Vybrané články
z týdeníku The Economist

Ztracený (daňový) ráj

Globální korporátní daň by zničila lukrativní byznys model

Ztracený (daňový) ráj
ilustrace Vojtěch Velický

Jak to často v multilaterálních záležitostech bývá, držela Amerika klíč. Jakmile americká ministryně financí Janet Yellenová zkraje roku vyhlásila, že je načase v otázce zdanění korporací ukončit „závod na dno“, začalo se horečně diskutovat o globální dohodě, která by stanovila, jaké budou nadnárodní společnosti platit daně a kde.

Mluví se hlavně o dvou změnách. O přesunu práva zdanění do zemí, kde dochází k ekonomické aktivitě, z těch, které si firmy samy vybraly, protože mají příznivé podmínky pro zdanění zisků. A o stanovení minimální globální daně, pravděpodobně někde kolem patnácti procent. Ministři financí zemí G7 měli souhlas s tímto plánem vyhlásit na schůzce minulý víkend. Širší skupina G20 by se na podmínkách mohla domluvit už v červenci, čímž by mohla přimět dalších 120 států a teritorií, aby na plán přistoupily. Šestadvacátého května předvídal německý ministr financí „revoluci“ v globálních daních „během pár týdnů“.

Všechny revoluce mají vítěze a poražené. V tomto případě by se jasnými vítězi měly stát velké ekonomiky, odkud nadnárodním společnostem přitékají největší tržby, ale kde v tuto chvíli evidují relativně nízký zdanitelný zisk -díky kreativním daňovým manévrům, kterými přesouvají příjmy do jurisdikcí s nízkými daněmi. Tento nesoulad se prohloubil s rozmachem digitálních obrů, jako jsou Apple a Google, jejichž aktiva jsou vesměs nehmatatelná.

Chudé státy, kde mají globální firmy továrny a další aktivity, by měly ze změny profitovat také, ale pravděpodobně ne tolik, kolik si myslí, že by měly. Největšími poraženými pak budou daňové ráje, které víc než půl století těžily z výhod globalizace a volného pohybu kapitálu -podle vlastního názoru nabízely velmi potřebnou daňovou konkurenci, podle mnohých jiných razily politiku „ožebrač svého souseda“.

Podle jedné studie z roku 2018 se kolem 40 procent zámořských zisků nadnárodních firem uměle přesouvá do států s nízkými daněmi pro právnické osoby. Podle jednoho úředníka, jenž se podílí na vyjednáváních, by výsledná dohoda mohla „v podstatě zabít daňové ráje“. Tyto ráje však mají mnoho tvarů a podob, od těch karibských s nulovým zdaněním po ty umírněně danící v Evropě a Asii. A některé mají k obavám víc důvodů než jiné.

Jak se zahojí

Opravdu neutěšeně vypadá budoucnost palmami lemovaných teritorií s nulovým zdaněním, jako jsou Bermudy, Britské Panenské ostrovy a Kajmanské ostrovy. Z korporátních daní sice nemají žádné příjmy, ale v různé míře těží z poplatků od filiálek velkých firem a armády účetních, právníků a poskytovatelů korporátních služeb, kteří se kolem nich vyrojili. Jejich příjmy jsou ve srovnání s tím, co firmy takovou daňovou „optimalizací“ ušetří, zanedbatelné, ale pro jejich rozpočet jsou nesmírně důležité. Poplatky za korporátní a finanční služby činily v roce 2018 přes 60 procent příjmů Britských Panenských ostrovů.

Dohoda, kterou prosazuje Bidenova administrativa, tedy stanovení minimální globální taxy na bázi jednotlivých států, ne celkově, by zcela rozbila byznys model daňových rájů. Štve je to, ale nic s tím nenadělají. Podle jednoho diplomata se blíží jejich „neutralizace“ a pro probíhající jednání jsou „irelevantní“. „Nikdo je nechce poslouchat.“ Některé mají alespoň jiné zdroje příjmů -Kajmanské ostrovy jsou oblíbeným domicilem hedgeových fondů, na Bermudách zase sídlí mnoho pojišťoven.

nohem těžší je ignorovat solidní ekonomiky s tradičně dobrými vztahy s daňovými optimalizátory. Několik členských států Evropské unie, jako jsou například Irsko nebo Kypr, přilákalo investice díky nízkým daním pro právnické osoby (v obou případech jde o 12,5 procenta). V jiných, jako v Lucembursku a Nizozemsku, zase platí zákony, které z nich dělají atraktivní kanály pro daňové struktury, jež firmám pomáhají uniknout vyššímu zdanění v jiných zemích. Podle studie MMF z roku 2019 takové „fantomové“ investice vyhnaly objem přímých zahraničních investic do Lucemburska na čtyři biliony dolarů, tedy na těžko uvěřitelnou desetinu veškerých globálních investic. Stejným způsobem těžily i Hongkong a Singapur.

Ty nejslavnější mezery a kličky, které přiživovaly tyto finanční toky, se díky dohodě zprostředkované OECD v roce 2015 podařilo zavřít. Mezi ně patří systém zvaný „Double Irish“, který přesouvá zisky do dceřiných společností registrovaných v Irsku, které ovšem mají daňové domicily na Bermudách nebo Kajmanech. Toto schéma pravděpodobně ušetřilo Googlu během desetiletí desítky miliard dolarů.

Někteří však mohou hodně ztratit. Obzvlášť nervózní je Irsko, protože hodně spoléhá na svou 12,5procentní korporátní daň, která přilákala do země masivní zahraniční investice, ty daly lidem práci a zaplatily výstavbu a provoz kanceláří a továren. Výnosy z daní právnických osob činí nyní v Irsku rekordních 20 procent veškerých příjmů státního rozpočtu. Irové proto masivně lobbovali v Americe, která je hlavním zdrojem investic, proti radikálnímu přesunu zdaňovacích práv a zvýšení minimální daně nad 12,5 procenta. Irský ministr financí Paschal Donohoe říká, že malé státy by měly mít možnost využívat daňovou politiku, aby vykompenzovaly nevýhody menší rozlohy, polohy a zdrojů.

Dokonce i minimální 12,5procentní daň, nebo jen o málo vyšší, by byla pro Iry nepříjemná, pokud vezmete v úvahu různá daňová zvýhodnění. Těch využívá mnoho velkých firem, aby odvádělo efektivní daň v jednociferných číslech. Oblíbený je zejména „patentový balíček“, program pro zdanění zisků z inovací, který umožňuje odvádět jen 6,25 procenta. Firma, která je zvyklá platit tak málo, může rychle na Irsko zanevřít, bude-li nucena najednou odvádět dvojnásobek. Vláda v Dublinu už vyčíslila roční ztrátu na daňových odvodech, pokud by došlo k uzavření globální dohody - dvě miliardy eur. To se rovná 2,4 procenta veřejných příjmů; při přepočtu přes HDP by to odpovídalo americké ztrátě ve výši 140 miliard dolarů.

Nespokojenci a polepšení

Irsko má v Unii přátele. Maďarsko s korporátní daní na devíti procentech je halasným příznivcem daňové konkurence. Sympatizují s ním i Kypr a Malta, ale ty se „raději drží v irském stínu“, jak říká jeden unijní představitel. Mimo EU už Singapur a Švýcarsko oznámily, že 15procentní daň považují za příliš vysokou. Asijské finanční centrum by se přiklánělo spíš k deseti procentům.

Lucembursko a Nizozemsko se naproti tomu už obrátily na pravou víru. Velkovévodství schytalo v roce 2014 tvrdou kritiku, když se provalilo, jak luxusní podmínky tam dostávají desítky nadnárodních korporací, ale od té doby přijalo řadu reforem, které zužují prostor pro daňovou arbitráž a zvyšují daňovou transparentnost. Lucemburčané říkají, že přijmou jakoukoli dohodu, která zavede pro všechny stejné podmínky. Nizozemská vláda, která čelila veřejné kritice kvůli ochotě přehlížet různé daňové fígle, se v poslední době rovněž snaží omezit všemožné kličky. „My rozhodně nebudeme dohodě bránit,“ říká státní tajemník pro finance Hans Vijbrief. „Mým cílem je, abychom už nefigurovali na seznamu daňových rájů.“

To staví Irsko a ostatní unijní nespokojence do bezvýchodné situace. Teoreticky mohou návrh vetovat, protože v daňových otázkách vyžadují unijní regule jednomyslnost. Ale to vypadá vysoce nepravděpodobně, protože změnu podporují všichni velcí členové EU i Amerika. Nemluvě o tom, jak by asi působilo, kdyby zablokovali dohodu, kterou veřejnost považuje za nezbytnou pro to, aby velké firmy platily férové daně. Ostatně Amerika už jejich verzi pro příjmy z nehmotných statků má, ačkoli jen ve výši 10,5 procenta. Pokud se jednání nečekaně nezadrhne, přijde revoluce. A s ní pravděpodobně skončí zlatý věk světových daňových rájů.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zakažte oheň, budou požáry 
  • Konopné šachy
Objednat nyní