Ztracená generace

První světová válka sebrala dětem otce, něžnost matek, vzdělání, životní perspektivu a nakonec dětství

Ztracená generace
V průběhu první světové války nebyly děti vystaveny jen hladu, zimě a násilí, ale přišly i o bezstarostnost, rodinné zázemí, vzdělání a životní perspektivu. | Profimedia.cz

Pokud si dnes na Vaška Káňu vůbec někdo vzpomene, tak jako na autora příšerné budovatelské slátaniny Parta brusiče Karhana. Ve skutečnosti je Káňa – rodným jménem Stanislav Řáda – díky biografické knize Válkou narušení prvotřídním zdrojem informací o tom, jak žily děti za první světové války. Nebyla to hezká doba a děti toho mohly ztratit opravdu hodně – své dětství.

Když válka začala, bylo Káňovi devět. Jeho otec padl hned v říjnu 1914 a krátce nato se mu narodil osmý sourozenec – bratr Oldřich. Podporu za mrtvého otce vyplácel stát jen půl roku, poté do jejich činžáku v pražských Holešovicích přišel hlad. Před spaním děti básnily o jídle: „O vdolcích pomazaných povidly a posypaných strouhaným tvarohem. O buchtách s mákem. O pečených králičích stehnech. O rozpukaných patkách chleba.“ Ráno na ně ale čekal jen skrojek chleba a za skutečnou delikatesu platila „buchta“ z hovězí krve a černé válečné mouky plné pilin. Škola byla pro Káňu oázou klidu – „teplo, tichoučko, pan učitel hezky vykládá…“ – jenže shánět „aprovisaci“ musely i děti. Trávily dny v nekonečných frontách na chléb či mouku, a když přišly mrazy, stal se z Káni „uhlobaron“ a – spolu s ženskými z domu – kradl uhlí z hromady u železniční výtopny.

V posledním roce války vyrazil s matkou na Vysočinu pro brambory. Táhli se s nimi k vlaku kolik kilometrů a málem nedošli: „Teď by mě ráda pohladila, vím to, cítím, jak se na mě dívá. Ale nepohladí. Dávno už takovým něžnostem odvykla.“ Když došli k vlaku, četníci jim brambory sebrali. Nejdřív je matka vkleče prosila, pak se rvala, aby ji nechali skočit pod vlak, a nakonec rezignovala: „Bylo toho příliš na mých třináct roků. Snad jsem se stal tehdy dospělým.“ Brzy poté Káňa utekl z domova a přidal se k tlupě dětí, která přežívala na dýmající (ale teplo sálající) haldě škváry za holešovickou elektrárnou: „Každé probuzení na haldě je zklamáním, připomene mi, že jsem v partě zlodějů, že kradu uhlí a že se mne děti bojí.“

„Malé ustarané lidičky“

Dětských vzpomínek na první válku se zachovalo velmi málo a moc se toho – kvůli válečné cenzuře – nenajde ani v dobových novinách. Káňovy zážitky každopádně nebyly nijak ojedinělé. V říjnu 1918 lze například v novinách najít případ třináctileté Marie Růžičkové, kterou u Hloubětína zastřelil voják za to, že na poli paběrkovala zbytky po sklizni řepy. Noviny už měly cenzury dost, a tak agrárnický Venkov s chutí „rozmázl“ pitevní protokol, ve kterém stálo, že dítě mělo v žaludku jen „syrovou řepu, mrkev a syrové brambory“.

Epidemie bídy, která naši zemi postihla za první světové války a během dvou poválečných let, byla řádově horší než ty, které přišly později za velké hospodářské krize a za druhé války. Děti však nebyly vystaveny jen hladu, zimě a násilí, ale přišly kvůli válce i o bezstarostnost, rodinné zázemí, vzdělání a životní perspektivu. „V městech pomalu již není dětí. Jsou to jen malé ustarané lidičky, trávící dlouhé hodiny ve frontách, naplněné starostmi, bude-li co jíst, čím se odívat,“ napsal roku 1918 Časopis lékařů českých. Není divu, že šlo tenkrát na ulici potkat předčasně zestárlé děti s vráskami a prokvetlými vlasy.

Škola základ života

Škola byla odsunuta s požehnáním státu stranou, což lze do jisté míry vyjádřit i statisticky. Zatímco ve školním roce 1913/1914 zameškaly děti podle knihy Mileny Lenderové Vše pro dítě! šest až osm procent vyučovacích hodin, ve školním roce 1916/1917 to už bylo 25 až 30 procent. Deník Čech v létě 1917 vzpomínal, že už od roku 1915 „nebylo téměř trestů za zameškávání školy“, a navíc „dětská práce zemědělská, na statcích, dříve zakázaná, dnes se ne-li doporučuje, alespoň dovoluje úřady školními“.

K tomuto zhusta tolerovanému záškoláctví je však nutné přičíst spoustu dalších hodin, kdy se ve školách nevyučovalo. Třeba proto, že se školy průběžně měnily na válečné lazarety. Do Hradce Králové přijeli první ranění už 31. srpna 1914 a postupně zabrali budovy místních měšťanských i reálných škol, gymnázium, obchodní akademii, dívčí lyceum a zámečnickou školu. O Vánocích už byly v Hradci – který měl před válkou 11 tisíc obyvatel – dva tisíce raněných a děti se staly permanentními kočovníky. V zimě se pro změnu nevyučovalo kvůli tomu, že ve školách nebylo čím topit, a pokud se nějaké topení náhodou našlo, stejně se třídy podle již zmíněného deníku Čech nenaplnily: „Nedostatek oděvu a obuvi, jež nemohli chudí rodičové opatřiti dětem pro velkou drahotu, byl toho příčinou. A jiná výmluva, u dětí obvyklá, byla: Musil jsem shánět živobytí.“ Děti navíc neměl kdo učit, protože – jak píše Lenderová – podle některých odhadů narukovalo až 40 procent učitelů.

Mobilizace dětí

Dnes je dětská výdělečná práce nepředstavitelná a tento pohled se prosazoval už na přelomu 19. a 20. století. První válka trend zvrátila. Už v březnu 1915 ministerstvo kultu a vyučování školním radám doporučilo, že – pokud to bude zemědělství potřebovat – lze zkrátit školní rok či zavést polodenní vyučování: „Odmítá-li se výdělečná práce dětská v době normální z důvodů sociálních, zdravotních a mravních, nelze ji zcela zavrhnouti v době válečné.“

Už víme, že malí pracovníci zalidňovali hlavně pole, ale určitá část jich skončila v továrnách. Děti ale neměly odpočívat ani v tom málu volného času, který jim zbyl. V různých letácích, oběžnících či brožurkách bylo podle Lenderové dětem vysvětleno, že odpočívat o prázdninách je nevděk vůči těm, kteří „nasazují s krajní obětavostí a strádáním životy své na obranu vlasti“, protože prázdniny jsou tu od toho, aby nahradily to, co „dříve s jistotou řídila ruka otcova nebo hbité paže bratrovy“, kdežto teď to „obstarati musí unavené rámě matčino, nejvýš za podpory dědovy“.

Spoustu času dětem zabraly různé neustále se opakující sbírky. Sbíralo se doslova všecko. Na začátku války to byly peníze, zlato a šperky (dárci obdrželi železný prsten s nápisem „Zlato dal jsem za železo 1914“), přičemž na děti instruované školou zbyl odpovědný úkol – mámit cennosti z rodičů. Později se přidaly různé kovy (měď, bronz, mosaz…), peří a kaučuk (kolik jen na to padlo míčů a panenek), starý papír a hadry (z nich se o hodinách vyráběly vložky do vojenských bot), kosti, a především rozličné plodiny: lipový květ, mařinka, bedrník, ostružinové listí na čaj, kaštany, žaludy, bukvice, duběnky, houby, jitrocel a kopřivy (náhražka bavlny).

Jak se tyto sbírky ujaly, těžko říct. Existují zprávy, že kvůli potřebám válečného textilního průmyslu kopřivy na mnoha místech takřka vyhynuly, na druhé straně víme, že řada Čechů sbírky okázale sabotovala. Stejně to viděla i náctiletá budoucí spisovatelka Jarmila Glazarová, která si do deníku s pýchou poznamenala, jak spolužáci zareagovali na jednu z mnoha sbírek: „Naše rusofilské city jsou daleky upisování, takže jsme na oltář širší vlasti položili 4 K na stavbu ponorky; a je nás 306! Inu, my jsme mládež!“

Jizvy na duchu

Válka děti – kromě všeho jiného – naučila i dvojímu, „normalizačnímu“ pojetí pravdy. Doma se v řadě českých rodin na válku a na – toho „dědka“ – císaře otevřeně nadávalo. Zato ve školách byly děti podrobeny tuhé ideologické indoktrinaci – byly jim servírovány barvotiskové příběhy o hrdinských vojácích a dětech, které obětovaly život za vlast, okázale se slavila všechna císařská výročí, vyučovalo se správnému přednesu rakouské hymny a z čítanek mizeli nevhodní spisovatelé: pokrokáři (Machar a Herben), ti, již pocházeli z dohodových států (Tolstoj, Turgeněv, de Amicis, La Fontaine…), a údajně byl vyškrtnut úryvek z Babičky jen kvůli tomu, aby pes Sultán neurazil jemnocit tureckého spojence.

Nakolik děti emocionálně poznamenala ztráta otců a skutečnost, že se jim matky – které muže nahradily v továrnách a na polích – neměly čas věnovat, zjistit neumíme. Nikdo se také nezabýval tím, jak válka ovlivnila děti v jejich budoucím životě. Každopádně je docela pravděpodobné, že by Káňa bez oné dýmající hromady škváry Partu brusiče Karhana nikdy nenapsal.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní