Luxusní hotel Four Seasons v srdci Prahy je na prodej. Nejblíže ke koupi má nejbohatší Češka Renáta Kellnerová, transakce by ale neměla proběhnout v rámci skupiny PPF.
Luxusní hotel Four Seasons v srdci Prahy je na prodej. Nejblíže ke koupi má nejbohatší Češka Renáta Kellnerová, transakce by ale neměla proběhnout v rámci skupiny PPF.
Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu
Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu
Vzestup bitcoinu je založen na pomíjivých faktorech a nevydrží, tvrdí americký analytik Dan Dolev
Vzestup bitcoinu je založen na pomíjivých faktorech a nevydrží, tvrdí americký analytik Dan Dolev
Miliardář a filantrop Martin Vohánka vyrostl na „špinavých“ kamionech. Teď chce Čechy přesvědčit o správnosti Green Dealu.
Když hovoří o ekologii a občanské společnosti v horním patře skleněného věžáku nedaleko Kongresového centra, kde jeho skupina Eurowag obývá většinu podlaží a kde hosty na recepci vítá model kamionu v životní velikosti, na chvíli zapochybujete.
Po pár větách tohoto přemýšlivého byznysmena však jdou pochybnosti stranou. Martin Vohánka je tak trochu jiný český miliardář. Je mladší než většina jeho souputníků z žebříčků nejbohatších Čechů (45. narozeniny oslavil v polovině prosince), firmu vybudoval bez přehánění z nuly a dokázal s ní uspět v zahraničí jako málokdo. A jeho uvažování nad byznysem i společností má nebývalý přesah.
Snad proto, že se narodil a vyrostl v Mostě a v začátcích podnikal v Ústí nad Labem, zní jeho až aktivistické myšlenky přirozeně a logicky. Přece jen jinou váhu má, když o ochraně životního prostředí vypráví ekologický aktivista z povolání, politik a sociolog a na druhé straně byznysmen, který své miliardy vydělal na palivových kartách pro kamiony a na „špinavé“ dálkové nákladní dopravě.
Jeho firma Eurowag patří mezi nejrychleji rostoucí společnosti v Česku. Letošní covidová krize i ji sice trochu přibrzdila, přesto její šéf a většinový majitel očekává dvouciferný růst zisku (EBITDA), který by měl za letošní rok vůbec poprvé překročit 50 milionů eur, tedy přes 1,3 miliardy korun.
Rostli jsme o 25 procent ročně i v letech 2008 a 2009, tedy v období finanční krize. Takže s krizemi si umíme poradit. V minulých krizích jsme viděli, že počty kamionem najetých kilometrů mají přímou vazbu na vývoj HDP. Pokles HDP o procento znamená pokles počtu kamiony najetých kilometrů o 1,8 procenta. Největší pokles jsme viděli kolem Velikonoc, ale následně to začalo opět stoupat. V té době se Evropa rozdělila na dva pelotony. Na Německo a celou střední a východní Evropu, která pro Němce dělá, a na blok tvořený Francií, Španělskem a Itálií, kde byl propad velmi výrazný, až o 60 procent. Přes tento výpadek očekáváme letošní růst kolem 16 až 18 procent. Nebýt covidu, rostli bychom znatelně víc.
Růst Eurowagu má tři roviny. Geografickou expanzi, produktovou expanzi a akvizice. Současně naše odvětví a našeho zákazníka ovlivňují tři megatrendy. Digitalizace. Zde patří logistika k nejzaostalejším odvětvím, a to je obrovská příležitost. Pak jsou tu autonomní vozidla, to je ale píseň budoucnosti. Nikdo přesně neví, kdy to přijde. Němci říkají, že za 25 let, Američané za patnáct. Můžete si vybrat. Každopádně to přijde a zásadně to změní dopravu jako celek. A třetí trend je čistá mobilita, tedy agenda Green Deal.
Zákazník – Estonec, Turek nebo Němec – má všude v Evropě stejný problém. Osmdesát procent trhu tvoří dopravní firmy do 20 kamionů. Takže majitel je typicky bývalý řidič, manželka mu vede účetnictví, brácha dělá dispečera, kamarádi řidiče. Tyto firmy nemají sílu digitalizaci plně využít. Když přijdete do jejich kanceláře, uvidíte všude to samé. Zaměstnance s pěti telefony na uchu, otevřené excelové tabulky a obrovskou plachtu na stěně, kam se ručně zapisuje, kde se kamiony nacházejí a kam jedou.
Na lidi v dopravě se chrlí obrovské množství dat prostřednictvím různých systémů. Do toho máte faktor řidiče, který občas nedělá, co má, máte nespolehlivého odesílatele, který má zpoždění, máte dopravní situaci, nevypočitatelné počasí. To všechno se na ně valí 24/7. A to je důvod, proč se drtivé většině dopravních firem nepodařilo tento byznys pořádně naškálovat. Neuřídily to.
Ano, ale zdaleka nejen jim. Říkáme, že demokratizujeme prostředí, protože umožňujeme širšímu spektru firem využívat moderní technologie a integrovat všechny tyto systémy. Třeba mýto, telematickou jednotku, informace o údržbě, bezpečnosti. Místo deseti různých krabiček jim stačí jen jedna. Říkáme jí EVA. To je ale jen pár příkladů. Těch příležitostí v oboru je spousta. Díky systémům, které budujeme, bude práce méně stresující, ziskovější a také ekologičtější.
Neplatí. Samozřejmě že palivové karty jsou nadále značným zdrojem příjmů a velkou částí našeho byznysu, ale před čtyřmi lety jsme se rozhodli, že naše služby povýšíme na novou úroveň. Že se staneme užitečnějšími. Ale to je přesně to dilema, které čeká v oboru všechny – od leasingových firem až po samotné automobilky.
Mohou setrvat u toho, co dělají posledních 70 let. Tedy project management výroby automobilů. Jednou ale může přijít nějaká platforma, která zákazníkům nabídne úplně všechno. Automobilkám pak nezbude než této platformě dodávat plechové škatule na kolech. Automobilky tím definitivně ztratí své výsadní postavení v obchodním řetězci. Anebo se i ony mohou rozhodnout jít za horizont toho, co dělají teď, a nabídnout zákazníkům mnohem komplexnější integrovaný produkt. A to je vize Eurowagu.
Není. Záleží, jak se na to díváte. Zda je to pro vás hrozba, nebo příležitost. Když si zkrátka připustíte, že jde o nevratné trendy, a ony jsou nevratné, a když vidíte, že vám kvůli těmto trendům začnou ubývat příjmy, musíte s tím zkrátka něco dělat. A není lepší to udělat v době, kdy máte firmu ještě v plné síle, kdy vám generuje dostatek prostředků, aby se mohla sama na tyto změny připravit a naopak z nich vytěžit maximum? Když to odložím o pět let, už může být pozdě.
Třeba že už na další provoz neseženete peníze. Na Západě už dnes velké banky a investiční fondy vyčleňují zdroje podle toho, jak je který byznys ohleduplný k životnímu prostředí. K nám to ještě tolik nedošlo, ale blíží se to. Já věřím, že nikdo dobrovolně nechce ničit planetu. Proč by to dělal? Navíc průmyslová výroba poškozující životní prostředí je jen odložený dluh. Podívejte se na uschlé české lesy. To už přece musí dojít všem.
To je pravda, ale už přibývají zákazníci v západní Evropě, kteří chtějí obsloužit bez emisí. Ptají se na možnosti. Bude jich přibývat. A když jim takové řešení nebudu schopen nabídnout, nenávratně mi ujede vlak. Proto musíme začít teď, abychom měli náskok. Je lepší vidět, kam se to vyvíjí, a mít možnost to ovlivnit. Chceme firmám pomáhat v přerodu k čisté mobilitě.
Teď vznikla aliance Volvo–Mercedes, která věří ve vodík. Jiní jsou ale proti, mnozí stále hovoří o bateriích. Pak tu máme LNG. Jeho problém je, že je to fosilní palivo, zdrojů bio LNG je velmi omezené množství. Bateriová elektromobilita se pro nákladní dálkovou dopravu ukazuje jako nevhodná. Sází se spíše na vodík, ale to je zase příliš vzdálená budoucnost. Takže si myslím, že cestou na dalších deset až 15 let je LNG a pak zřejmě vodík. Ale kdo ví.
Vidím, že v Česku mají spíše negativní image. Je to dáno tím, že automotive tu tvoří desetinu HDP, což je dost. A je určitě pravda, že dílů do elektromobilů bude méně, takže mnoho firem bude stát před otázkou, co dál. Elektromobilita má ale již dnes jednu obrovskou výhodu – lokálně nezpůsobuje žádné emise. Ty se tvoří jinde. Bohužel v Česku máme hodně uhelných elektráren, takže plošný efekt elektromobility u nás prozatím není. Každopádně lidé v Legerově ulici nebo v Žitné v centru Prahy s elektromobilitou jistě budou souhlasit. V aglomeracích určitě má už dnes svůj význam, nemluvě o místech, kde je elektřina vyrobena z plně obnovitelných zdrojů.
Ano, je to správná cesta a je v ní obrovský inovativní potenciál. Je důležité, abychom nesledovali jen krátkodobé ekonomické cíle, ale i ty dlouhodobé. A právě pro ně je životní prostředí důležité. Lidé z toho mají strach a já bych jim chtěl společně s dalšími kolegy z byznysu říct, že to nesmíme brát jako hrozbu, ale jako příležitost. Není rozpor v tom, být zelený a být úspěšný. Pokud inovuji, snižuji materiálovou a energetickou náročnost, získávám náskok před konkurencí. I proto tu hovoříme o druhé transformaci. Zatímco ta první proběhla po roce 1990 a měla za úkol přivést sem know-how a zajistit lidem práci, ta druhá musí být hlavně o kvalitě. Abychom už nebyli jen tou montovnou věcí, které vymysleli někde jinde. V tom tkví příležitost Green Dealu obzvlášť pro země jako Česká republika.
Přesně tak. Díky inovaci dokážeme lépe zaplatit lidi, chovat se lépe k planetě a obecně prosperovat. K tomu ale potřebujeme pestré a kvalitní vzdělání a také otevřenost země. Neznám jediný příklad z historie lidstva, kdy uzavřenost některé civilizaci pomohla. Na to si musíme dát pozor, protože tyto tendence se dnes objevují v důsledku nezvládnuté migrace i s pandemií.
Nechceme, aby to bylo bráno jako názor jednoho člověka. Potřebujeme pro to nadchnout další lidi z respektovaného byznysu. Češi mají velkou důvěru v průmysl a právě tam chceme směrovat naše kroky. Od jara spolupracuji s Radkem Špicarem, viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy. Společně chceme oslovit lídry napříč odvětvími. Jsem hluboce přesvědčený, že i ostatní podnikatelé to vidí stejně jako my. Máme připravenou komunikaci, manifest: inovace, vyspělejší u nás doma vyvinuté výrobky prodávané pod vlastní značkou, lépe placená práce, lepší chování k životnímu prostředí. Jde to ruku v ruce, neodporuje si to. Když posbíráme dostatečnou podporu, půjdeme s tím ven.
Řekněme, že to bude volné sdružení lidí kolem určité myšlenky. Nejde nám o právní formu, spíše o to sdělení. A byl bych rád, aby to vnímali i politici. Ta věc se musí vlastně politikům sebrat, byznys to automaticky odideologizuje. My o tom můžeme mluvit, protože ty změny budeme realizovat, nikoli politici. Společná evropská politika ukázala nějaký směr a ambici. Nyní je třeba vyjednat dobré a stabilní podmínky pro české podniky, ale zbytek už je na nás.
Já jsem větší optimista. Vždyť to souvisí s udržitelností. To je hodně nadužívané slovo, ale jeho podstata je velmi silná. Spočívá v prosté skutečnosti, že prosperující byznys tu musí být i za deset či padesát let. Nelze ale věřit v to, že českou montovnu, která těží hlavně z levné pracovní síly, brzy nepředběhnou Rumuni, Ukrajinci, Číňané. To znamená, že naše pozice je dlouhodobě neudržitelná. Kdo bude strkat hlavu do písku, půjde z kola ven.
Mám zájem o širší společnost. To je snad vidět i na mých filantropických aktivitách. Covid krásně ukazuje, k čemu je člověku jeho úspěch, když se ostatním lidem nedaří. Na jaře mě to až naštvalo, protože to skutečně vypadalo, že nám to téma politici vezmou. Ale přitom nejsou schopni o tom věrohodně hovořit. Pojďme si říct, že na to máme, prokázali jsme to v minulosti, 20. a 30. léta jsou toho jasným důkazem, kdy naše země byla na špičce, dnes opět cestujeme, umíme jazyky, umíme se učit. Není žádný důvod, abychom z této druhé transformace nevyšli jako vítězové.
Na tom něco může být, ale osobně takovou ambici nemám. Alespoň tam, kam moje oko dohlédne. Ale nikdy neříkej nikdy. Zároveň si uvědomuji, že nahromaděný kapitál představuje určitou energii a také odpovědnost. Já bych ji chtěl využít ve prospěch společnosti. To prosím neberte jako klišé. Jen si zkrátka uvědomuji, že jsem mohl uspět v byznysu a nahromadit kapitál jen díky tomu, že tu funguje školský systém, právní prostředí, že se tu nestřílíme na ulicích, že tu je nějaká infrastruktura. To je servis, který jsem dostával a dostávám, a tak cítím povinnost přispět k tomu, aby prostředí prosperovalo.
Když se podíváte na moje filantropické aktivity, společenských problémů se dotýkají. Zaměřuji se na ochranu demokratických hodnot, občanskou společnost a vzdělávání. Tímto způsobem se snažím nahromaděnou energii vracet do společnosti, aniž bych musel být vyloženě politikem. Ale baví mě sledovat blížící se generační obměnu v politice.
Není dobře, že je tu velmi úzká skupina lidí, jejíž majetek raketově roste, zatímco zbytku světa stagnuje nebo klesá. To nás vrací do feudalismu. Nejde o to, jestli si závidíme, ale hlavně o to, že distribuce a následné využití zdrojů nejsou v takové situaci optimální. Někdejší feudální elita neměla dostatečnou motivaci prostředky používat efektivně. Až osvícenství a průmyslová revoluce otevřely přístup ke zdrojům širší skupině lidí, což následně akcelerovalo lidský pokrok. A v tom tkví nebezpečí akcelerujícího rentiérského kapitalismu. Zároveň dochází k obrovské koncentraci moci, a to je nebezpečné samo o sobě.
Je to i díky nízkým úrokovým sazbám a tištění peněz, ale máte pravdu, že technologie a internet tyto věci zásadně umocňují. Škálovatelnost byznysů se zásadně změnila. Z programátora na vysokoškolských kolejích se během deseti let stane jeden z nejbohatších lidí planety. To jsou zásadní změny. To není samo o sobě vůbec špatně, ale daňový systém a obecně legislativa na to musí nějak reagovat. Protože na druhé straně roste skupina lidí, která se zčásti oprávněně necítí být součástí úspěchu posledních dekád.
Jistě. Výsledkem je, že se takoví lidé uchylují k nesystémovým stranám a volby dopadají pro demokratický tábor tristně. A kdo má největší zájem, aby se systém nezvrhl v nějakou formu totality? Přece opět ta dnes úspěšnější skupina společnosti. Musíme u všech zajistit pocit elementární sounáležitosti vycházející z minimálního standardu veřejných služeb, zejména školství, ale také zdravotnictví, sociálních služeb a infrastruktury. Starat se o druhé, starat se o Zemi, na které žijeme, a společně prosperovat.
Já tu přece vůbec nemluvím o komunismu. Mluvím o tom, že tohle všechno má zajistit podnikatelům a téhle zemi dlouhodobě udržitelný stav. Klíčové daňové sazby jsou v Česku pro podnikatele velmi příznivé. Tak to prostě je. Máme nízké kapitálové daně a daně dědické. Neříkám, že tu máme hned zavést německé sazby daní, ale s tím, jak společnost bohatne a roste kapitálová vybavenost českých podnikatelů, by měly růst i daně majetkové. Spolu s novými spotřebními daněmi, jako je uhlíková daň, a podaří-li se současně zalepit díry daňových rájů, vytvoříme prostor pro hlubší daňovou reformu a tím i potřebné strukturální změny. Současný stav je neudržitelný, všichni cítíme, že se něco musí změnit, a je lepší tuhle „překalibraci“ udělat řízeným způsobem a s rozvahou.
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.
