Ztracená generace

Pokud si dnes na Vaška Káňu vůbec někdo vzpomene, tak jako na autora příšerné budovatelské slátaniny Parta brusiče Karhana. Ve skutečnosti je Káňa – rodným jménem Stanislav Řáda – díky biografické knize Válkou narušení prvotřídním zdrojem informací o tom, jak žily děti za první světové války. Nebyla to hezká doba a děti toho mohly ztratit opravdu hodně – své dětství.

Když válka začala, bylo Káňovi devět. Jeho otec padl hned v říjnu 1914 a krátce nato se mu narodil osmý sourozenec – bratr Oldřich. Podporu za mrtvého otce vyplácel stát jen půl roku, poté do jejich činžáku v pražských Holešovicích přišel hlad. Před spaním děti básnily o jídle: „O vdolcích pomazaných povidly a posypaných strouhaným tvarohem. O buchtách s mákem. O pečených králičích stehnech. O rozpukaných patkách chleba.“ Ráno na ně ale čekal jen skrojek chleba a za skutečnou delikatesu platila „buchta“ z hovězí krve a černé válečné mouky plné pilin. Škola byla pro Káňu oázou klidu – „teplo, tichoučko, pan učitel hezky vykládá…“ – jenže shánět „aprovisaci“ musely i děti. Trávily dny v nekonečných frontách na chléb či mouku, a když přišly mrazy, stal se z Káni „uhlobaron“ a – spolu s ženskými z domu – kradl uhlí z hromady u železniční výtopny.

V posledním roce války vyrazil s matkou na Vysočinu pro brambory. Táhli se s nimi k vlaku kolik kilometrů a málem nedošli: „Teď by mě ráda pohladila, vím to, cítím, jak se na mě dívá. Ale nepohladí. Dávno už takovým něžnostem odvykla.“ Když došli k vlaku, četníci jim brambory sebrali. Nejdřív je matka vkleče prosila, pak se rvala, aby ji nechali skočit pod vlak, a nakonec rezignovala: „Bylo toho příliš na mých třináct roků. Snad jsem se stal tehdy dospělým.“ Brzy poté Káňa utekl z domova a přidal se k tlupě dětí, která přežívala na dýmající (ale teplo sálající) haldě škváry za holešovickou elektrárnou: „Každé probuzení na haldě je zklamáním, připomene mi, že jsem v partě zlodějů, že kradu uhlí a že se mne děti bojí.“