Vybrané články
z týdeníku The Economist

Zvládli to?

Jak si vedou uprchlíci, které před pěti lety pozvala Angela Merkelová do Německa.

Zvládli to?
ilustrace Vojtěch Velický

Na dotaz, co si myslí o svém novém domově, se syrský uprchlík Safwán Dáhir uchechtne: Duderstadt, městečko nedaleko Göttingenu, které by na mapě dokázal najít jen málokterý Němec, je „nudné“. Ale na tom nesejde. Dáhir má příjemnou práci počítačového programátora, z níž v pohodě zaplatí třípokojový byt. Jednu místnost nechává prázdnou, doufá, že se za ním ze Sýrie přestěhují jeho rodiče. Volný čas tráví se svým bratrem, který studuje na Göttingenské univerzitě. Dalším krokem je německé občanství, o něž nedávno zažádal.

Karam Kabbání, aktivista, který uprchl z Halabu poté, co jej stoupenci Bašára Asada mučili, má za sebou těžké období. Nervózně si zapaluje jednu cigaretu od druhé a popisuje bezútěšných pět let putování po úřadech, během nichž musel brát práce bez vyhlídky na jakýkoliv kariérní postup a nikdo neřešil jeho psychické šrámy. Chce z Německa odejít, jakmile to půjde. „Němci jsou velice uzavření lidé,“ říká, „nikdo nechce pomáhat.“

Wir schaffen das

Posledního srpna 2015 prohlásila Angela Merkelová tváří v tvář rostoucími počtu běženců, žádajících o azyl v Německu: „Wir schaffen das“ („To zvládneme“). Pár dní nato kancléřka otevřela hranice migrantům uvízlým v Budapešti, čímž vlnu ještě přiživila: předtím, než tok zahradilo uzavření balkánských hranic a dohoda s Tureckem v roce 2016, dorazilo do Německa odhadem 1,2 milionu lidí. Němci zpočátku k migrantům přistupovali pozitivně. Po pěti letech jsou jejich zkušenosti s integrací smíšené.

Začněme s prací. V roce 2015 to vypadalo, že se bude příliv především mladých migrantům skvěle hodit německým firmám, jež se potýkaly se stárnoucí pracovní silou. Šéf Daimleru předvídal „ekonomický zázrak“. Pravidla pro zaměstnávání žadatelů o azyl byla uvolněna a německá vláda vynaložila1,1 milionu eur na integrační a jazykové kurzy. V roce 2018 mělo zaměstnání nebo podstupovalo školení 43 procent ze žadatelů o azyl v produktivním věku, kteří do země přišli mezi roky 2013 a 2016 (v porovnání s více než 75 procenty ve stejné věkové skupině v celém Německu) – což je více než v případě migrační vlny z Jugoslávie v 90. letech minulého století. (K tomuto stavu přispěl silnější pracovní trh.) Pracovní místa se zpočátku objevovala jen pomalu, ale jakmile lidé absolvovali integrační kurzy, začalo být práce víc, což naznačuje, že výsledky budou lepší. „Čísla nejsou ideální, ale skýtají naději,“ říká Marlene Thielová, jež v německé obchodní komoře řídí projekt, který pomáhá firmám zaměstnávat uprchlíky. 

Pod celkovým údajem se schovávají jisté ošidné detaily. Herbert Brücker z Institutu pro výzkum zaměstnanosti, jenž spadá pod Federální úřad práce, spočítal, že sotva polovina uprchlíků, kteří jsou v současné době v Německu zaměstnaní, zastává kvalifikovanou práci, zatímco v zemích původu to bylo přes 80 procent. Řada uprchlíků myje nádobí v restauracích nebo stele postele v hotelech s téměř nulovými vyhlídkami na kariérní postup (a podstatně vyšší šancí na propuštění v souvislosti s covidem-19). Obzvlášť složité je to pro ženy, zejména pak pro ty, které pocházejí z kultur, jež se domnívají, že jejich místo je doma. Mnozí z nově příchozích především z Eritrey a Iráku byli při příjezdu pouze funkčně gramotní a bude trvat roky, než budou moci vstoupit na pracovní trh. Příjmy migrantů se v průměru pohybují na dvou třetinách mezd rodilých Němců.

Abstraktní otázka

Migranti se rozptýlili po celém Německu a většina žije mimo města. To představovalo zkoušku pro německou decentralizovanou vládu, která poskytuje velké pravomoci regionálním samosprávám. („V Berlíně je integrace jen abstraktní otázkou,“ reptá göttingenský starosta Rolf-Georg Köhler.) Průzkum provedený v 92 samosprávných obcích financovaný Nadací Roberta Bosche dospěl k závěru, že řada z nich je značně flexibilní – během čekání, než se byrokratická kola v Berlíně dají do pohybu, například otevíraly vlastní jazykové kurzy. Klíčovou roli sehrála občanská společnost. Köhler připisuje urychlení integrace na vrub lokálním sportovním klubům: jazyk fotbalu je prostě univerzální. Více než polovina německé populace s uprchlíky nějakým způsobem pracovala. „Pokud je to potřeba, dokážeme aktivovat celou síť,“ vysvětluje Bettina Briesemeisterová, jež provozuje v Göttingenu ubytovací centrum pro uprchlíky.

Odvrácenou stranou je zmatek a neefektivita. Úředníci občas netuší, za co je která úroveň státní správy zodpovědná, a spolkové země si se samosprávami vyměňují nápady překvapivě zřídka. Za záležitosti typu pracovních povolení a deportací zodpovídá více než šest set „cizineckých úřadů“, které trpí nedostatkem zaměstnanců. Byrokratické bludiště nahání strach. „Zeptejte se jakéhokoliv uprchlíka, čeho se bojí nejvíc, a dozvíte se, že je to poštovní schránka,“ vysvětluje Kabbání. Neustále se v ní objevují další a další žádosti, termíny schůzek a výzvy od úřadů, o kterých nikdy v životě neslyšeli.

Stejně jako spousta jiných evropských zemí, také Německo má potíže s vyhošťováním neúspěšných žadatelů o azyl. Více než 200 tisícům osob byl přidělen status Duldung („tolerovaný“), což znamená, že nemají oprávnění v zemi zůstat, ale zároveň jim nehrozí okamžitá deportace. Pravděpodobně zhruba 50 tisíc dalších nemá žádný právní status. Ve snaze zabránit tomu, aby sklouzli k životu na podporách nebo k něčemu ještě horšímu, mohou někteří v souladu s novými nařízeními pracovat nebo vstoupit do učení. Jenže nejistota trvá. 

Jedním z neúspěšných žadatelů o azyl je i Afghánec Muhammad Walízáda, který v Kábulu pracoval pro americkou společnost likvidující miny. V současnosti je na Syltu, ostrově v Severním moři, legálně zaměstnaný v obchodě s telefony. Svého snu, že si v Německu udělá doktorát, se už vzdal. „Nezůstala mi žádná naděje, je to jen otázka přežití,“ prohlašuje. 

„Je obrovský rozdíl v tom, jak se integrují lidé, kteří mají právní ochranu, a ti, kteří jsou na Duldungu nebo úplně zamítnuti,“ vysvětluje Victoria Rietigová z Německé rady pro zahraniční vztahy. Pouhá tři procenta těch, kdo mají status Duldung, se může po německém území svobodně pohybovat, což shánění práce nijak neusnadňuje. A protože se v Německu automaticky nezíská občanství při narození, děti mají obvykle stejný status jako rodiče a hrozí jim deportace do země, kterou vůbec neznají. „O tyto lidi bychom si měli dělat starosti,“ tvrdí Rietigová. Němci se bojí jak následků příliš tvrdého vymáhání pravidel, tak toho, že by se neúspěšní žadatelé o azyl mohli až příliš snadno etablovat v německé společnosti. A s jejich přibývajícím počtem se toto dilema zhoršuje. 

Jednou a dost

Zemi už pět let paralyzují politické boje. Migrační krize katapultovala ve volbách v roce 2017 na třetí místo krajně pravicovou Alternativu pro Německo. Loňský průzkum veřejného mínění zjistil, že se většina Němců domnívá, že by země už neměla přijímat další uprchlíky. Momentálně je na hranicích klid a uprchlická otázka stihla vychladnout, ale jen sotva můžeme vyloučit nové vlny migrantů z krizových oblastí do Evropy. „Máma“ Merkelová, jak jí řada uprchlíků přezdívá, už dávno vyměnila svou mantru „Wir schaffen das“ za podstatně paradoxnější prohlášení: že její rozhodnutí nechat hrance otevřené bylo správné, a už se nikdy nesmí opakovat. 

Úspěšně integrovaný Syřan Ahmad Denno, který dokončuje studia v Berlíně, rozlišuje tři typy Němců: ty, kteří se k němu chovají normálně; rasisty, kteří chtějí, aby ze země zmizel; a ty, pro které je v permanentní podmínce. Na otázku, jestli si myslí, že by se v Německu někdy mohl cítit doma, krčí rameny. „Pro někoho se nikdy Němcem nestanu. Pro jiné jím už jsem. Nepřipadám si tu jako outsider. Nechci nic jiného než žít.“

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Můžeme si dovolit Green deal?
  • Vzpoura účastníků zájezdu
Objednat nyní