Esej: Žerty, které se nepromíjejí

Na Nový rok toho vždycky spousta končí a spousta začíná. A tento rok začal mimo jiné pozoruhodným rozhovorem, ve kterém pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová mluvila se serverem Seznam Zprávy o tom, jak moc během posledních dvou „covidových“ let zhrubl internet a sociální sítě.

Výsledkem je podle ní „skutečně rozdvojená společnost, která není schopná a ochotná dohodnout se téměř na ničem“, což vede k tomu, že online útoky proti jednotlivcům i představitelům státu – ať už jde o pomluvy, vulgarity, lži, nenávistné výlevy, či vyhrožování – jsou stále častější a intenzivnější. To je konstatování stavu. Skutečně hodné pozornosti je však to, co s tím chce Bradáčová dělat: na svět vcelku logicky hledí „prokurátorsky“ a míní, že prostředkem k nápravě je represe. Policie by podle ní měla po trestné činnosti na internetu pátrat daleko aktivněji než dnes, v rámci státního zastupitelství je pak „naprosto nezbytné zřídit celorepublikový útvar“, pod který by tento typ kriminality spadal, a zákony by se měly změnit tak, aby šlo lépe odhalit identitu pachatelů. Jinak řečeno, na internetu bude nejspíš už brzy slyšet pláč a skřípění zubů.

Pokud člověk bere svět tak, že v něm různí lidé hrají různé role – a státní zástupce je tu tedy od toho, aby pomáhal policii chytat lumpy –, pak jsou takové výroky naprosto v pořádku. Jen by to nemělo skončit u toho, že „prokurátorské řešení“ bude to jediné na trhu a nic ho nebude korigovat. Koneckonců stačí si vzpomenout, že nedávné protikorupční tažení nebylo lemováno jen samými úspěchy (případ Rath), ale také selháními typu ostudného – a skoro deset let se táhnoucího – stíhání Vlasty Parkanové. Mimo jiné.