Život na zdi

Praha se snaží uchopit nový fenomén pouličního umění a přebít nudu.

Život na zdi
Legenda české muralové scény je typickým příkladem umělce, který se po sprejerském období začal věnovat vlastní umělecké tvorbě a přesunul se do galerií. | Tomáš Novák týdeník HROT

Obraz na zdi u Vltavské, pomalovaná stěna u Evropské třídy, vodopád na žižkovském paneláku, komunitní centrum na Proseku… Něco se děje. Pražské zdi pokrývají obří malby, které celkem vkusně dotvářejí městský prostor. Už nejde o místa, která město vyčlenilo pro legální tvorbu „umělců se sprejem“, aby ušetřilo za čištění barevných čmáranic z domů. Radnice pořádají soutěže, ve kterých vybírají nejpovedenější kresby, vítězové pak velkoplošné výjevy přenášejí do ulic. Z graffiti či streetartové scény vyrostli během minulých let respektovaní umělci, kteří se přesunuli do galerií a uměním v ulicích si už i něco vydělají. Zdá se, že Praha se snaží uchopit fenomén přezdívaný mural art tak, aby se stal legitimní součástí veřejného prostoru. Brzy se dočkáme dalších děl u stanic metra. 

Jak zkrášlit socialistický realismus 

V Praze 9 se vylouplo komunitní centrum do podoby, která v sídlištní šedi zaujme na první dobrou. Radnice nechala architektovi, který má na starosti rekonstrukci vybydlené nemovitosti z 80. let na náměstíčku v Jablonecké ulici, volnou ruku a ten ji využil po svém. Na fasády nechal udělat Michala Škapu tzv. mural. A z výsledku jsou zástupci městské části nadšení. „Je těžké oživit socialistický realismus a dát mu nějaký přesah do současné doby. Vlastně si žádný dobrý pokus nevybavuju. A Michalovi Škapovi se to povedlo. Dům pomaloval lokálními motivy například z parku Přátelství nebo střížkovské velryby. Zbytek je jeho vlastní inspirace,“ říká místostarosta Prahy 9 Tomáš Portlík. 

Mural je podle něj jednoduchý a laciný způsob, jak sídliště polidštit a přitom dát formě i nějaký obsah. Navíc je to za málo peněz hodně muziky; dílo za zhruba 250 tisíc korun se městské části podařilo zaplatit z magistrátního programu určeného pro umění ve veřejném prostoru. „Vlastně přemýšlím, že by taková malba slušela naší poliklinice. To je také socialistický barák, který by potřeboval trochu zkrášlit a obveselit. Mural by mohl být inspirací i pro soukromé firmy, živnostníky a SVJ, aby o sobě dali vědět,“ přemýšlí místostarosta.

Novou hvězdou mural artu se může stát Patrik Hábl, který začal přenášet své malby z interiérů do veřejného prostoru. Příkladem je vodopád na žižkovském paneláku.
Tomáš Novák týdeník HROT

Mural art je velmi náročný na zpracování, protože je to obrovské dílo, na které je třeba hodně materiálu. Vyžaduje mnoho hodin práce, často jsou k němu třeba i různé zvedací plošiny. „Najdete ho nejčastěji na štítech domů, fasádách, podchodech, občas i na trafačkách. Dělá se na objednávku a je k němu třeba povolení. Podpora od úředníka či města navíc může pomoci i finančně. Jedna malba může totiž stát i 350 tisíc korun. Proto se mural financuje od sponzorů nebo pomocí grantů,“ vysvětluje výtvarnice Sasha Krohlíková.

Takovou podporu poskytla umělcům v minulém roce Praha 7, když nechala vyzdobit zdi vnějšího atria u frekventované stanice metra Vltavská. Soutěž, kterou uspořádala spolu s dopravním podnikem, mezi nimi vzbudila velký ohlas. Přihlásilo se 38 účastníků. „Vltavská prochází proměnou a ověřili jsme si, že je zde velký zájem, aby její součástí bylo také originální současné umění,“ řekla místostarostka Prahy 7 Hana Třeštíková. Vítězové – výtvarníci Pavel Dušek a Josef Šmíd, kteří studují na Akademii výtvarných umění – pojali svůj návrh jako variabilní malbu, která z dálky funguje jako abstraktní obraz, ale při bližším pohledu se v plochách a mezerách mezi mraky a mlhou otevřou průhledy do dalších obrazů a světů.

Je možné, že inspirací pro zadání muralu na Vltavské bylo zjištění, že při opravě tamní zdi vzalo za své dílo Brita s přezdívkou Mode 2, které zachycovalo několik scén ze života. Vydrželo tam deset let. O tom, že kresba líbající se dvojice, dívky s kočkou, obrazů z kavárny, hromadné dopravy i telefonní budky je dílem ikony evropské muralové scény, věděli ale jen zasvěcení.

Díky bohu za to 

Za hranicemi se stal mural art běžnou součástí velkoměst už minimálně před pěti lety. U nás začíná být populární teď, jako obvykle se zpožděním. „Ale díky bohu, že se tu tento typ umění probouzí. Když jej města správně uchopí, může se stát plnohodnotnou subkulturou a ozvláštnit ulice,“ myslí si Michal Škapa, který je autorem například zmiňovaného komunitního centra na Proseku. 

Dům se Škapovou výzdobou dokazuje, že se mural hodí nejenom na místa, která nejsou opečovávaná a udržovaná, ale i do současné zástavby. Jde o to zvolit vhodnou lokalitu a tvůrce. „Mural je živý obor, stále se vyvíjí. Praha má teď šanci ukázat, že dokáže přijímat i něco neobvyklého a přistupovat k umění velkoryse,“ soudí Škapa. 

Od graffiti do galerie

Michal Škapa je typickým představitelem umění, které se začíná pomalu dostávat do povědomí lidí. Vyrostl z graffiti scény, i on maloval na vagony metra, aby dnes prodával obrazy za desetitisíce. Graffiti se u nás začalo živelně rozvíjet hned v 90. letech. Chuť sprejovat po šedivých rozpadajících se domech byla obrovská. Byl to takový malý zázrak. Svá díla si jezdili sprejeři navzájem obdivovat klidně přes celé město. Jenomže oficiální místa neměla pro ten barevný zázrak pochopení a ani veřejnost nebyla „čmáranicím“ nakloněna. Patrně jako reakci na nelegální výzdobu začala města pro sprejery vyčleňovat zdi, na kterých mohli tvořit legálně. O umění tehdy nikdo příliš nemluvil. 

V roce 2008 se zdálo, že Praha v tomto ohledu drží se západními metropolemi krok. Tehdy tu proběhl velký festival pouličního umění Names. Pořádal ho spolek umělců kolem Trafačky ve Vysočanech a hlavně Jan Kaláb. Nejvýraznější malbou, která v rámci této akce vznikla, byla stěna na Národní třídě nad tehdejším prozatímním parkovištěm. Legendy české streetartové scény – Jan Kaláb, Pasta Oner nebo Michal Škapa – namalovali na frekventované místo obrazy, které umožňovaly kolemjdoucím nahlédnout do světa mural artu. Tato stěna byla pravděpodobně jednou z největších muralových realizací na území Prahy, která zatím vznikla. Zhruba v té době to vypadalo, že tomuto druhu umění začínají politici přicházet na chuť. O pár let později se dokonce málem povedlo pomalovat sloupy Nuselského mostu. Nakonec plány zmařila občanská petice. Postupně opadl i zájem politiků.

Radnice Prahy 9 si nechala pomalovat nové komunitní centrum. Místostarosta městské části Tomáš Portlík je z výsledku nadšený.
Tomáš Novák týdeník HROT

Škapa se mezitím přesunul s vlastní uměleckou tvorbou do galerijního světa. Graffiti, street art a mural jsou škatulky, ve kterých se dnes Škapa nechce pohybovat. Přesto bývá právě on označován za ukázkový příklad umělce, který si těmito vývojovými stadii prošel, aby byl dnes považován za jednoho z nejrespektovanějších a nejtalentovanějších „muralistů“. Jeho brzká díla najdete v pražských Modřanech, kam chodili a dodnes chodí řádit graffiťáci, ale i na místech, kde si od něj objednali výzdobu politici či firmy. Má i své výstavy v galeriích jako aktuálně v Galerii U Betlémské kaple. 

A naopak…

Mural je dost specifický a zdaleka není pro každého umělce. Znalci muralové scény nicméně předpokládají, že se postupně začne prosazovat další generace umělců. Jednou z nastupujících hvězd může být Patrik Hábl, který začal přenášet své malby z interiérů do veřejného prostoru. Nadšení vyvolal nedávno jeho vodopád, který v rámci Landscape festivalu nechal stékat po žižkovském paneláku. „Pro mne samotného to byla nejenom nová výzva a zatěžkávací zkouška, jak citlivě vstoupit do veřejného prostoru, ale i jak zvládnout 350 metrů čtverečních vertikálního obrazu z čtyřicetimetrové výšky,“ popsal autor mnohahodinovou práci. 

Hábl patří mezi nejviditelnější představitele české neštětcové malby své generace. Svými projekty budí posledních pět let opakovaně pozornost nejen v Česku, ale i například v Německu nebo v Japonsku. Stal se prvním žijícím českým malířem, jehož díla se opakovaně objevují ve světovém výběru současného umění v nejprestižnější aukční síni Sotheby’s. Háblovy prostorové instalace se nedávno staly součástí Paláce DRN a Paláce Špork, postavených oceňovaným architektem Stanislavem Fialou. 

Obří oko u letiště

Na mural také čím dál víc slyší soukromý sektor. A jedna velká firma se v muralu přímo našla. Jeden z největších logistických developerů si uvědomil, že právě mural ho může odlišit od konkurence a může dát alespoň trochu lidskou tvář něčemu, čemu lidé právě nefandí – nudným krabicím na okrajích měst. A při té příležitosti ona firma propagovala i mural. 

Před třemi lety oslovila CTP více než 200 umělců z celé Evropy. K „pomalování“ nabídla stěny svých hal v Humpolci a v Praze. Zatímco humpoleckou halu směrem k dálnici D1 už více než dva roky zdobí mural inspirovaný faunou a flórou od belgického umělce Dzia, pražská hala CTPark Prague Airport získala svou konečnou podobu s obřím uměleckým dílem až letos v průběhu května. „Umění na stěnách průmyslových hal lidi překvapuje, reagují na něj velmi dobře,“ libuje si zakladatel CTP Invest Remon Vos.

Mural program teď rozšiřuje i do dalších měst a zemí. „Pan Vos nám hrozně fandí, myslím, že je tak trochu vizionář. Teď chystáme i nějaké realizace do interiérů. Malbě u letiště předcházela velká příprava, ani já jsem neměl zkušenost s tak velkou plochou. Obraz inspirovaný přírodou, na kterou dohlíží obří oko v centru malby, se nachází na stěně úctyhodných rozměrů 350 krát 15 m, zabírá tedy 5000 metrů čtverečních. Je tak největším uměleckým dílem v zemi a patří mezi největší na světě,“ říká Michal Škapa, který je autorem malby u letiště. Nákladově vyšel obří obraz na půl milionu. 

Umění pro Prahu 

Obyvatelé Prahy budou mít brzy možnost kochat se dalšími velkoplošnými obrazy. Mural se stal totiž součástí projektu Umění pro Prahu, který se částečně transformoval z programu, který zřídila ještě primátorka Adriana Krnáčová. V programu přistálo jeden rok 135 milionů korun a další už nic. Ukázalo se totiž, že i těch 135 milionů je velmi obtížné utratit. Chyběl systém pro rozhodování, kam peníze směřovat, a chyběl aparát, který by to vymýšlel, organizoval a uskutečňoval. Program proto dostala na starosti Galerie hlavního města Prahy, která začala tvořit metodiku. Umělecké dílo trvalé hodnoty je totiž nemovitost, na jejíž umístění musíte mít stavební povolení, a to je z časových důvodů zejména v Praze kámen úrazu. Rada města proto schválila, že deset milionů z těchto 135 by mělo jít na akvizice děl mladých umělců a dva miliony z toho přímo na mural art. 

Tyto peníze už využili pořadatelé Landscape festivalu právě pro již zmiňované dílo Patrika Hábla na Žižkově nebo centrum na Proseku od Škapy. Galerie města Prahy teď hledá další možnosti, kde by mohl být mural umístěn. Nejdále je spolupráce s dopravním podnikem. Velkoplošné obrazy by měly zdobit například výstupy metra Butovice, na Bořislavce nebo na Černém Mostě. Představenstvo dopravního podniku tento počin už v srpnu schválilo. Sám podnik již finalizuje soutěž na mural pro stanici metra Opatov. 

Galerie začíná vytipovávat i štíty domů, kam by se mural hodil. „Přemýšlíme, že by mural mohl vzniknout i na opravdu velkých plochách. Bude to ale náročné. Takový panelák, na který by bylo možné takový mural umístit, může mít i 120 členů společenství jednotek a ti všichni s tím musí souhlasit,“ říká kurátorka pražské galerie Marie Foltýnová. „Mural nemusí být za každou cenu přehnaně agresivní, aby přebil okolí. Měl by je respektovat, dotvořit nebo zvýraznit, pak je pro město přínosný,“ dodává.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní