Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Ztrouchnivělá demokracie: v čem může být Latinská Amerika pro Západ výstrahou
Ekonomická stagnace, rozčarování obyvatel a polarizace politiky se vzájemně posilují.
Ve druhém kole prezidentských voleb stáli Kolumbijci minulý víkend před neradostným rozhodováním mezi dvěma pro úřad nezpůsobilými populisty. Nalevo stál Gustavo Petro, jenž se dodnes nezřekl obdivu k Hugu Chávezovi, caudillovi, který zdecimoval venezuelské hospodářství a demokracii. Zprava útočil Rodolfo Hernández, agresivní bývalý starosta bez týmu spolupracovníků a téměř bez programu, pokud nepočítáte vyhnání „zlodějů“, za něž označuje všechny politiky.
Toto složení kandidátů odráží hluboké pohrdání kolumbijských voličů mainstreamovými politiky, přestože si země v posledních dvaceti letech vedla poměrně dobře. Byla to polarizovaná volba, která se znepokojivě opakuje téměř ve všech latinskoamerických volbách. V regionu, kde dávno před pandemií vládla nespokojenost, už téměř nezavadíte o umírněného politika, který by hlásal kompromis a postupné reformy, bez nichž nelze dosáhnout prosperity a míru.
Není to důležité jen pro Latinskou Ameriku, ale i pro celý svět. Přes všechny výhrady zůstává region převážně demokratický a měl by být přirozeným spojencem Západu. Může také hrát klíčovou roli při řešení dalších globálních problémů, klimatickou změnou počínaje a potravinovou bezpečností konče. Je domovem nejen rychle se zmenšujícího amazonského deštného pralesa a největších zásob pitné vody na světě, ale také mnoha komodit nezbytných pro výrobu zelené elektřiny, jako jsou lithium a měď. Latinská Amerika je velkým vývozcem jídla a může vyvážet ještě víc.
Není to tak dávno, co byla Latinská Amerika v kurzu. Komoditní boom přinesl zdravý ekonomický růst a poskytl politikům dost peněz na experimenty s inovativními sociálními programy, jako byly například ty s podmíněnými transfery hotovosti. To přineslo významnou redukci chudoby a snížení extrémní příjmové nerovnosti, která byla dlouhá léta s oblastí spojována. Rozrostla se střední třída. To na oplátku posílilo politickou stabilitu. Demokraticky zvolené vlády vesměs respektovaly lidská práva, i když právní stát zůstal slabý. Zdálo se, že rostoucí prosperita a odpovědní a efektivní politici jdou ruku v ruce. Budoucnost vypadala růžově.
Nahromaděné problémy
Nyní ten blahodárný kruh nahradil kruh začarovaný. Latinská Amerika uvázla ve znepokojivé rozvojové pasti. Tamní ekonomiky už celou dekádu trápí stagnace a pomalý růst. Obyvatele – a zejména ty mladé, kteří jsou vzdělanější než jejich rodiče – frustruje nedostatek příležitostí. Proto obracejí svůj hněv proti politikům, které obecně považují za zkorumpované a prospěchářské. Politici se zase nedokázali dohodnout na reformách, které by hospodářství latinskoamerických zemí zefektivnily. Rozdíl v produktivitě mezi Latinskou Amerikou a rozvinutými státy od osmdesátých let minulého století ještě narostl. S mnoha monopoly a nedostatečnou inovativností Latinská Amerika v ekonomice 21. století zaostává.
Všechny tyto problémy se nyní ještě stupňují. Dopady pandemie, zejména dlouhé uzavření škol, zvýší nerovnost. Vlády musejí víc utrácet za zdravotní péči a školství, ale náklady na obsluhu dluhu rostou. Region proto potřebuje vybrat víc na daních, ale tak, aby nepodkopal investice. Chile a jeho nový levicový prezident Gabriel Boric se pokusili nabídnout novou společenskou smlouvu zhruba v tomto duchu. Místo toho se však Boricova vláda stala rukojmím ústavodárného shromáždění, které svazují důvěrně známé latinskoamerické neduhy utopismu a přeregulovanosti.
Rozklad v přímém přenosu
Konsolidace demokracie bývala považována za jednosměrný vývoj. Latinská Amerika ale názorně ukazuje, že demokracie mohou snadno ztrouchnivět – a to je varování pro všechny demokraty na světě. Latinskoamerická politika není poznamenána jen polarizací, ale rovněž fragmentací a extrémní slabostí politických stran, což je také důvodem, proč je tam tak obtížné sestavit jakoukoli vládní většinu. Tuto sestupnou spirálu ještě zrychluje zhoubný vliv sociálních sítí a dovoz identitární politiky ze severu. Technokraté jsou diskreditováni a práce pro vládu je čím dál častěji vnímána – zleva i zprava – jako prebenda, která se rozdává za zásluhy, a ne jako důležitá odpovědnost určená jen pro skutečně schopné jedince. Organizovaný zločin, který už dávno hraje významnou roli v latinskoamerické epidemii násilí, se začíná zavrtávat i do politiky.
Mnoho těchto neduhů sužuje demokracie po celém světě, ale v Latinské Americe jsou obzvlášť vážné a nebezpečné. Většina obyvatel Latinské Ameriky stále chce demokracii, byť třeba lepší verzi, než jakou mají. Narůstá však publikum lidí, kteří obhajují údajně efektivní vládu autokracie. Z Venezuely a Nikaraguy se staly levicové diktatury po vzoru Kuby. V Salvadoru centralizoval prezident Nayib Bukele moc a v rámci drakonické války proti gangům pozavíral na čtyřicet tisíc lidí. A je to nejpopulárnější prezident v oblasti. Šéfové dvou největších zemí – brazilský prezident Jair Bolsonaro a jeho mexický kolega Andrés Manuel López Obrador – ostentativně pohrdají ústavními brzdami a protiváhami. Bolsonaro se bude v říjnu ucházet o druhý mandát. Málokoho utěší, že jej pravděpodobně porazí Luiz Inácio Lula da Silva, bývalý prezident, jehož vlády provázely korupční skandály a který nemá žádnou novou vizi.
Čínské neokolonie
Nebezpečí nespočívá jen v tom, že demokracie zdegradují v diktatury, ale že Latinská Amerika opustí orbitu Západu. Pro většinu zemí v oblasti je dnes Čína hlavním obchodním partnerem a Peking investuje do tamní infrastruktury. Některé levicové vlády v regionu touží po návratu k nezúčastněným postojům z éry studené války. Pět latinskoamerických prezidentů, včetně Lópeze Obradora, se tento měsíc rozhodlo bojkotovat Summit amerických států v Los Angeles. Spojené státy – i Evropa – se mohou v Latinské Americe víc angažovat – skrze obchod, investice a technologie. A Latinská Amerika si na oplátku musí uvědomit, že navázáním užších vztahů může hodně získat a že ve světě ovládaném Čínou by byla odsouzena do role neokolonie.
Latinskoameričtí politici budou nyní v pokušení ignorovat ekonomické a politické problémy a jednoduše se svézt na nové vlně komoditního boomu, kterou zvedla válka na Ukrajině. Byla by to chyba. Žádné zkratky neexistují. Latinskoamerické státy musejí své demokracie vystavět od základů. Pokud lidé v regionu nepochopí, že politika má být především veřejnou službou, a znovu se nenaučí hledat kompromisy, čeká Latinskou Ameriku ještě horší osud.
2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
