Zimník pro mrtvého aneb Česká pomoc podnikatelům ve srovnání s Německem

Němci se do boje s krizí opřeli pořádně. Méně mluví a finanční stavidla otevírají mohutně.

Kurzarbeit, částečná refundace nákladů na zaměstnance, je starý německý vynález, ale nikdy po něm nebyla poptávka tak vysoká jako teď. Pravidla byla koncem března zmírněna, aby na něj dosáhlo více žadatelů – na odstávce jsou celá odvětví, včetně velkých koncernů. Například Daimler-Benz jede v režimu kurzarbeitu od 6. dubna, vztahuje se to ve větší či menší míře na 80 procent ze 170 tisíc jeho zaměstnanců. 

Až překvapivě rychle dokázali v Německu zúřadovat „Soforthilfe“ pro OSVČ, volná povolání včetně uměleckých profesí a malé firmy. Finanční výpomoc je „steurbar“, započte se tedy v daňovém přiznání jako příjem, ale hlavně platí, že kdo rychle dává, dobře dává. K tomu přidali Němci odklady plateb a úpravy záloh, jejichž cílem je poskytnutí bezúročné úlevy na hotovostních platbám tady a teď.

V případě firemních daní se chystá podobné opatření v podobě možnosti vratky již zaplacených daní z příjmů z minulých let oproti letošní ztrátě. Něco takového, v hantýrce „tax loss carry-back“, sice chystá i české ministerstvo financí, ale s jedním podstatným rozdílem: v Německu budou moci žádat vratky už teď, a nikoli v létě příštího roku, kdy už to bude platné jako mrtvému zimník. Státní kasa v Německu tedy letos utrpí výpadek, ale zachrání si poplatníky do budoucna. 

Desetiprocentní riziko

Stejný cíl, udržet firmy nad vodou, mají i překlenovací půjčky, o něž se v Německu žádá nikoli v rozvojové bance KfW, ale u samotných bank nebo spořitelen, které s klienty normálně pracují, znají je a u těchto „překlenováků“ nesou jen deset procent rizika ztráty u jednotlivých půjček pro malé firmy. U větších firem pak přebírají banky 20 procent individuálního rizika.

České COVID půjčky přímo poskytované ČMZRB (s pouhými pěti pobočkami) měly chybu přímo ve svém designu: vyčlenit pár miliard na bezúročné půjčky s ročním odkladem splátek (kdo by něco takového nechtěl?) znamená koledovat si o velký průšvih. Jenomže velmi malý počet uspokojených žadatelů nevyváží rozhořčení drtivé většiny těch, již byli odmítnuti. 

Totéž v bledě modrém se děje u zaručených úvěrů COVID II, v jejichž případě stát přispívá na úroky. Peněz opět nebude dost, nehledě na to, že při paralelním schvalování jak v úvěrující bance, tak u ručitele ČMZRB to trvá dlouho. Vzhledem k tomu, že banka nese část rizika, nedá půjčku každému žadateli, i když má 80 procent individuálního rizika pokrytých zárukou od ČMZRB. Odmítnutí jsou pak opět nespokojeni, protože mezi nimi nepochybně budou tací, kteří neudělali v žádosti žádnou chybu. Pouze si vybrali obor, který byl opatřeními proti pandemii koronaviru drtivě zasažen, a nikdo dnes nedovede odhadnout, jak se mu bude dařit za rok za dva. 

Obrovské záruky

A co když bude na třetí pokus rozsah záruk skutečně obrovský? V ideálním případě by banky měly v rámci programu COVID III rozpůjčovat 600 miliard. To je zhruba polovina toho, co měly ke konci února banky rozpůjčováno všem zdejším podnikům! Zároveň by to mělo pokrýt značnou část odhadované potřeby likvidity v živnostech, malých a středních firmách do konce roku, i když náběh tržeb z vlastní činnosti bude – navzdory uvolňování – pozvolný. Takže úkol splněn? 

Výše uvedené je teorie, proti níž jdou parametry záručního programu. Uspokojených žadatelů bude pořád málo, protože banky budou muset jejich riziko stále s péčí řádného hospodáře posuzovat, neboť nesou podle představ ministerstva financí desetiprocentní, případně u větších firem dvacetiprocentní individuálního riziko. Navíc, a to je podstatné, ručení přestává platit, pokud by kumulované ztráty překročily 150 miliard korun, což je podstata tzv. portfoliové záruky ve výši 25 procent, kterou včera vláda schválila v rámci podmínek udělení státní záruky pro ČMZRB ve výši 150 miliard korun.

Smyslem je omezit případnou ztrátu pro stát na celkovém objemu vypůjčených peněz („portfoliu“). To je bezpochyby správné v normálních časech, kdy chcete, aby banky vyhodnocovaly riziko projektu a žadatele velmi pečlivě prověřujete. Jenomže když je cílem rychlost a uspokojení velmi vysokého procenta kvalifikovaných žadatelů (podnikali úspěšně a poctivě, ale postihla je krize), pak takhle nastavené programy neplní zadání.

Proto také ve většině zemí EU vzhledem k současné obrovské poptávce po překlenovacích půjčkách na tomto netrvají (výjimku tvoří Řecko a Malta, kde mají portfoliové ručení 50 procent), a české banky požadovaly alespoň 33 procent. 

Vláda si musí být vědoma, že banky tady nejsou od toho, aby za ni „zatáhly“ účet, který otevřela svým rozhodnutím (v zájmu zastavení postupu pandemie) ochromit část českého byznysu přímo, přičemž na zbylou část dolehly efekty pandemie nepřímo.

V Německu a Rakousku, ale koneckonců i v Trumpově Americe úřady považují banky za distributory likviditní injekce, spojence, po kterých se nechce, aby sdílely riziko. Podívejte se na KfW u rychlých půjček pro malé firmy. Ani tam se nezachraňují firmy, které měly ztrátu už před začátkem krize, nebo by si chtěly se slevičkou přefinancovat jiné úvěry. Na výplatu zisku mohou společníci také zapomenout. Kdo chce pomoc od daňových poplatníků, musí něco strpět.

Týdeník hrot

  • Můžeme si dovolit Green deal?
  • Vzpoura účastníků zájezdu
Objednat nyní