Vybrané články
z týdeníku The Economist

Zaparkujte helikoptéry

Ekonomiky se zotavují. Nastal čas, aby vlády přibrzdily s utrácením.

Zaparkujte helikoptéry
ilustrace Vojtěch Velický

Když vlády bohatých států v první polovině roku bojovaly s pandemií, uzavřely, co mohly, a nalily do svých ekonomik ohromné prostředky. Produkce kolabovala a rychlost i rozsah státní pomoci správně převážily nad obavami z nákladů, přesnosti zacílení pomoci i vedlejších účinků. Teď se karanténní opatření uvolňují, objevují se první náznaky ekonomického oživení (dokonce i na místech, kde covid-19 stále ještě řádí) a politická debata se přesunula k tomu, zda, kdy a do jaké míry zredukovat šíleně nákladná nouzová fiskální opatření. Posledního července skončí v Americe zvláštní dávky v nezaměstnanosti, britský systém příspěvků pro zaměstnance na nucené dovolené poběží do konce října. Co měly vlády dělat dál?

Měly by začít přiznáním, že se štědrost vyplatila. Masivní fiskální stimuly byly až pozoruhodně účinné. Po zavedení uzávěr nemohlo nic zabránit okamžitému zastavení veškeré činnosti. Ale díky velkorysému navýšení dávek v nezaměstnanosti a přímým platbám od strýčka Sama měly v dubnu americké domácnosti v průměru o 12 procent vyšší příjmy než rok předtím, přestože nezaměstnanost dosáhla nejvyšší úrovně od velké hospodářské krize. A co je ještě zajímavější, od začátku letošního roku poklesl počet Američanů žijících pod hranicí chudoby. V Británii a v eurozóně, kde vlády směrovaly prostředky hlavně do podpory „odstávkových“ programů, není lidí bez práce o nic víc než v lednu.

Dvouciferné deficity

Zotavení je však křehké. Virus se dál rychle šíří na jihu a západě Spojených států a menší ohniska nákazy hlásí i země, kde jinak celkově počet případů klesl. A dokonce i když se tentokrát vyhneme kompletním uzávěrám, rostoucí počty nakažených zbrzdí oživení. Aktuální data o mobilitě z Austrálie a Ameriky naznačují, že i zákazníci natěšení na utrácení se velmi rychle vyděsí, jakmile dojde i k většímu přírůstku případů nákazy.

Proč tedy nepokračovat ve stimulačních programech? Jedním důvodem jsou závratné náklady. Vlády bohatých zemí dohromady rozjely stimulační programy v hodnotě deseti procent HDP, přičemž rovnou třetinu vydaly na udržení pracovních míst nebo na podporu lidí, kteří o práci přišli. Před koncem roku se budou rozpočtové deficity v těchto státech běžně pohybovat ve dvouciferných číslech.

Navíc nedává smysl zmrazit ekonomiku na moc dlouho. Všechno nasvědčuje tomu, že život ve dvacátých letech 21. století bude jiný, než byl život v roce 2019. Vezměte si jen nárůst e-commerce a práce z domova nebo očekávaný dlouhodobý pokles poptávky po letecké dopravě nebo fakt, že zákazníci v hospodách už se nebudou moct protlačit davem k baru, aby si objednali další pivo. Mnozí pracovníci budou muset opustit stará zaměstnání a najít si nová. V Evropě pracuje rovná plná pětina „odstavených“ zaměstnanců v oborech, které se budou pravděpodobně postupem času zmenšovat – jako pohostinství a volnočasové aktivity.

S tím vším teď vlády zápasí a do debaty se vkrádá spousta špatných nápadů. V červnu oznámila francouzská vláda, že prodlouží program podpory lidí na nucených dovolených na dva roky – výměnou za zkrácení pracovní doby. Francie také celkem štědře dotuje svůj turistický průmysl, přestože pařížští průvodci či instruktoři windsurfingu z Club Med mohou počítat s permanentním poklesem poptávky. Mezitím 8. července britský ministr financí Rishi Sunak ohlásil snížení daně z přidané hodnoty pro firmy z pohostinství a volnočasové aktivity a navrch přidal plán, který má zákazníkům ušetřit deset liber, když se půjdou od pondělí do středy najíst do restaurace (vztahuje se to i na nealkoholické nápoje, na alkohol ne). Někteří ekonomové volají po dotování mezd v nejvíce postižených oborech.

Žádné vylomeniny

Lepší než rozdávat a vymýšlet nejrůznější fígle je poupravit už existující podpůrné programy. V Americe politici distribuovali peníze lidem skrze dávky v nezaměstnanosti, prodloužili dobu jejich vyplácení a zvýšili zvláštní dávku na 600 dolarů týdně. Nechat tento program doběhnout při nezaměstnanosti stále nad deset procenty by bylo kruté, ale aktuální nastavení je až příliš štědré, takže tři čtvrtiny žadatelů vydělávají na dávkách víc, než když pracovali. Skupina bývalých poradců Bílého domu přišla s možným řešením – snižovat výši dávky s tím, jak bude nezaměstnanost klesat.

Navázání dávek na výši nezaměstnanosti v jednotlivých státech by také nasměrovalo stimul do nejhůře postižených oblastí – včetně těch, kde znovu začne řádit covid-19. V Evropě je největším rizikem příliš dlouhé zmrazení zaměstnavatelů a zaměstnanců v neproduktivním vztahu. Nejlepší cestou je postupné snižování dotací „odstavených“ pracovníků, které například ve Francii pokrývají čtyři pětiny platů. Prostředky by se pak mohly přelít do podpor v nezaměstnanosti, které nesvazují žadatele se zaměstnavatelem. Tak za normálních okolností funguje německých kurzarbeit.

Můžeme očekávat, že se koronavirus bude vracet, a těžko se předvídá, jak moc to bude děsit zákazníky. Proto musejí být vlády i při omezování podpory připraveny kdykoliv ji zase rozšířit. Na začátku bylo jejich cílem jednoduše zasypat ekonomiku penězi. Teď musejí pracovat s omezenými prostředky, pomáhat zaměstnancům i firmám překonat následky pandemie a zvyknout si na život v odvážném novém světě.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Kdo se bojí Bujnocha
  • Dáme jídlo. A pak snad i vyděláme
Objednat nyní