Vybrané články
z týdeníku The Economist

Zmást a ošálit

Špehování, propaganda a sabotáže jsou pořád běžné, ale demokratické armády už neumějí oklamat nepřítele.

Zmást a ošálit
ilustrační foto | rarehistoricalphotos.com

V noci pátého června 1944 se k zemi nad francouzským pobřežím snášelo pět set figurín. Každá z nich ještě ve vzduchu stačila vypálit – díky malému pyrotechnickému zařízení. Po dopadu na zem napodobily výbušné nálože výsadkářskou rutinu pálení padáků. Na nepřátelském území seskočil předvoj fantomové armády, nejambicióznějšího kouzelnického triku v dějinách vojenství.

Spojenci chystali invazi do Francie, ale nechtěli, aby Němci věděli, kde a kdy zaútočí. A tak postavili George Pattona, skutečného generála, do čela smyšlené jednotky: První americké armádní skupiny. Celá klamavá kampaň dostala jméno Bodyguard (osobní strážce), což byla narážka na dřívější výrok Winstona Churchilla: „V čase války je pravda tak vzácná, že by ji vždy měli doprovázet osobní strážci lží.“

Dřevěné vyloďovací čluny, nafukovací tanky a falešná rádiová komunikace naznačovaly, že ke spojeneckému vylodění dojde v Pas-de-Calais, dobrých tři sta kilometrů od normandských pláží, kde na břeh vystoupily skutečné jednotky. Kulisáci postavili v Doveru maketu skladu paliva a důvěryhodnost té atrapě dodaly návštěvy krále Jiřího a generála Dwighta Eisenhowera. Herec podobný generálu Bernardu Montgomerymu, veliteli spojeneckých pozemních sil, odletěl do Afriky, aby vyvolal dojem, že se nic nechystá. Zabralo to. Den D Němce zaskočil. Ještě několik týdnů po vylodění se domnívali, že Pattonova imaginární vojska zaútočí z jiného směru.

Makety, balonky a neviditelný plášť

Klamné manévry se ve válce používají dodnes. Ve válce s Ázerbájdžánem ošálili Arméni nepřátelské drony maketami raket. V době vyhrocených hraničních sporů s Indií publikovali Číňané snímky odpalovacích zařízení, z nichž se při bližším ohledání vyklubaly nafukovací atrapy. Indické i čínské jednotky zakrývaly svou techniku multispektrálními sítěmi, které dokážou blokovat viditelné světlo i další elektromagnetické záření. Technici neustále vyvíjejí nová zařízení. Zbrojní gigant BAE Systems se chlubí, že jeho nová aktivní kamufláž Adaptiv – skládající se z termoelektrických destiček, které dokážou měnit teplotu podle teploty okolí – v podstatě funguje jako „neviditelný plášť“.

Ale velkoformátové fígle jako z dob Dne D se budou jen těžko opakovat. „Z oklamání nepřítele se na Západě stalo tak trochu ztracené umění,“ stěžuje si generál sir Richard Barrons, jenž velel britskému generálnímu štábu do roku 2016. „V minulosti jsme takové věci dělali, jako třeba za druhé světové války,“ řekl v prosinci 2019 velitel amerického letectva, generál Charles Q. Brown, „ale teď už o tom moc neuvažujeme.“ Poslední větší americký počin tohoto druhu se datuje do doby první války v Perském zálivu, kdy USA zmátly Saddáma Husajna (a své vlastní námořníky), aby čekal úder z moře. Při poměrně jednoduchém zastíracím manévru tenkrát Američané uspořádali stínové vyloďovací námořní cvičení a nechali své agenty rozšířit dezinformace. 

Státy se sice navzájem pořád špehují, používají propagandu i sabotáže, ale klamné vojenské operace, jimiž by ošálili nepřítele, aby udělal něco, čím sám sobě uškodí, jsou na ústupu. Má to tři důvody. Materiální faktory jsou dnes ve válce podstatnější než ty lidské, máme lepší technologie a liberální demokracie jsou na takové praktiky choulostivější.

Moderní válka je profese, které se věnují složité stroje a vojáci, kteří je dokážou ovládat. Matení nepřítele je naproti tomu svého druhu uměním. Vždyť avantgardní vzory na prvních kamuflážích vyvíjeli zoologové, vybavení znalostmi o zbarvení zvířat, a umělci inspirovaní kubismem a jeho tříštěním perspektivy. Nejpozoruhodnější kousek se jim patrně podařil za první světové války a těsně po ní, když se válečné lodě začaly přetírat černobílými pruhy jako zebry, aby se zamaskovala jejich rychlost a kurz. Pablo Picasso si nárokoval zásluhy na tom, že francouzská armáda začala používat kamufláž.

Za druhé světové války svedlo britské Středisko kamuflážního vývoje a výcviku – slovy Petera Forbese, autora knihy Dazzled and Deceived: Mimicry and Camouflage, dohromady „podivnou směsku osob“, mezi nimiž nechyběli architekti, přírodovědci, surrealističtí malíři a kouzelník. V Americe najímala „Armáda duchů“, jejíž činnost byla až do roku 1996 přísně utajena, herce a umělce, kteří měli na bojišti vytvářet zvláštní efekty, jako například pouštět z reproduktorů zvuky simulující přijíždějící tanky. Mnozí členové této jednotky později udělali kariéru v umění a módním průmyslu, říká Jennifer McArdleová z washingtonského think-tanku Centre for a New American Security.

Hrubá síla místo kouzel

Ale takové šílené experimenty se jen těžko slučují s disciplinou a řádem vojenské kultury. Ukončení povinné vojenské služby ve většině západní zemí ještě víc prohloubilo propast mezi vojenským a civilním životem. A vlastní ohromná síla vedla Ameriku k tomu, že začala vést války přímočaře. „Spojené státy mají tendenci sázet na technologie a hrubou sílu při absenci kreativity,“ říká McArdleová.

Technologie také přispěly k tomu, že je dnes mnohem těžší provést skutečně velkou klamavou operaci. V září poznamenal šéf britského obranného štábu, že válka je čím dál víc „soutěží mezi schováváním a nacházením“. Schopnost nalézt se podstatně zvýšila. Satelity a drony se dívají z výšky, anténami ověšení vojáci a vozidla nasávají veškeré elektronické záření a amatérští nadšenci sledují pohyby armád na sociálních sítích.

Kdyby před třiceti lety existoval dnešní komerční satelitní průmysl, mohl si Saddám koupit „hi-resové“ snímky, které by mu prozradily, že se na jeho hraničících šikují americké jednotky. A dnešní senzory odhalí podrobnosti, které lidskému oku uniknou. Infračervená termokamera na dronu snadno rozliší chladnou gumovou atrapu a horký železný tank. Dlouhovlnné infračervené senzory dokážou najít zakopané zbraně podle odlišného odrazu od zkypřené půdy. Dokonce i sofistikované návnady mohou padnout za oběť algoritmům strojového učení, které vybaveny dostatečným množstvím příkladů mohou odhalit i anomálie tak malé, že by lidskému analytikovi unikly. A klamající musí úspěšně oklamat ve více směrech. K vytvoření smyšleného pluku už nestačí jen falešné rádiové vysílání, potřebujete také aktivitu na sociálních sítích.

Ke zmatení nepřítele mohou dnešní armády investovat do technologií, třeba do destiček měnících teplotu na pancíři na tancích. Věčným problémem však zůstává lidská chyba. „Když se voják začne nudit a opustí stanoviště chráněné tepelnými štíty, aby si odskočil, nepřítel s pobavením uvidí, že se náhle vynořil odnikud,“ říká Jack Watling z think-tanku Royal United Services Institute. Zejména západní armády jsou podle něj silně závislé na rádiové komunikaci, která zanechává výmluvné elektronické stopy.

Některé staré dobré finty ovšem stále fungují. V roce 1999 za kosovské války létala letadla NATO velmi vysoko, aby unikla protiletadlové palbě, a Srbové je dokázali oklamat a přimět bombardovat makety tanků. Součástí ruských ozbrojených sil jsou čety, které mají za úkol vyfukovat do vzduchu kouř a aerosoly, které blokují ultrafialové, infračervené a rádiové vlny. A systém Adaptiv od BAE ukazuje zlepšování aktivních kamuflážních prvků.

Nejlepší cestou pro oklamání nepřítele – lepší než se snažit o naprosté utajení – se v současné době jeví taktika zahlušení, při níž protivníka donutíte plýtvat drahými naváděnými zbraněmi na laciné návnady. Hejna dronů nebo pozemních robotů mohou vysílat matoucí elektromagnetické záření a nutit nepřátelské senzory, aby našly zrno mezi plevami. Armády by dokonce mohly využívat takzvanou „oponentní“ umělou inteligenci k vytváření kamuflážních vzorů a tvarů, které by mátly detekční algoritmy.

Malí zelení mužíci

Největší problém nespočívá v tom, že by hrubá síla nahrazovala umění ani že by technologie znemožňovala utajení. Nejčastějším steskem v západních armádách bývá, že jejich protivníci mají na klamání jednoduše silnější žaludek. Možná je to tím, spekulují, že otevřené společnosti, které si doma cení vlády práva a transparentnosti, nejsou inherentně tak dobré v klamání.

Evropští a američtí vojenští představitelé popisují ruské a čínské praktiky se směsí znechucení a závisti. Zatímco americké využívání návnad „je v současnosti na nejnižším bodě po dvou desetiletích zanedbávání“, říká Walker Mills z americké námořní pěchoty, Čína do nich masivně investovala. Vlastní mimo jiné pětatřicetikilogramový tank, který se vejde do batohu a nafoukne se za čtyři minuty. Podle jedné americké armádní zprávy disponují čínské ozbrojené síly „nejvěrohodnějšími návnadami, jaké byly kdy vytvořeny“. 

Mezinárodně platná pravidla pro vedení ozbrojených konfliktů jsou ve věci bitevních klamů poměrně jasná. Zatímco „zrada“ (jako předstíraná kapitulace s cílem vlákat nepřítele do léčky, nebo zamaskování tanku jako sanitky Červeného kříže) je zakázaná, „lsti“ jako návnady, fingované výpady a léčky jsou přípustné. Dají se ovšem ohnout a obejít i další dohody. Rusko se v roce 2014 zmocnilo ukrajinského Krymu vysláním neoznačených vojáků – takzvaných malých zelených mužíků – a synchronizovanou smrští dezinformací. Celá akce byl jeden velký klam: invaze převlečená za národovecké povstání.

Západní armády chtějí ztrátu dohnat aspoň v některých ohledech. „Znovu se naučíme používat klamné manévry,“ slibuje generál David Berger, velitel americké námořní pěchoty, jenž v současné době reformuje své síly, aby se dokázaly vyhnout čínským senzorům v Tichém oceánu. Ale jde to trochu proti srsti. „Je tu kulturní problém,“ říká dlouholetý příslušník CIA, jenž se specializoval právě na klamné operace, „myslím, že nenajdete generály, kteří by si nemysleli, že je to zásadně nečestná činnost.“

Tyto obavy poukazují na hlubší strach – že by despotičtí vládci, kterým je všechno jedno, mohli mít navrch. V roce 1943 Britové přesvědčili Němce, že Spojenci chystají invazi do Řecka. Oblékli kvůli tomu mrtvého bezdomovce do uniformy důstojníka královského námořnictva, nacpali mu do kapes fingované rozkazy a hodili ho do vody u pobřeží neutrálního Španělska. „My bychom byli pořád připraveni použít mrtvého nepřátelského vojáka,“ říká důstojník NATO, „ale Rusové a Číňané by ho kvůli tomu klidně i zabili.“

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

Objednat nyní