Země s největšími ropnými rezervami na světě je už sedm let v bankrotu, celkem dluží 154 miliard dolarů a USA na ni teď obnovily sankce. Vše mají zachránit bankéři od Rothschildů
Země s největšími ropnými rezervami na světě je už sedm let v bankrotu, celkem dluží 154 miliard dolarů a USA na ni teď obnovily sankce. Vše mají zachránit bankéři od Rothschildů
Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
České školství upadá a potřebuje reformu jako sůl. Je proto smutné, že pro žádnou ze stran není vzdělání zásadní předvolební téma
Začíná nový školní rok. A s ním přichází spousta otázek, které si kladou nejen ti, kdo posílají své ratolesti do školních lavic. Bude letošní školní rok už zase normální? Nepřeruší ho další vlna covidu a lockdown? Poučili se kantoři a ředitelé? Chtějí a umějí ještě vůbec učit? A co děti, chtějí se zase učit? Nezapomněly všechno?
Pocity naděje, že by všechno mohlo zase dostat tolik potřebný řád, se mísí s kupou obav a starostí, aby si všechno hezky sedlo. Zvláště tehdy, když dítě nastupuje do nové školy nebo má mít novou třídní. Do toho nákupy, rozhodování o kroužcích, boj o dobrý termín hodiny v zušce nebo v jazykovém kurzu, skloubení časů a diářů, motivování dětí, že má smysl pokračovat ve sportu, klavíru nebo že je dobré, aby si našly něco nového, co je bude bavit. A počítání peněz, aby požadavky školy a všechny tyhle aktivity nezruinovaly rodinnou kasu. Není toho málo, co teď rodiče řeší.
A přece je tu ještě jedna věc, kterou by si ke všem těmto starostem právě teď měli přibrat. Souvisí s tím, že se kvapem blíží volby do Poslanecké sněmovny. Chvilku to vypadalo, že by právě školství mělo a mohlo být jedním z důležitých volebních témat. Strany se předháněly v ujišťování, jak klíčové je to pro ně téma a jaká je to právě teď výzva. A taky se zdálo, že se veřejnost konečně probudila a začíná ji v daleko širším měřítku zajímat více než jen osoba učitele, vybavení třídy a kvalita školních obědů. Zkrátka že se vzdělávání opravdu stává věcí veřejnou a předmětem politické diskuse.
Byla by obrovská škoda, kdyby tahle jedinečná příležitost měla padnout pod stůl. Byla by to hrubá chyba, protože české školství skutečně zdravé není a reformu potřebuje jako sůl. Kdy jindy, když ne teď.
Problémů, které české školství a vzdělávací systém sužují, je celá kupa. Připomeňme jen pár z nich. Ve školství nejde pouze o peníze, ale rozhodně o ně jde v první řadě. Školství je podfinancované a strukturálně špatně financované. Zaostáváme za většinou zemí OECD v investicích a peníze často tečou jinam, než by měly. Třeba do vybavení, s nímž školský personál neumí a/nebo nechce pracovat, což se ukázalo při online výuce.
Školství je jedna velká byrokracie. Dusí učitele i ředitele, kterým pro samé papírování nezbývá čas na výuku, a už vůbec ne na vlastní rozvoj. Pořád se více bifluje, než procvičuje. Dbá se více na momentální faktografickou znalost než dokonalé pochopení, které dítěti zůstane na celý život a bude na něm možné stavět další vědomosti a dovednosti. Memorují se věci, o jejichž potřebnosti lze mít velké pochybnosti.
Zato se neučí to, co každý člověk spolehlivě potřebuje. Chybí občanské vzdělávání, skutečná informatická gramotnost, málokteré dítě je schopno opravdu dobře porozumět textu, o kritickém myšlení nebo finanční gramotnosti ani nemluvě. Schopnost využívat alespoň jeden světový jazyk není vůbec žádnou samozřejmostí.
České školství sice skloňuje inkluzi, ale ve skutečnosti je pořád víc exkluzivní. Děti nevysokoškoláků se jen málokdy propracují k vyššímu vzdělání. Systém místo aby poskytoval příležitost všem, jen reprodukuje a prohlubuje rozdíly. První stupeň často odradí i ty nejzvídavější a druhý stupeň pohřbí talenty a odhodlání většiny, a proto se z něj utíká na víceletá gymnázia. Ta pro změnu místo toho, aby byla určena pro opravdu mimořádně nadané studenty, absorbují daleko více žáků a prohlubují bídu mnoha tříd druhého stupně.
Učitelské platy jsou sice o poznání vyšší, než bývaly, ale pedagogická profese pořád nemá to renomé, které by potřebovala. Přestože mnohé školy v páté a deváté třídě nebo v maturitním ročníku nedělají nic jiného, než připravují své žáky na zkoušky či přijímačky, pořád jsme nedospěli k funkčnímu modelu ověřování znalostí.
Právě sem by měly směřovat dotazy voličů – rodičů, prarodičů a vlastně všech, protože vzdělání bylo a je – marná sláva – branou k prosperitě.
Je evidentní, že reforma vzdělávacího systému je vážnou a dlouhodobou věcí. A že k jejímu prosazení je potřeba nejen vize, ale především odvaha. A ještě více to, že ji musí prosazovat buď sama silná politická figura, nebo někdo, kdo má silné politické krytí takové osobnosti.
V Babišově vládě je jen málo ministrů, o kterých lze říci, že přinejmenším po většinu času byli na svém místě. Stávající ministr školství Plaga mezi ně patří. A přece ve sněmovních volbách nekandiduje, ve vládě se drží jen díky tomu, že za ním stojí řada profesních a zájmových školských organizací, a svou budoucnost již s politikou nespojuje. Kdo je novým nositelem tématu v Babišově straně, nevíme. Možná paní Alena, která však zná jediný recept – všechno uplatit.
Zajímavější personální pohled skýtají obě opoziční koalice. V jejich vedení se to učiteli jen hemží. Namátkou, v čele STAN stáli v posledních x letech jen učitelé – nejprve Petr Gazdík a po něm Vít Rakušan; vysokoškolský učitel a bývalý rektor Petr Fiala stojí v čele ODS a expertem strany na školství je její místopředseda Martin Baxa, sám původně učitel, kterého v koalici Spolu doplňuje například minulý lidovecký předseda Marek Výborný. Také Piráti či TOP 09 mají ve svých kandidátských řadách hned několik kantorů.
Přesto ani jedna z koalic na vzdělání svou volební strategii a kampaň zatím nepostavila. Což je dost velký paradox. Ještě na jaře totiž obě koalice přicházely v této oblasti s řadou iniciativ a občas se dokázaly shodnout dokonce jako celek. Ale především je to paradox v tom, že obě koalice míří na voliče, kteří mají eminentní zájem na fungujícím školství a jsou schopni o něm přemýšlet. Jsou to lidé s vyšším vzděláním, aktivní a relativně bohatší rodiče dětí různého věku a také mladí lidé, často ještě studenti.
Tím se dostáváme k jádru pudla. Vypadá to, že i rozumní politici standardních stran podlehli marketingové hysterii. Dlouhodobé krmení veřejnosti tím, že je potřeba všechno zjednodušovat a s lidmi jednat jako s nesvéprávnými, i tady slaví úspěch.
No jistě, vzdělávací systém a jeho nuance jsou odbornou věcí. K pochopení základních principů fungování, včetně toho, co by se učit mělo a co už je jaksi out, ale není třeba více než zdravý selský rozum. Čím dříve si politici uvědomí, že voliči opravdu nejsou hlupáci, tím lépe. Čím dříve si voliči uvědomí, že školství je veřejná služba, za kterou draze platí a málo za to dostávají, a začnou se nahlas ptát, tím ještě lépe.
Pokud si to totiž rozumní politici a rozumní voliči neuvědomí včas, tedy vlastně hned teď, už v říjnu je znovu převálcuje masa, které je nějaká kvalita škol šumafuk. A pak už bude opravdu pozdě, poněvadž to velmi pravděpodobně budou zase děti, které se nemohou bránit, a tudíž jako první všechno odnesou.
