Proč jsou Češi spokojení se zdravotní péčí, ale cítí se nemocní a piva se nevzdají?
Většina příjmově nejslabších Čechů má dlouhodobé zdravotní potíže, ale změnit životní styl je ani nenapadne.
Notoricky známé je velmi vysoké umístění Česka v žebříčku zemí s největší spotřebou alkoholu | foto Profimedia.cz
Mezinárodní zdravotní statistiky jsou pro Česko v některých ohledech milosrdné, v jiných naopak – mnohdy v těch ukazatelích souvisejících s individuální odpovědností za zdraví, tam je to vesměs ostudné. Když mají vyhodnotit svůj vlastní zdravotní stav, hlásí nadpoloviční většina příjmově nejslabších Čechů dlouhodobé potíže, ale dostupnosti zdravotnictví si cení vysoko a měnit životní styl je ani nenapadne.
Podle průzkumu Gallupova ústavu z roku 2020 (převzatého OECD) je na tom Česko z hlediska názorů obyvatel na dostupnost kvalitní zdravotní péče lépe než třeba Izrael nebo Francie a po Slovinsku je z postkomunistických zemí v přehledu nejvýše. Jeden by řekl, že musí existovat korelace mezi spokojeností a penězi, které na zdravotnictví dáváte, nebo přinejmenším mezi hodnocením vlastního zdravotního stavu a dostupností péče.
Nikoli: Italové a Řekové (ti zvlášť) nadávají na dostupnost, ale hlásí méně dlouhodobých zdravotních problémů než Češi, zejména v případě, že jsou chudí. Většina statistik je stav těsně před covidem, což lze brát jako výhodu „nekontaminace mimořádnou událostí“, ale s vědomím, že za tu dobu se ledacos změnilo.
Zpětná záklopka, vyšší výdaje
V Česku výdaje na zdravotnictví právě v éře covidu vzrostly o čtvrtinu, v absolutním vyjádření o sto miliard mezi roky 2019 a 2021. Čerstvou novinkou jsou „platby za státní pojištěnce“, do nichž se zabudovala zpětná záklopka, takže platby díky valorizačnímu klíči nebudou klesat.
V „objemu péče za peníze“ Česko historicky vycházelo velmi dobře, někde mezi Nizozemskem a Švédskem, ale nikdo už nemůže podle statistiky EU za rok 2020 tvrdit, že je české zdravotnictví ve srovnání s obdobně vyspělými zeměmi levné. Dáváme na něj v poměru k HDP podstatně více veřejných peněz než kterákoli jiná postkomunistická země. Víc než bohatší státy.
Vysoké čerpání péče a nezdravý život
Něco v přístupu ke zdraví a prevenci se bude muset změnit, což se lehko řekne, ale velmi obtížně udělá. Notoricky známé je velmi vysoké umístění Česka v žebříčku zemí s největší spotřebou alkoholu na obyvatele starší patnácti let, s 11,9 litru jde podle posledních srovnatelných statistik (2019) o druhé místo mezi zeměmi Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která každoročně zdravotní statistiky kompiluje.
Pouze Lotyšsko má spotřebu o jeden litr vyšší, všichni naši sousedé jsou níž, byť Rakušané zaostávají pouze o tři decilitry, zatímco Slovensko uvádí 10,3 litru na hlavu. Vysoký příjem „prázdných kalorií“ v souběhu s nízkou fyzickou aktivitou, kouřením a nemalou spotřebou alkoholu kauzálně končí vysokou zátěží chronickými civilizačními onemocněními, o tom sporu není.
Chudí se cítí hůř než bohatí
Lidé ve spodním příjmovém kvintilu (dvacet procent) v Česku uvádějí podle vlastního hodnocení podstatně horší zdravotní stav a dlouhodobé zdravotní problémy než horní pětina. Mimochodem, srovnatelně špatně se cítí spodní pětina Pobalťanů, k nimž máme v tomto ohledu blíže než k sousedním zemím. Jak chcete vysvětlit ten rozdíl ve srovnání se Slovenskem, o němž by málokdo tvrdil, že má lepší a dostupnější zdravotnictví nebo že jeho spodní pětina populace je bohatší než u nás? (Nabízí se jiné složení dotazovaných, což pak ovšem vypovídací hodnotu takových srovnání v podstatě anuluje).
V Maďarsku nebo Polsku, kde se rovněž nijak neholduje zdravému životnímu stylu, si na zdravotní stav stěžuje menší procento chudých, ačkoli objektivně dávají na zdravotnictví podstatně méně peněz a lidé tam jsou s dostupností péče mnohem méně spokojení než v Česku. Fascinující jsou země typu Itálie nebo Řecka, kde sebehodnocení vlastního zdravotního stavu vykazuje velmi nízké procentuální rozdíly mezi vrstvami, ale mimořádnou kritičnost vůči „systému“. Samotná OECD konstatuje, že sociokulturní rozdíly ovlivňují srovnatelnost dat založených na sebehodnocení více než co jiného.
Daně a represe
Nezdravý životní styl je nepřímo úměrný výši příjmů, na to je empirických dat spousta, stejně jako výskyt chronických onemocnění a celkové zdravotní zátěže. Navozuje to představu, že odpovědnost za vlastní zdravotní stav je blokována nízkými příjmy, jež brání žít zdravě. S tímto tvrzením by asi nesouhlasila většina praktických lékařů, kteří dávno volají po posílení prevence, ale i nástrojů motivujících k vyšší odpovědnosti za zdravotní stav, včetně těch ekonomických.
Potíž je v tom, že danit alkohol a tabák prostřednictvím spotřebních daní je klasika, která funguje v kombinaci s represí, a existuje několik desítek zemí, které daní slazené nápoje. Politicky je to nepopulární a velmi častým argumentem je právě skutečnost, že „zdanění hříchu“ je regresní, tedy že disproporčně zatěžuje právě chudé.
Mimochodem, o regresi není pochyb: existují velmi precizní nástroje sledování spotřebitelské poptávky a výdajů jednotlivých domácností specializovanými agenturami (Nielsen Homescan), které ukazují, že třeba v Americe velmi chudé domácnosti konzumují dvakrát tolik slazených nápojů než ty velmi bohaté. Každého boj a co je komu do toho, řeknete si, jenomže ty externality jsou vysoké právě prostřednictvím vysoké zátěže civilizačními onemocněními a jejich úhrad z veřejných prostředků.
Opravdu chudí mají v USA federální vládou a jednotlivými státy financovanou zdravotní péči (Medicaid), totéž platí pro seniory ve věku nad 65 let, na které se vztahuje program Medicare, placený federální vládou. Jsem dalek toho, abych tvrdil, že situace má triviální řešení, protože nemá, ani náhodou, nikde na světě.
Co v Česku?
Zvedat „daně z hříchu“ fest a recyklovat jejich výnos do programů zaměřených na prevenci v ohrožených skupinách? Motivovat bonusy a přirážkami k pojistnému? To bychom ale nejdřív museli zdravotní pojištění v Česku hodně změnit a spolu s ním fakticky i celou daňovou soustavu.
Politicky vděčné téma to nebylo ani před čtvrtstoletím, kdy bylo poprvé zřejmé, že to, co jsme původně vymysleli, je potřeba začít měnit. Tehdy to mohla být intelektuálně velmi zajímavá a ekonomicky dobře zvládnutelná, byť politicky obtížná práce. Jenomže reforma zdravotnictví se ukázala být toxickým tématem, daňová reforma nemlich tak. Ani v Česku, které má mimořádně solidární zdravotnický systém s vysokým podílem státních pojištěnců, kteří přímo neplatí zdravotní pojištění, si ovšem už nevystačíme s odsouváním po desetiletí zjevného problému tím, že na něj „hodíme peníze“.
My je totiž nemáme a na finančním trhu si je s rostoucími úrokovými náklady půjčujeme. A není pravda, že je české zdravotnictví levné, to už je taky minulost. Té současné vládě nezávidím, ale těm budoucím už vůbec ne.
