiálně, nýbrž v podobě žoldáků. Stejně jako Ankara i Moskva přímou vojenskou účast na konfliktu popírá (ačkoli v květnu bylo v Libyi k vidění šest letounů Mig-29 a dva letouny Suchoj 24 z ruské základny v syrském Hmajmímu). Původní motivací mohlo být zavázat si mocného hráče, s jehož účastí zřejmě musí počítat každá verze libyjské budoucnosti.

Postupem doby však Moskvě může bohatě stačit jen konflikt živit. „Pro Rusko je zajímavý každý mechanismus, který mu umožní podkopávat NATO a jednotu evropských struktur,“ řekl listu Financial Times Jalel Harchaoui z nizozemského Ústavu pro mezinárodní vztahy. „Libye jim k tomu dává dokonalou příležitost.“

Konflikt žije

Pro důkazy netřeba chodit daleko. Evropská unie jako blok podporuje Tripolis, byť výhradně verbálně a i to jen velmi vlažně. Jediná země, jejíž diplomacie se v takové podpoře angažuje aktivně, je Itálie. Ze všeho nejvíce se obává nové vlny uprchlíků a realisticky se domnívá, že čím déle konflikt potrvá, tím větší je pravděpodobnost průšvihu.

Naopak Francouzi otevřeně podporují Haftara, protože se pro změnu obávají severoafrických islamistických teroristů, s jejichž útoky zase mají špatnou zkušenost oni. 

Takže když se dozvíme, že Haftar provedl ofenzivu, nebo naopak musel ustoupit, co to znamená? Vojensky jednoduchá akce má ten geopolitický význam, že konflikt je naživu, jeho konec v nedohlednu a iluze euroatlantické jednoty ještě dále.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Let č. 666
  • Česku chybí řepka
  • Krizové letopisy
Objednat nyní