Země s největšími ropnými rezervami na světě je už sedm let v bankrotu, celkem dluží 154 miliard dolarů a USA na ni teď obnovily sankce. Vše mají zachránit bankéři od Rothschildů
Země s největšími ropnými rezervami na světě je už sedm let v bankrotu, celkem dluží 154 miliard dolarů a USA na ni teď obnovily sankce. Vše mají zachránit bankéři od Rothschildů
Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Streptomycin nejdřív zachránil budoucího amerického prezidentského kandidáta – Boba Dolea. Poté pomohl tisícům Čechů trpících tuberkulózou.
Právě před 75 lety vedl mladý americký poručík Bob Dole útok na jedno z německých kulometných hnízd v severní Itálii. Jestli ho 14. dubna 1945 zasáhla dávka z kulometu nebo střepiny z minometného granátu, není jasné, těžce raněný Dole každopádně zůstal ležet na zemi s rozervaným pravým ramenem a polámanými obratli. Vypadalo to beznadějně, a tak mu zdravotník píchl tolik morfia, kolik jen člověk snese, a na čelo mu jeho vlastní krví napsal velké „M“, aby ho někdo jiný nepředávkoval další injekcí.
Dole to kupodivu nevzdal, dlouhé měsíce se ale potácel na hraně života a smrti. Nakonec ho v březnu 1946 málem zabila infekce. Penicilin na ni nestačil, a tak mu lékaři z nemocnice pro veterány v Battle Creeku (stát Michigan) nasadili jako poslední možnost nové experimentální antibiotikum – streptomycin, který se krátce předtím začal testovat na prestižní Klinice Mayo. Lék sice neměl úplně nejlepší pověst – první pacient, který dostal v Battle Creeku streptomycin, zemřel, a druhý kvůli jeho nežádoucím účinkům oslepl. Ovšem Dolea zachránil.
Když Boba Dolea konečně roku 1948 z veteránské nemocnice propustili, vrhl se na politiku a o půl století později se neúspěšně střetl s Billem Clintonem o Bílý dům. Jeho životní peripetie jsou sice strhující, ovšem příběh streptomycinu má ještě cosi navíc. Brzy se totiž ukázalo, že kromě vleklých zánětů dokáže léčit tuberkulózu. Nemoc, která byla v 19. století příčinou úmrtí čtvrtiny Evropanů, a účinný lék proti ní neexistoval ani po druhé světové válce. Pokroky v medicíně a lepší výživa obyvatelstva sice počet jejích obětí hodně snížily, ovšem v roce 1947 jí stále v českých zemích podlehlo 8248 lidí (byla příčinou každého třináctého úmrtí) a dalších zhruba 150 tisíc nemocných zoufale čekalo na zázrak.
Streptomycin objevil v říjnu 1943 teprve třiadvacetiletý mikrobiolog Albert Schatz, za což šéf jeho laboratoře Selman Waksman později dostal – k doživotní Schatzově nelibosti – Nobelovu cenu. Laboratorní pokusy brzy ukázaly, že jde o výjimečně účinný preparát, a tak český populárně-naučný časopis Vesmír už v prosinci 1945 referoval o novém nadějném léku: „Penicilin nepůsobí například na původce tuberkulosy, paratyfu a jiné. To dokáže nový objev streptomycin. Myši nebo drůbež, kterým byl naočkován paratyfus, zahynuly velmi rychle, ale jakmile jim byl dán streptomycin, až na malé procento se velmi rychle, takřka najednou uzdravily.“
Klinické testy, které měly ověřit schopnost streptomycinu potírat tuberkulózu, běžely v Británii v letech 1946 až 1948, ovšem do praxe se dostal už dlouho před jejich koncem. První okouzlené zmínky o novém léku lze v našem tisku najít na začátku roku 1946, a když v srpnu toho roku do Československa přijela skupina amerických lékařů, Svobodné noviny nadšeně referovaly o jejich vypravování, že se jim streptomycinem „podařilo již vyléčit některé případy rychlých souchotin a tuberkulosního zánětu mozkových plen“.
Železná opona mezi Západem a Východem se v té době spouštěla stále níž, a tak se z amerického streptomycinu brzy stalo politikum. Hned v listopadu 1946 si například komunistický deník Rovnost stěžoval, že místo na vylepšování streptomycinu „pracuje se horečně na zdokonalení atomové pumy“, čímž byl mimochodem položen základ pozdější oblíbené disciplíny normalizačních novin libujících si ve výpočtech, kolik nemocnic by se postavilo za jednu americkou jadernou ponorku či strategický bombardér.
Někdy v té době – podle Svobodného slova už v prosinci 1946 – se streptomycin poprvé objevil v Československu. Za nekřesťanské peníze ho šlo sehnat na černém trhu, a pokud náhodou dorazilo ze Spojených států pár gramů legálně, byla to událost, o které psaly noviny. Když v červnu 1947 zavítal do vlasti předseda Českého národního sdružení v Americe Adolf Kačer a hodlal navštívit moravský Zemský ústav pro tělesně vadné, deník Čin v titulku zdůraznil, že „přiveze do Brna streptomycin“.
Hned několik tuzemských deníků převzalo 5. září onoho roku od americké agentury UP zprávu o akci na záchranu osmiletého Pavla Hermana z Prahy, který umíral na tuberkulózní zánět mozkových blan. Jeho otec Bedřich Herman se naštěstí znal z koncentráku s jakýmsi Pavlem Mahrerem žijícím ve Spojených státech a požádal ho telegramem o pomoc. Mahrer okamžitě uveřejnil výzvu v americkém tisku, „na niž odpověděla nemocnice v Sydenhamu a lék vzápětí dodala“. Hned nazítří informovalo Svobodné slovo, že letadlo, které „z Nového Yorku vezlo do Prahy 30 gramů nového léku“, již přistálo, a o další den později korunovalo příběh zprávou, že se redakci telefonicky ozval obchodník Josef Putík z Bříz u Všetat a nabídl dalších 50 gramů streptomycinu, „který před časem také dostal z Ameriky pro záchranu svého děcka“.
Přesně o měsíc později startovalo zpoza Atlantiku další letadlo. Tentokrát aby zachránilo čtyřiadvacetiletého Williama Ellise z Harvardu, který se v Praze nejspíš zúčastnil 1. světového festivalu mládeže a studentstva. Podle lidoveckého deníku Národní obroda byl sice „vývoz vzácného streptomycinu ze Spojených států zakázán“, v tomto „naléhavém případě byla však učiněna výjimka“.
Streptomycin oficiálně dováželo také ministerstvo zdravotnictví. Spojené státy ovšem zavedly na vzácný lék vývozní kvóty, a tak ho podle vyjádření ministerské „penicilinové komise“ dorazilo do konce roku 1947 pouze 1300 gramů. Navíc se do kvóty počítaly i dary institucí a soukromých osob, a tak ji nešlo legálně překročit.
V případě potřeby ho proto bylo nutné sehnat pod rukou a doslova ho vyvážit zlatem. Hezky tuto praxi shrnul národněsocialistický deník Slovo národa, když v listopadu 1947 napsal, že „streptomycin na rozdíl od penicilinu se nepřiděluje nemocnicím, ale na černém trhu je ho možno koupit téměř každé množství“. Pašoval se prý hlavně ze Švýcarska: „V cizině stojí asi 250 Kčs jeden gram, u nás se prodává až za 600 Kčs. Protože na vyléčení těžce nemocného je potřeba asi 100 gramů tohoto léku, je léčení velmi drahé, 40 až 60 tisíc Kčs.“
„Vítězný“ únor změnil chod našich dějin, ovšem sháňky po streptomycinu se nijak zvlášť nedotkl. Dál se s ním vesele šmelilo a v novinách se stále objevovaly zoufalé výzvy, které žádaly veřejnost o pomoc s jeho sháněním. Lidová demokracie například v říjnu 1948 uveřejnila krátký článek o nejmenované „talentované herečce“ Divadla Těšínského Slezska, kterou zachvátila tuberkulóza, přičemž „průběh nemoci je tak prudký a doprovázen vysokými teplotami, že je možno ji zachránit jen streptomycinem“, který se stále nedaří sehnat.
Americký farmaceutický průmysl ovšem nakonec dokázal nasytit domácí trh, a tak se streptomycinu vyváželo stále víc. V březnu 1950 ministr zdravotnictví (a s režimem kolaborující kněz) Josef Plojhar ve sněmovně prohlásil, že „redukovaná roční spotřeba streptomycinu činí 240 kg“, což bylo skoro dvěstěkrát více než v roce 1947. Zároveň lékaři po celém světě zjišťovali, že nejde o zázračný lék, na některé nemoci prostě nezabírá a bakterie na něj navíc rychle získávají rezistenci. Článků popisujících jisté vystřízlivění ze streptomycinu jsou dobové noviny plné. Například Lidová demokracie v červnu 1949 napsala, že „jen některé druhy tuberkulosy a jen v jistých stadiích mohou jím býti účinně léčeny“ a připomínala nepříjemné vedlejší účinky nového léku.
Streptomycin zcela určitě nebyl všemocný, ale na celém světě zachránil mnoho milionů a v Československu mnoho tisíc životů. Brzy po něm se objevily nové léky a nové kombinace léků, v roce 1950 navíc Československo konečně zavedlo povinné očkování proti tuberkulóze (ve Francii se očkovalo už ve 20. letech, ovšem mnoho evropských zemích se přidalo až po druhé světové válce) a kdysi nejhorší metla Evropy začala mizet. V roce 1955 zemřelo na tuberkulózu v českých zemích 4244 a v roce 1960 už „jen“ 2424 lidí. Tedy třiapůlkrát méně než v – streptomycinem takřka nepolíbeném – roce 1947.
Znepokojivý fakt, že se dnes po světě šíří vůči antibiotikům takřka rezistentní kmeny tuberkulózy, je už docela jiný příběh.
